Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Nedávno jsem měl možnost zúčastnit se semináře o sovětských filmech a několik jich vidět. Jak jsem se dozvěděl, končí tímto rokem monopol na sovětské filmy a jejich nákup bude probíhat poněkud jinak než dosud (naši staří přátelé přišli na to, že filmy se dají výhodně střelit za „tvrdý“...). Jestliže se do současnosti kupovalo cca šedesát filmu ročně, bude to nyní zhruba šest. Má prý na tom podíl také „veliký úspěch“ většiny sovětských filmů u našich diváku.

       Všechny filmy, které jsem viděl - Fontána, Neptunova slavnost (dvě komedie J. Mamina, ale člověk se moc nenasmál), Solovecká vláda (dokument o koncentračních táborech na Soloveckých ostrovech, použito propagačního filmu se stalinských času, m. j. je vidět M. Gorkij, velmi poučně, ale kdo četl Solženicyna, který je tu zcela běžné uváděn, ví, že jde jen o malý kousek z historie Gulagu, režie M. Goldovskaja). Mimořádná událost (rež. S. Snezkin, „odhalení praktik svazáckých funkcionářů“), Nás obrněný vlak (rež. M. Ptasuk, z těchto filmů „nejumělečtější“ dvou a půlhodinové tragické drama bývalého strážného v sovětských koncentračních táborech, proloženo záběry z 1. máje za Stalina, Chruščova i Brežněva, Stalinova pohřbu, aj., většinu jsem prospal, protože šlo o poslední film, ale z útržků věřím, že film je opravdu dobrý, jen se na něj člověk musí pořádně vyspat) a nakonec Město Zere, to jsou filmy, které jistě stoji za shlédnutí, odrážejí to, co je dnes v SSSR, některé víc některé míň skrývají emoce a zmatek panující v Sovětském Svazu, mnohdy zesměšňují „přestavbu“ a „glasnosť“ a to je jistě jistý projev demokracie a v neposlední řadě nesou určitý pocit deprese a strachu, že je to všechno zase nanic.

       Film Město Zero (nula), který mě nejvíc zaujal a který jaksi nejvíce inklinuje k žánru sf, natočil v r.1988 (plus-mínus l rok) režisér Karen Sachnazajrov. Film je úspěšný na západě, do USA byl prodán za 1/2 mil. dolaru a u nás se spíš dávat nebude než bude. Režisér, jehož je toto čtvrtý film, je synem vysokého funkcionáře, blízkého spolupracovníka s. Gorbačova v oblasti zahraniční politiky, ale film je dobrý.

       Jde o (!) absurdní (!) drama, podle slov lektorky (dr. Galiny Kopaněvové CSc.) spojení západního pojetí abs. dramatu a ruské fantasmagoričnosti. To slovo se mi nelíbí, ale jeho prvky můžeme sledovat v díle Gogola (nečetl jsem), Bulgakova (zcela jistě) a jak nebylo řečeno, ale všichni dobře ví, v knihách bratří Strugackých.

       Samotný film, ač není z rodu těch předlouhých, je velmi spletitý, doslova každý krok každé postavy je nějakým symbolem a dal se na něm staví, všechna je propojeno a souvislosti velmi pěkně vyplouvají na povrch, ve filmu není ani jedna samoúčelná scéna a málokteré úseky slouží jenom k navození určité atmosféry. Přitom žádné násilné přizpůsobení (i když jde o ujetinu a schizofrenii, zapadá to jak skládačka).

