Všechna práva © Interkom 1984 - 1989

Středočeské nakladatelství zahájilo knihou Eduarda Martina Půjčovna manželek, kterou jsem si přes veškeré sympatie, které pociťuji k člověku Eduardu Martinovi, před nedávném dovolila dost neslušně, aspoň na můj obvyklý styl neslušně strhat. Dál měl vyjít román Ivana Kmínka, ale byl přesunut za Okresního Ikara Pavla Sýkory. To samo mě stačilo naladit dosti nerudně, ale knížku, sestávající ze sedmi povídek, jsem přelouskala, abych aspoň odhadla, proč tomu tak je.

       Nuže, sbírka má sedm povídek ze kterých mi jako vyložené banality připadaly: Planeta vyvolených, Pes mého dětství /o zločinu a trestu/, a Teď zase chvilku jiní. Ostatní povídky mají jistou jednotící linii. Odehrávají se na české vesnici, mezi venkovskými měšťáky, což je u této zrůdnosti ta horší varianta. Jsou na aktuální téma, na téma potlačování čehokoliv nezvyklého, neprůměrného do průměru, nebo o tom, jak taková společnůstka měšťáků nesnáší cokoliv nezvyklého. Nápady jsou víceméně duchaplné, neotřelé, zpracování vcelku čtivé, při četbě se čtenář mírně baví. Ale když knížku odloží, nic v něm nezbude. Vím, že jsem v nedávné době napsala pár kladných recenzí na fandomové publikace a už si připadám, že šmahem odsuzuji všechno, co vyjde v oficiálním tisku. Ale nemohu si pomoci, knížka, která brojí proti vtlačování individualit do průměrnosti, je sama průměrná. Nic víc a - naštěstí - nic míň. Zkrátka: Nuda, nuda, šeď., šeď., a taky cituji klasiky! A to jsem na některé záležitosti, které autor tepe, taky pořádně nabroušená, takže bych měla souznít. Nesouzním, zato se bojím, že až vyjde Kmínkův román, budou už čtenáři mít k edici Futurum vypěstovanou docela slušnou averzi. Ještě několik takových počinů a nebude se jim možno divit.