Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Zařekla jsem se, že pro IK reportáž z Miniconu dělat nebudu, neboť jsem tam dostala řadu jiných úkolů. Ale přišel Zdeněk Rampas a svým mírným, klidným způsobem řekl: Napiš to všechno co nejpodrobněji, na délku nehleď, třeba ti udělám speciál. Tomu se nedalo odolat, a tak teď využívám chvilky klidu, kdy papiňák s nedělním obědem syčí na sporáku a v televizi běží jen studio Kamarád, žádný kontakt ani mítink a dávám se do toho.

       Vážení scifisté, ten týden, který začal Miniconem, to bylo něco! Ale honem na Minicon. Jenom upozorňuji, že jsem dost dobře nemohla být všude, zvlášť, když jsem mimo jiné měla účinkovat.

       Ráno mrzlo. Měla jsem v úmyslu mimořádně zajít ke kadeřnici, protože jsem žila v představě, že kadeřnictví fungují v sobotu ráno od šesti hodin. V pátek mě naštěstí napadlo si to ověřit, abych zjistila, že žiju v bludu. Takže jsem si natočila vlasy a ulehla s natáčkami. V tom případě je třeba ve spaní levitovat, což je náročné. Kromě toho jsem jako vždy sebou táhla tašku a převlek, což přispělo k mému postupnému promrzání. Zato mi jel téměř okamžitě autobus, a - hurá - v koleji Vltava u baru stál Vládo Srpoň, po noční cestě a ranním shánění nějaké hospody, kde by přežil do počátku Miniconu, zmrzlý jak drozd. Ihned mě pozval na vodku, takže jsem rozmrzla. Mezitím se trousili další scifisté, a vzrušeně debatovali. Přišel Ivan Kmínek, který zjistil, že jeho kniha byla v edičním plánu Středočeského nakladatelství odsunuta kvůli Sýkorovu Okresnímu Ikaru. Tu věc jsem mezitím přečetla. Je to o potlačování všeho zvláštního, o průměrnosti, což je momentálně módní téma, ale sama je také průměrná, skoro nevím, co bych na tom recenzovala. Přiběhl rozčilený Robert Rameš a vyprávěl o páteční manifestaci. Vykládal, jak je policejní jednotka uzavřela, jak všechny domy byly zamčené, jak má jelita po pendreku, jak se schoval na půdě a někdo prchal po střechách, protože jinudy se nešlo rozejít.

       To je v poslední době známý vtip, říkala jsem, napřed zátarasy a pak výzva k rozchodu, my - tím jsem myslela studenty v roce 68 - jsme vždycky dávali přednost Staromáku, tam je plno uliček a průchodů. Robert byl rozčilený, snažila jsem se ho mírnit. I jiní debatovali, až jsem začala mít obavy, jestli dojde taky na sci-fi.

       Došlo.

       Za prvé byl vyhlášen Klub roku. Dva kluby, Futurum a Winston, dostaly stejný počet bodů a tak Egon Čierny žebral, ať se ještě někdo zapojí a zahlasuje si. Nikdo se nepřihlásil, a tak musel rozhodnout los. Egon se rozhlédl po sále, a jeho zrak padl na Neffovu dceru. Vyzval ji, aby jako nejmladší v sále provedla losování, ale publikum ho upozornilo, že v sále sedí batole Ládi Cibulky, které pak vylosovalo kroužek Winston. Vašek Soukup se dostavil pro ceny, a publikum volalo, že chce vidět králíka z klubu Malevil. Marně jsme na Vaška volali, že ho má zvednout za uši, Vašek králíka zcela neodborně zvedl za kůži na hřbetě, a to i podruhé pro fotografování.

       Pak nastoupil Ondřej Neff a s jistým rozčilením v hlase vyprávěl, že nastávají změny politických podmínek, bez ohledu na to, že den před tím byli lidé v ulicích biti. Že změny budou a nemá už smysl psát jinotajně politické fikce, když je možné věci říkat naplno. A že takové psaní je podstatně náročnější na řemeslo.

       O přestávce přišla Eva Hauserová, a tak jsme prohlížely materiály na naše vystoupení, až na mě ze sálu zavolali, ať jdu dovnitř, že Neff mluví o Workshopu.

