Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Jsou v životě dny. kdy se toho sejde hodně. Od samého psaní vás už bolí záda, venku svítí sluníčko, ale zato je 28. října a člověk raději neleze ven, aby se do něčeho nenamočil a neskončil na direkci. I rozhodnete se umýt okna. abyste si protáhli páteř a dostali se na vzduch.

       Mytí oken je práce otravná a špinavá. Naštěstí mě přátelé v RUR upozornili, že vyšel nový Neff a nový Martin, a navíc Tom Jirkovský, už bez zeleného kvádra, přivezl Muže z vysokého zámku. A tak jsem onen víkend střídala okna s četbou.

       Pokud jde o Dicka, lze mít možná námitky proti filozofickým východiskům, často upadá do solipsismu, což na druhé straně působí ke zniternění postav. Je zajímavé položit vedle sebe Muže z vysokého zámku a Pludkových Takových tisíc let. Vřele doporučuji a výsledky této duševní gymnastiky ponechám čtenářům samotným.

       Po několika dalších oknech jsem se propracovala k Martinově knížce o příbězích profesora Kesslera. Byla jsem příjemně překvapena. Po zkušenostech s Martinovou milostnou a manželskou SF jsem čekala něco, nad čím se opět zdravě rozčílím. Ale náš Marty naštěstí nechal lásku na pokoji, a tak se dostal na lepší parketu. Začal psát s nadhledem, bez výkřiků trýzněné duše, které obvykle zajímají jen tu trýzněnou duši, nikoho jiného. Navíc vím, že když tuhle knížku chystal, udělal si reprezentativní sbírku českých mystiků, mágů, alchymistů, jurodivých věštců a jinak potrefených jedinců. To ve své knížce zúročil. Ne že by dokázal vynechat mravní na učení na závěr, to by nebyl Martin, ale jinak je to dva stupně výš než celá jeho předchozí tvorba. Scéna, kdy dva nadšenci chodí po Paříži a vědecky zkoumají účinky náhodně nalezené píšťaly Krysařovy, mě pobavila hodně. Několik dalších scén také. Jako četba k mytí oken to bylo to pravé.

       Pak jsem se chopila Neffova Pole šťastných náhod. Děj se točí kolem výpočetního střediska vybaveného počítačem EC 10 47. Běžná situace. SF prvek je nepatrný a projeví se až v závěru, i když náznaky prolínají celou knihou. Čtenář si zgustne hlavně na líčení poměrů na našich pracovištích. Šéfové, kteří chytili vítr a stále stejně blbě kecají, jenže tentokrát o přestavbě, podnikové intriky, to vše je vylíčeno se znalostí věci, stejně jako sexuální scény, které jsou ovšem dějetvorné. Báječné jsou i povídačky dr. Síce, koncesovaného kecálisty. Zejména jeho teorie dynamického pořádku vycházejícího ze scholastiky mě pobavila. Prostě, bavila jsem se až do závěrečných dvou stran. Ty mě poněkud zchladily. Pokud si Ondřej nějak takhle představuje naši budoucnost a on obvykle ví, o čem mluví, je se čeho bát.