Interkom: A v neděli

jsem v půl třetí napsala rodině která se časem měla vrátit z chalupy do bytu uklizeného po škodách způsobených vánocemi: „Šla jsem slavit narozeniny Karla Čapka, do šesti se vrátím.“

Bylo to v neděli sedmého prosince 1990. Karel Čapek se narodil devátého prosince 1890, na což nás v klubu RUR upozornil přítel Weigel a hned nás zorganizoval. Stuhy, květiny, účast.

A tak jsem ve tři u Pakulu vypadla z metra, abych vpadla do hloučku scifistů. Jak jsme tak stáli, pogratulovali jsme Vilmě Kadlečkové k svátku, a vyčkávali. Pan Nesvadba si zapálil doutník a řekl mi, že pracuje na diagnóze, proč jsem ve scifistickém spolku a zeptal se, jestli píšu. Protože právníkům a psychiatrům se nemá lhát (a každý jim lže), přiznala jsem se. Ferda Mravenec se vmísil do debaty poukazem na mé články v Interkomu, což ukazovalo na grafomanii a tím asi na paranoidní úchylku, já se však cítím být spíš schizoidním typem s menší sbírkou reaktivních neuróz. Tak jsem zvědavá na konečnou diagnózu. Jenže ta je vždycky stejná. Myslím tu úplně konečnou.

Vydali jsme se na cestu k Čapkově hrobu na Vyšehradě. Mrzlo, až mi vrzala kolena. U Čapkova hrobu jsme se nemohli seskupit, protože část cesty byla ohrazena lešením. Nakonec jsme lešení drze podlezli, a Ondřej Neff pronesl krátkou řeč na památku Karla Čapka, kterého sci-fi obec pokládá za jednoho ze svých patronů. V rámci toho byl Karlu Čapkovi posmrtně udělen Mlok za zásluhy. Mlok se tím dostal tomu, kdo ho vymyslel.

Na cestě zpátky jsme se, už naprosto promrzlí, dohadovali o návštěvě hospody tak dlouho, až některé slabé povahy nevydržely a do hospody dorazilo už jen nejzdravější jádro, aby konstatovalo, že špatně vedu fandomové amazonky, které by si měly zvolit jiné vedení než mě a Evinu. Třeba Martina. To už je jedno, jestli Hlaváče nebo Klímu nebo toho, co jezdí na bílém koni.

V hospodě bylo teplo a mluvily se řeči, jako je tomu v Čechách zvykem už po staletí. Ani se moc nemluvilo o politice, a já najednou získala dojem, že věci budou normální.