       Byl to program Ivana Adamoviče, který kdesi objevil knížku rad renomovaných autorů sci-fi pro mladší, a bral radu za radou, komentoval je, zatímco Neff je rozebíral z hlediska praxe. Seděla jsem vedle dcery O.N. - a chvílemi jsem se s ní bavila o zvířatech, která má doma ona a která jsem měla nebo mám já. Jenže i tohle šeptání bylo nějak smutné, když holčička vyprávěla o kočce Matyldě, která je stará a už asi brzo nebude. Co na to říci. Naši zvířecí přátelé, psi, kočky, koně, vždycky odcházejí dřív než my a je třeba se s tím smířit.

       Pak nastal čas oběda, a začalo se proslýchat, že se bude organizovat stávka, protože došlo k nějakému úmrtí. Vzpomněla jsem si na Robertovo vyprávění a útěku po střechách, a usoudila jsem, že někdo prostě ze střechy spadl, což by v noci, v mraze a při jinovatce nebylo nijak překvapující.

       Po obědě se konala přednáška V. Karpenka o alchymii, kterou jsem však vynechala. Dala jsem přednost debatě v baru, abych se dostala do správného varu na své a Evino vystoupení. Přátelé se poctivě snažili, aby nás trochu nadzvedli. Část publika se vytrousila na video - dávaly se Hvězdné války vcelku, - a já se šla převléci do fraku, a potom na cigaretu. Ve vestibulu Neff s kýmsi debatoval a malá Neffová na mě vyvalila oči. „Proč jsi převlečená?“ zašeptala. Vysvětlila jsem jí, že na vystoupení, i zeptala se, jaké. Kývla jsem, ať trochu odstoupí od otce a pošeptala jí, že o hlouposti mužů. Začala se chechtat, zřejmě má zdravé názory. Na tomto místě důrazně prosím Ondřeje, aby za to svou dceru nepeskoval.

       Než jsme s Evou mohly nastoupit na pódium, další část publika nám odlákal Láďa Veverka na svůj pořad o comics. Publikum, které zbylo, bylo bojovně naladěné a hojně diskutovalo. Prostě, muži byli jaksepatří agresivní. Zejména vynikal Rameš, kterého jsme musely omezovat, dále Švachouček - jak jsem pak zjistila v soukromém hovoru, měl k tomu osobní důvody. Oni vůbec chytří muži si myslí, že se jim má žena intelektuálně vyrovnat, a ve skutečnosti potřebují slepici, která by se o ně starala. Platí to i naopak, ale slepičáci, kteří by se o nás starali, jsou nějak nedostatkoví. Bezvadně do nás ryl Franta Novotný, Egon Čierny, bezvadný byl Vládo Srpoň se svými patriarchálními názory zabarvenými křesťanskodespoticky.

       Mezi debatou občas nahlédli do sálu další fanové, kterým někdy zeskelnatěl zrak a prchli, jindy se posadili a rovnou vlétli do besedy. V podstatě se ukázalo, že i mezi muži a ženami, zejména v rodině, by bylo namístě konečně přestat se zakrýváním problémů a předstíráním, že je všechno v pořádku, když to není pravda. Prostě, bylo by třeba přistoupit na dialog. Otevřený a hlavně nekompromisní.

       Po nás nastoupil Libor Dvořák a vyprávěl o sci-fi v SSSR a o Sovětském svazu vůbec, část té doby jsem odpočívala vystoupení, převlékala jsem se a tak. Když jsem přišla do sálu, mluvilo se o boji Evenků za původní přírodu, proti přehradám, o tom, jak na Kavkaze tu a tam kouří tovární komíny, což vypadá dost děsivě. Mezitím přiběhla Eva s diplomem za Bemíka, kdosi k tomu řekl, že konečně naučila Maxona kreslit, a Honza Pavlík s cenou za soutěž ve znalostech, která mu byla předána v zákulisí, protože jeho neustálé výhry už kdekoho poněkud otravují.

