Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Vím dobře, že teď publikum hltá práce ze šuplíku vytažené, nebo takové, s jejichž vydáním byly v uplynulém období potíže, vím, že to má pikantní příchuť, že v tom vidí jakési novodobé - a bohužel, přebujelé co do rozsahu - květy zla. Jenže ty původní květy zla, to byla absolutní, nesporná literární kvalita a navíc krása. Krásné a dokonalé dílo lidských rukou a lidské mysli. O většině uvolněných prací se něco takového nedá povědět. Často jsou násilně jinotajné a přitom literárně nedotažené. Nebýt politického podtextu, nebylo by to ke čtení.

       Zajdelova kniha Limes inferior je toho dokladem. Čtenář, i ten méně inteligentní, rychle pochopí, že obraz svérázně systemizovaného světa - třídy, které připomínají naše tarifní třídy, jejichž bariéry se překračují stejně nesnadno, honba za body, které zastupují naše peníze, bezduchá měšťácká masa lidí honící se za předměty a požitky, protože nic jiného, lidštějšího a hlubšího jim prostě není nabízeno - je extrapolací světa, ve kterém žijeme. Zajdel se jen vypisuje ze svého hlubokého znechucení tímto světem.

       Téma je nepochybně nosné, a dává mnoho možností, jak promluvit. Třeba o anatomii městských aglomerací, hluboce lidských ve své zdánlivé nelidskosti, nebo o anatomii pohodlného měšťáctví, tak nelidského ve své zdánlivé lidské normálnosti. Tohle všechno není využito. Znetvořenina světa je popsána, nic víc a možná o něco míň. Je naznačeno svérázné podsvětí popisovaného světa, které ale působí dojmem, že bylo do tohoto světa autorem násilně transplantováno, aby se něco dělo. A transplantát se nevhojil.

       Ten podivuhodný svět, který by i pro mnohé naše současníky měl mnoho do sebe, je obydlen. Zraky těch, kteří ho obývají, by ho měl čtenář živě vnímat. Nic takového ovšem nemůže činit, když to jsou postavy o sobě natolik ploché, že si je čtenář delší dobu plete, a když navíc jejich jednání je bez ohledu na cokoliv podřízeno jednotně nalinýrovánému schématu, protože takhle to podle autora musí být.

       Takhle pojatá literatura je zavádějící, ani autor, ani čtenář neví, jak dál a ocitne se ve slepé uličce.

       V té chvíli mu autor nabídne východisko čtvrtého rozměru, útěk do paralelního světa, realizovatelný osobou svérázného spasitele. Nic jiného než útěk.

       Což je východisko pro svět možná umírající, neživotný. Ale ten svět, který nám Zajdel předvádí, zase tak neživotný není. Je sice okupovaný mocnou mimozemskou supercivilizací, přinášející víru pravou a život pravý, ale svět, který je schopen si vytvořit tak pěkné fungující podsvětí a stínovou ekonomiku, se nemusí k útěku obracet. Zvlášť, když se má jednat o celou Zemi. Máme, jako lidstvo, výraznou historickou zkušenost s guerillovým, makistickým, partyzánským způsobem boje. A víme, že proti tomuto způsobu boje je jakákoliv okupantská technika bezmocná. A taky víme, že bída není nezbytným impulsem k boji. Člověk je něco víc než zbaběle prchající masa.

       Člověk umí víc. Škoda, že toho víc neuměl autor.