       Na temném nádraží stojí vlak, po chvíli z něj vystoupí postava a odchází ke stanovišti taxíku, nasedá, jede do hotelu a zde se ubytuje. Je to hlavní hrdina filmu, jehož jméno jsem zapomněl, ale začínala a končilo na V. V-v (hraje Leonid Filatov) je vyslán svým podnikem v Moskvě, aby u zdejšího Mechaničeského závodu cosi zařídil. Spadne ovšem do víru neobyčejných událostí. V restauraci mu číšník naservíruje zákusek - kopii jeho hlavy a na talířek mu vykrojí horní levou přední osminu. V-v zděšeně prchá, u dveří ho zastaví výstřel - to si zklamaný kuchař bere život. V-v se z podivného města snaží dostat, ale marné, taxikář ho vysadí na silnici, která najednou končí lesem. V-v dojde do musea, kde se odehrává jedna z klíčových scén filmu. Starý správce prováží V~va museem voskových figurín představujících výjevy z dějin města i celé země, suchým hlasem komentuje jeden exponát za druhým a V-v nestačí - jsou tu sarkofágy řeckých bojovníka od Tróji, kteří došli až na území města, postavy římských vojáku - legie která zbloudila cestou z Británie, lože (několik prohnilých trámci) Atilly, na kterém znásilnil zdejší krasavici, ze zbytku semene zrekonstruovaná podoba (figura vedle), Nikolajev který jako první ve městě v roce 1957 v paláci kultury Ždanova zatančil rock'n'roll, vedle portrét Smorodinova, předsedy Komsomolu, který ho druhý den vyloučil, první stachanovec ve městě, Moskva - známé budovy (chrám Vasila Blaženého aj.)“ Nad nimi velké postavy (Ježov, Jagoda, Berija), byt dělníka, u kterého přenocoval soudruh Stalin cestou do vyhnanství - vousatý revolucionář (Stalina nepoznat) pronáší přípitek a ostatní k němu vzhlíží, výjev jakoby osvícen sluncem, atd., atd.

       V-v marně prchá z města, nejde to, malý chlapec mu prorokuje, že tu zastane do smrti. Absolvuje výslech na policii kvůli smrti kuchaře, všichni se V-v snaží dokázat, že byl jeho synem, hovoří s prokurátorem který mu nedovolí odjet, pak se spisovatelem Cugunovem - dozvídá se, že kuchař je ten Nikolajev, který tančil a prokurátor onen Smorodinov, který ho vyloučil. Ve městě zakládají Nikolajevův kroužek rock'n'rollu, kde promluví i V-v jako syn. Jedním z řečníků je tento den označen za „historické vítězství demokracie, můžeme tančit co chceme“. A všichni tančí rock'n'roll. Na pódium vstoupí prokurátor a chce se před ztichlým sálem zastřelit, ale pistole, ač nabitá, jenom cvaká naprázdno. Po několika marných pokusech se prokurátor rozbrečí a utíká pryč, ostatní zase tancují.

       V závěru filmu se všechny postavy scházejí u historického dubu, ze kterého kdo utrhne větvičku, stane se mocným vládcem. Jedno z děvčat naléhá, až starosta kývne, správce musea chytí za snítku aby ji utrhl a padá obrovská prohnilá větev. Zatímco se kolem ní všichni tlačí a olupují větévky, V-v utíká. Doběhne k museu, kde správce za vycházejícího slunce zhasíná osvětlení figurálních výjevů - záběr na Stalina s přípitkem. V-v naskakuje do loďky a odplouvá. Konec.

       Film má atmosféru trochu ponurou a vesnickou (když jsem poslouchal lektorku, měl jsem dojem betonového labyrintu nebo něčeho takového, ne, z filmu čiší vesnice), žádné rychlé akce a horrorové scény, postavy jednají pomalu, jakoby všechno rozmyslely a přátelsky, sotva zvýší hlas. Přesto je cítit dech „stalinskosti“ hladké až úlisné jednání vyšetřovatele a prokurátora, ze kterých jde zima. Pokrytectví a určitou depresi krásně vystihuje poslední exponát musea - dílo místního umělce - dva několikapatrové (jako dort) kolotoče, pomalu se otáčející, první s dělníky, rolníky, postavami v krojích atd., na druhém veksláci, hipíci, štětky, pankáči apod., nad oběma kolotoči je vztyčena velká svítící s pěti cípy červená hvězdička.