       Po programu měla být volná debata. To probíhalo tak, že jsme na pozadí videa popíjeli a debatovali, až se objevil výbor SSM a pár dalších studentů, aby řekli, že v pátek při manifestaci byli studenti surově mláceni a jeden z nich zemřel. Jedna dívka plakala, jeden chlapec mírně hystericky pokřikoval, že to si nelze nechat líbit. Předsedkyně SSM vyhlásila okamžitou schůzi, a tak jsme my, starší vyklidili pole. Mezi tím jsem rychle chytila Zuzanu Réblovou, abych jí řekla, že jsou dost rozčíleni, a aby si na to dala pozor. V téhle situaci bylo nutné jednat chladně, rozdělit úkoly a plnit je.

       A tak scifisti byli více či méně od začátku u toho. Teď si dovolím trochu ujet a chvíli vyprávět, co to všechno znamenalo pro mně. Většinou jsem všechno sledovala v televizi, manžel byl služebně mimo Prahu. Takže v pondělí jsem sbalila staršímu synovi kufr, a v úterý ráno jsem ho vypravila na školu v přírodě do Tater. Mezitím jsem sledovala dění, a měla jsem pocit, jako by se mi v kostce vracelo mládí roku 68. V úterý večer jsem se dostala do debaty se svým mladším synem a řekla mu, jaké to tehdy bylo a co to pro mě znamenalo. Vyprávěla jsem mu o roce 68, a o příchodu vojsk. O tom, jak jsem tehdy začínala psát - vy se všichni budete chechtat, zejména ti, kterým se dostala do ruky moje povídka Oni, - lyrické básně. V konsolidačním procesu mě nějak, nevím proč vlastně, psaní přešlo. A jak mi jde na nervy, že lidé žijí s posádkami sovětských vojínů - to je špatně, oni jim tak trochu podlézají. Třeba v té vesnici, kde mají rodiče mého muže chalupu, ti hoši musí mít dojem, že jsou vítáni, že je máme rádi. Já vím, že to nejsou ti samí, co se 22. srpna 1968 zahnízdili na Vítkově a prostřelovali ulici, takže mi střely lítaly kolem oken. Já jsem byla takový odvaz, že jsem si k tomu četla Tichou hrůzu, a poprvé v životě jsem se pak bála vylézt do předsíně. A že to je jeden z důvodů, proč nechci jezdit na chalupu. A taky, že co je na světě, jsem se bála takhle promluvit a že se mi obrovsky ulevilo, že s ním můžu volně mluvit.

       Všichni víte, že jsem zase začala psát, a rozhodně už ne verše, až když mě ovlivnilo všeobecně tvůrčí ovzduší fandomu.

       Mezitím také byl generální prokurátor ČSSR pověřen vyšetřením pátečních událostí, převedl ten úkol na GP SSR, kde pracuji, a nastal pracovní tanec. Milicionáři vymizeli z pracoviště, a když se některý ob jevil povídal jak tráví noci ve zbrojnici, v zimě. Jeden z nich se vyjádřil, že dát jim ostré, půjdou jistým lidem ustřelit zadek. On to řekl hůř. Náš šéf vytvořil skupinu pro vyšetřování, kolegyně, která sedí se mnou v kanceláří, pro ni zajišťovala auta, která nemáme. Vůbec, při loňském oslabení úřadu v rámci snižování, a při absenci milicionářů a při tom, že k dispozici byla vlastně pro komisi jen dvě auta, to byla lahůdka. Kolegyně pořád běhala k meziměstskému telefonu - máme jen dva v celém útvaru - a mezitím stále drnčel telefon na jejím stole, ke kterému jsem musela běhat. Kromě toho jsem taky musela dělat něco mimořádných pracovních úkolů kromě těch normálních.

       Ve středu se vrátil můj muž, a tvářil se, cože se tady v Praze plašíme. Ve čtvrtek ráno mi volal z práce, ať synátor proboha nejezdí do oddílu minikár, protože by musel jet tramvají přes Václavák. V poledne volal můj rozumný syn, že se domluvil s dalšími kluky a půjdou bruslit. Domluvil se, kdy se vrátí, a vůbec se choval velmi zodpovědně. Odpoledne mi volal můj muž, kdeže je syn. A já se chystala do RUR.

