Interkom: Noc pro socialisticku aneb Zmatené poznámky o tom, jak jsme se nemyli

Není to tak dávno, co nás navštívil předseda sovětského „svazu sci-fí“ Michail Jakubovskij a pozval nás na jejich Soccon - setkání, na kterém se měli zúčastnit představitelé ze všech socialistických zemí, V SSSR jsem ještě nikdy v životě nebyl (a asi bych tam ještě dlouho nejel), ale Soccon pro mě byl tím nejlepším důvodem. . . a tak jsme se s Alexem Hlinkou rozhodli, že se na Soccon podíváme. A tehdy začala naše anabáze.

Nejprve jsem zamířil na oddělení pasů a víz - dozvěděl jsem se, že mé pozvání není platné a nemohu na něj odjet, ale že to pro mne udělají. a za další minutu jsem už odcházel s razítkem OGMEH XXX v pase domů. Mnohem horší to bylo s letenkami. Ovšem zajistit si jejich rezervaci nebylo vůbec jednoduché - paní v Aeroporty XXX nám oznámila, že do Oděsy se cestuje přes Kyjev, všechny lety jsou obsazené a... nashledanou. Alex se jí sice snažil vysvětlit, že je nám jedno, jak do Oděsy poletíme, hlavně tam musíme být 3. září, ale paní se s námi odmítala bavit, dokud jí nepřineseme koupenou letenku. Na náš logický poznatek, že koupíme-li si letenku např. přes Moskvu a volno bude pouze přes Leningrad, nebude nám to nic platné, také zareagovala... prosté odešla... nebyla totiž schopná pochopit, že bychom byli ochotni letět také jinudy než přes Kyjev. Nabízeli jsme jí třeba spoje přes Berlín, Bukurešť a dokonce i Ašchabád a Tbilisi, ale paní nám většinou tvrdila, že takové linky vůbec neexistují a to i tehdy, když jsme jí je ukazovali v letových řádech.

Přesto jsem ale odletěli: třetího ráno jsme nasedli na letadlo ČSA do Berlína, odtamtud pokračovali s Aeroflotem do Moskvy a po dalších pěti hodinách (ty jsme celé strávili přejezdem ježděním z letiště na letiště) jsme letěli teď již přímo do Oděsy. Letmým pohledem na mapu záhy zjistíte, že trasa Praha-Oděsa je kratší než obě trasy, na kterých jsme letěli tj. Berlin-Moskva, Moskva-Oděsa), ale takový už je život.

Byla půlnoc a... na nás opravdu kdosi čekal. S nadšením jsme se začali vyptávat, kdeže je tedy náš hotel... Dozvěděli jsme se, že pojedeme ještě pár (tedy asi 50) kilometrů a chceme-li taxi. Jsme šetřiví a odmítli jsme, řka, že pojedeme s ostatními autobusem. A jeli jsme... organizátorům jsme ovšem peníze neušetřili, protože kromě prázdného autobusu s námi jel i onen taxík (také prázdný). Prostě... Rusko.

Druhý dne v noci začala bouřka - jak se bouřek nebojím, tentokrát to bylo naopak, A pak přestala jít elektřina. Prý XXX MO.HHHSÍ nonajia B 3/ieKTpocTaHu.HH), ale vše bude v pořádku, tvrdili všichni. Nešla ale ani voda, i to prý bude v pořádku... nebylo. Elektřina svítila a voda netekla a netekla a netekla.

Nikdy nepochopím, jak je možné, že všichni naši hostitelé i po čtyřdenním vodním půstu, vypadali jako ze škatulky. My cizinci jsme se poznali na dálku - na první pohled i po čichu. Nebylo ani co pít - jakási rajská stává, kterou nám (1 sklenku) občas v jídelně nabídli, k pití nebyla. Alespoň jeden večer jsme to řešili, pili jsme sekt a nebylo ho málo a nebylo nám málo špatně... dodnes jedny z mých bot mají zahnědlou barvu, kterou získaly poté, co jsem se v noci zřítil do jakési trhliny v zemi. Ona totiž stavba, v níž jsme přebývali, nebyla postavena pro budoucí generace. Architekt asi nikdy neslyšel o tom, že budovy mají mít základy. a stavba stála na písečné kose v moři... a hýbala se. Za týden, který jsme tam strávili, se utrhl jenom kus terasy, několik chodníků se rozlámalo na kusy a uprostřed hlavního schodiště se utvořila jen půlmetrová trhlina. Den před odjezdem jsme se ještě z XXXflpaB/ibi dozvěděli, že ukrajinský Komsomol (kterému středisku patřilo) udělal velký humánní krok - a věnoval toto centrum sirotkům. Stále se nemohu zbavit utkvělé představy, že to je pokus o „konečné řešení“ sirotčí otázky - jednou je to prostě i s baráky spláchne do moře.

Ani jídlo nepatřilo k nejlepšímu - každý den bylo totéž: podivné 3-4 kostičky masa a jakési jáhly míchané s rýží. Teprve v druhé polovině pobytu jsme pochopili, proč bylo jídlo den co den stejné. Asi sto metrů od našeho centra byl na pobřeží mrtvý delfín... a však to znáte, suroviny se musí zužitkovat co se dá...