Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Když mi Zdeněk Rampas diskrétně naznačil, že ode mne čeká článek o téhle rourácké brožuře, vzaly mě mrákoty. Mám se pustit, byť laskavě, do přátel a známých?

       Nuže, nebylo to tak zlé. K přátelům mohu - a je mi ctí a národním svátkem - počítat Kosatíka, Procházku a Adamoviče, ty ostatní jsem možná někdy viděla, ale skleróza je skleróza! Tož, na ně!

       Když jsem brožurku přečetla, měla jsem dojem, že jsem prošla krajinou šílenství. A že porota Ceny Karla Čapka hodnotí podle zásady čím šílenější, tím lépe. Protože ale přece jen jde o spřízněné duše, a to jak pokud jde o autory, tak pokud jde o vydavatele, otočila jsem se a všechno jsem to přečetla podruhé. A ejhle, ono to vlastně tak šílené nebylo.

Deprese ze světa, kde se většina lidí, zejména mužů, opájí technikou - videem a jinými nesmysly a člověk se v tom světě jaksi ztrácí. Vždyť to znám, tu něžnou lásku mužů k autům, chalupám, počítačům a videům, která vysoko ční nad takovými netechnickými přežitky jako je přátelství, možná láska, určitě soucit, to opojení věcmi, předměty... Vždyť je to o nás! A vůbec to není šílené. Jenom pravdivé.

Znovu deprese. Vazby, vztahy k lidem je v tomto světě možno budovat jen prostřednictvím robotů. I když to docela funguje, otázka zní: Je to správné? Nevím, a autor zřejmě také ne.

Znovu deprese. Snaha myslícího tvora o samostatnou, svébytnou existenci a pointa: Všechny tyhle snahy jsou jaksi na draka.

Znovu popis mužského lpění na předmětech přerůstající v jejich fetišizaci, zbožnění. Znovu se žena stává nositelem lidství v původní variantě. Povídka je bohužel trochu nepřehledná, měla by se nechat odležet a pak energicky proškrtat.

Znovu deprese. Zkáza, konec, apokalypsa viděná očima šaška, což je přinejmenším originelní.

Povídka s dlouhým názvem, značně svérázná, nezvyklý úhel pohledu, tak či tak, přece jen depresivní.

Mírný oddech. Člověk sice porušuje zákony, ale stojí na straně života. Ty zákony nebyly vytvořeny proti němu a jeho pronásledovatel to ví.

Opět deprese. Bolestná a navíc neúspěšná cesta člověka za lidstvím, pojatá jako rocková literatura.

Znovu deprese, prodírání se křovím techniky k člověku.

       Všem autorům by se daly vytknout stylistické nedostatky, ba co dím, i jazykové lapsy. Ale proč bych to dělala. Důležitější je, že povídky docela pěkně reprezentují životní pocit autorů. Beznaděj? Možná. Zápas? Určitě. Ti chlapci a jedna dívka mají vcelku co říci a víceméně vědí, jak to říci.

       Takže kritickou poznámku přičiním jen k předmluvě. Není totiž pravda, že Dagmar Outlá je jedinou představitelkou „ženské SF“ výboru. Patří sem i Nemocný Kubelík, do jisté míry i Emancipovaný drtič, určitě Jeden život, jedna hra, tak trochu i Krutá je noc.

       Naprosto není rozhodující, že autory jsou muži. Škoda, přeškoda, že tohle prostě není čtení pro široké vrstvy, neboť je to čtení poučné. Ale přece jen jsem při čtení měla pocit, že mě někdo neustále mlátí do hlavy, což je obvykle těžké snášet. Jestli obesilatelé CKČ získali stejný pocit jako já: čím šíleněji, tím lépe, pak bohové pomáhejte porotcům.