Interkom: Dvojčíslo u příležitosti Listopadové revoluce.

Píšeme vám 27. listopadu, večer po generální stávce. Praha je plná vývěsek, vlajek, emocí (kteréžto slovo plivali komunisté ještě před týdnem jako tu nejhorší nadávku). Volá se po svobodě, demokracii, socialismu, dialogu, je toho už tolik, že to člověk nestačí všechno vnímat, ba působí to už dojmem poměrného zmatku. Požadují se svobodné volby a pluralita, ale neformuluje se jednoznačně, co se může stát v těchto dnech zárukou těch svobodných voleb a plurality.

Včera a předevčírem jsme mohli slyšet přímý přenos z pražské konference straníků. Nám demokratům přitom běhal mráz po zádech. Je pravda, že delegáti byli samí předsedové KSČ, jejichž psychika je pravděpodobně deformovanější než psychika řadových členů; ale i tak to bylo velmi varující. Nejkonzervativnější část straníků stále považuje ty milióny lidí za zmanipulované ze západu a je přesvědčena, že ví nejlíp, co by bylo pro jejich opravdové dobro: těchto potenciálních emigrantů do Rumunska je ovšem menšina. Největší část přiznává sice chyby, ale naprosto si nepřipouští ani náznak myšlenkového pochodu vedoucího k přiznání možnosti, že by strana mohla ztratit svoji vedoucí úlohu v naší společnosti. Oni prostě nedokážou, nemohou a nebudou tak myslet. Tím méně bude tak myslet ústřední výbor nebo představenstvo.

Žijeme stále ve státě, kde u moci je strana, která má v programu tu moc uchvátit a už se jí nevzdat. V prohlášení ÚV stojí, že budou vést dialog se všemi, kteří nejsou v rozporu s ústavou. V ústavě je zakotvena vedoucí úloha strany. Strana má svůj aparát, právo rozhodovat o obsazování vedoucích míst, svou nomenklaturu kádrů. Tohle všechno se musí zrušit. Jenže Urbánek není Krenz, a Krenz není nejspíš nikdo z našich vedoucích stranických funkcionářů.

Jímá nás podezření, že v tom, jak se věci dnes staví, není ještě dost důslednosti a logiky. Už ten pojem „dialog“. S tímto pojmem přišla právě strana: budeme vést dialog se všemi, kteří... atd. Postoj vládce, který otevře audienční síň svým poddaným, aby pronášeli připomínky, když se mu zachce, vezme na ně ohled, když ho pobouří, tak ty poddané zmlátí a zavře. Dialog je rozhovor dvou stran, a jedna z nich jsou komunisté. Ale demokratické by přece bylo, aby se nevedl dialog, ale všeobecná diskuse. A když někdo nemá co říci (a komunisté, jak ukázali, co říct nemají), nemusel by diskutovat vůbec.

Vraťme se ale k té požadované záruce svobodných voleb. Snad by stačilo stanovit jejich termín a ponechat stávkové výbory, aby posoudily, zda se nedějí nějaké nepravosti, plíživosti a totalitnosti.

Musím přiznat, že mě skutečně děsí ten protikomunistický útok, který jsem tady právě vyplodila. Ještě minulý týden bych tento papír šla okamžitě spálit nebo zakopat na zahradu. Ale věřím, že když těch komunistů je dnes taková strašná spousta (1 800 000), že drtivá většina řadových členů je obrozených a s lidskou tváří a že by si oddechli, kdyby se ta strana sama rozpustila. Většina těch „dole“, řadových členů, určitě nechce stát v čele mas. Mimochodem, musí to být strašný pocit, stát v čele mas! Hu!

Milí scifisté a futuristé, měli bychom si zkusit představit naši budoucnost. Koho asi budeme volit, až si budeme moci vybrat Stranu stalinských reliktů, Stranu komunistů s lidskou tváří, sociální demokraty, Zelené ... Mně, tady uprostřed naší Malé listopadové revoluce, se zdá, že by si každý z nás měl představit a vymyslet tu svoji nejlepší stranu. Nebo spolek. Nebo ligu. Nebo klub. Ti, kteří měli štěstí a nikde nenarazili, už vlastně své pohodyplné kluby (sci-fi kluby) měli. Ale kdo nenarazil? Přeci jen je to obrovská radost, už jenom v té představě, v té naději, že by člověk nemusel všude a se vším poraď narážet. Tak se tedy radujme!