       Už na stanici Sokolovská jsem potkala scifistu, který se ptal, jestli s tím pátkem vůbec něco děláme. Ujistila jsem ho, že kolegové lítají jako fretky, řekla jsem mu, co také vyšetřování obnáší, jak máme problémy jen se zajištěním aut a zaklínala jsem se kolegy, vyprávěla, jací jsou a tak jsem strávila cestu. V RUR se na mě vrhli scifisté z různých škol, kteří byli všichni zapojeni ve stávkových výborech a podobně, a já to musela opakovat tolikrát, že mi pusa brněla. Přemek Houžvička se objevil ochraptělý, ve vypůjčeném kabátě, protože úřadoval přímo pod koněm na Václaváku. Půjčila jsem mu šálu a poslala ho zpátky. Rameš do mě hučel, že by i naše SSM mohlo zplodit nějakou tu rezoluci. Vynadala jsem mu, že rezolucí mají na kila, náš úřad má jasný úkol a ten že plní. Kromě toho by justice měla být nestranná, nezaujatá.

       V mezidobí jsem trvale sledovala televizi. Abych měla taky čas na domácnost a na psaní, usazovala jsem před televizi syna a později i muže, kteří mě zavolali, když bylo něco zajímavého. V pátek syn opět šel bruslit, a muž, který to nevěděl, ho šel hledat. Byla to ovšem chabá záminka, protože muž se prostě šel podívat na Václavák. Vyprávěl, že tam zpívala Kubišová, a že bylo ticho jako v kostele. To už jsme ale čekali na výsledky zasedání UV. Vynechala jsem ten den psaní, a usedla u televize. Byla jsem pořádně nervózní, a když bylo ohlášeno odstoupení Jakeše, zvrátila jsem hlavu dozadu a vydechla jsem. Do toho momentu jsem se bála o celý fandom. Fanové se objevovali na záběrech v televizi, byli prostě všude, pořád jsem viděla známé tváře. Samozřejmě jsem zase setrvala u televize do půlnoci, a od rána poslouchala rozhlas. Nevíte a asi si neumíte představit, jaké pro mě tohle všechno bylo po létech, která uplynula od roku 68. Muž mi slzel, musela jsem ho uklidňovat. Měl tendenci vyběhnout na Letnou, ale když viděl, jak to tam vypadá, rozmyslel si to. Za to jsem se já ulila z domácnosti i od psaní, a utekla do ulic v klidu si přečíst vývěsky, některé velmi vtipné. Jiné byly poněkud debilní, ale to se nedá nic dělat, při takových příležitostech se snaží uplatnit i různí psychopaté.

       Korunu tomu všemu dala televize, když v sobotu večer pustila Starce na chmelu. Jako bych omládla o dvacet let. V neděli jsem se zapřísáhla, že končím s politikou a začínám dělat na téhle reportáži. Nu, dělám, ale pouštím si do toho přenos ze zasedání Městského výboru KSČ. Manžel si totéž pouští v pokoji, chvílemi za mnou přibíhá, vykřikne rozčilenou poznámku a zase mizí.

       Připadá mi, jako by od Miniconu uběhl rok, a ne týden. Mám obavu, že až zase vyjde IK, už ta věc nebude aktuální. Jenom dokumentární.

       Nějak se mi nechce se podepisovat některým ze svých přídomků nebo značkou. Takže

P.S. Skoro bych zapomněla na jednu epizodu z našeho miniconového feministického sedánku. Přišla se podívat žena Egona Čierneho, povoláním psycholožka, a po vystoupení mi vzkázala po Egonovi, že patřím do jejího rajónu. Tedy, že bych měla vyhledat psychologa. Ujistila jsem Egona, že mám přesný přehled přes svou menší sbírku psychóz a reaktivních neuróz, a že dobře vím, že běhám mimo cvokhaus jen vzhledem k tomu, že patologická je celá společnost, /moje oblíbená teze/, takže se to ztratí. Egon zamumlal, že pokud to vím, je to ještě dobrý. Nevím ale přesně, kterou skupinu patologií tím mínil.