Interkom: JAK VZNIKL SAF

Většiny scifistů se někdy koncem listopadu zmocnil nutkavý pocit, že je potřeba honem něco podniknout, než se báječný volný nový prostor zaplní množstvím konkurenčních organizací a případně i vzpamatovavších se omezovatelů a přikazovatelů. Proto už schůzka R.U.R. 30. listopadu byla velice bouřlivá. Carola četla jakési stanovy plné všelijakých výborů, orgánů a koordinací. Olša se dohadoval s Egonem a Rampas seděl za stolem s hlavou v dlaních, zkrátka vznikalo volné střešní sdružení klubů i jednotlivců a produkovala se lejstra, kterými by bylo lze co nejdřív zahltit úřady a zajistit si kýžený prostor pro aktivitu.

Někdy v té době však Ondřej Neff pochopil, že v Asociaci autorů dobrodružné a detektivní literatur (nebo jak se to jmenuje) by byli scifisté zbytečně přehlíženi a pomíjeni, pročež se rozhodl založit zvláštní obec pouze pro scifisty. Od toho okamžiku měly události rychlý spád. Na Draconu (kde jsem bohužel nebyla) se 9. 12. 89 založil SAF - Syndikát autorů fantastiky. Všichni dosažitelní scifisté byli pak svoláni do R.U.R. na čtvrtek 14.12.

Vešla jsem do přeplněné klubovny, kde jsem doslova na každé pídi poznávala známé tváře: v čele stolu Neff, Rampas, Ferda, na židlích a u stěn se kupila mračna zavedených autorů (Veis, Freiová, Volný, Nesvadba, Moravcová), překladatelů (Weigel, Olša), výtvarníků (Rotrekl), organizátorů neboli nověji manažérů (Egon, Hlinka), fandomových vydavatelů (Soukup, Jirkovský) i autorů (od Hlavičky a Kmínka až po Vlka).

O.N. dal obecenstvu zvážit, zda se mají číst stanovy a varoval, že to jsou čtyři husté nudné strany. Téměř nikdo nechtěl. O.N. tedy vysvětlil, že jde o profesní organizaci pro soustavně pracující tvůrce a manažery. Stanovy se předloží hned nazítří k registraci na ministerstvo vnitra (jak rajskou hudbou byla tato formulace pro uši všech!) a hned poté se získá od ministerstva kultury vydavatelské povolení. Intenzívně se pracuje na tom aby se co nejdříve začal vydávat SF měsíčník.

Nato vystoupil Jarda Olša a důrazně prosazoval, aby toto sdružení bylo opravdu čistě profesionální. Aby tam nebyli lidé, kteří dělají špatné fanziny nebo jsou třeba jenom aktivní ve výboru nějakého klubu. Fanoušci ať se sdruží ve zvláštní organizaci.

O.N. odpověděl, že jen ať si klidně založí, kdo chce, asociaci fanoušků SF, ale že SAF už je založený, takže není o čem diskutovat. Veis k tomu ještě podotknul, že členství v SAF nebude skýtat žádné výhody.

Zvedá se les rukou a různí nespokojenci mručí a vykřikují, ale O.N. rázně uzavírá, že jsme si to tedy, vyjasnili. (V té chvíli je mi šíleně sympatický protože v těchto dnech už se bojím chodit na různá fóra, diskuse, schůze a podobně, protože lidé se nesmyslně vykecávají zcela samoúčelně, jako tetřevové hlušci, a já už jsem na to alergická. Honza Hlavička z toho asi má podobnou fobii, protože prohlašuje, že když se tady bude kecat, tak že půjde na pivo.)

Neff dál vysvětluje, jaké jsou podmínky členství: nezáleží na státní příslušnosti a na státě v němž člen žije. (Což jsou nejliberálnější podmínky ze všech podobných organizací.) Počítáme i s členstvím mimozemských bytostí, které nemusí vykazovat činnost v oboru, existence stačí. Jeden z nespokojenců se přece jen dostal ke slovu a ptá se, kdo bude vést nebožáky amatéry, když aktivní fanové odejdou do syndikátu (tiše trpím). „Hle!“ zvolá Neff, „typická oběť stalinského režimu!“ Nespokojenec se nedá: „Ale oni budou vyvíjet činnost na dvou frontách!“ Neff: „Na dvou frontách je stalinský termín! V Syndikátu nikdo nevyvíjí žádnou činnost!“ Když hluk a bručení zoufalých pasivistů sílí, rázně zvolá: „V zájmu demokracie vyhlašuji brutální diktaturu!“ A přistupuje k volbě předsedy. „Musí to být co nejvolnější organizace. Musí to být člověk, který nebude vůbec nic dělat. A takového člověka znám jen jednoho - Josefa Nesvadbu!“

Všichni jsou pro, jen Nesvadba proti. Podotýká, že by se měl zvolit ještě jednatel a pokladník. Dostává se mu vysvětlení, že pokladníkem může být klidně taky on, protože nemáme žádné peníze, a jednatelé že jsme všichni, neboť náš systém je anarchistický duchovní vůdce Kropotkin.

A pak nám Jarda Veis představuje Sašu Kramera. Je to jeho a Neffův spolužák, který nikdy nemohl publikovat pod svým jménem, protože byl průserář už od roku 68, a tak publikoval pod Neffovým či Veisovým jménem (část Něco je jinak, seriál o SF v Téčku, některé povídky z prvních Veisových knih) a jako Miroslav Kostka. (Původně jsem byla otrávená, že do Lovců zlatých mloků pan Kantor dal tohoto podivného autora, ale takhle za to musím pana Kantora naopak uznávat a obdivovat. Podobně uznávám a obdivuji Neffa a Veise, protože kdyby někdo takhle publikoval pod mým jménem, asi bych to nevydržela a vylítla bych z kůže: jen si představte, kolik je na to potřeba tolerance, altruismu a hlavně - jak bych to řekla antiješitnosti.)