Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Tak konečně! Konečně si mohu koupit první pokus o nenápadné založení SF magazínu u nás.

       Maketu, byť ještě ne definitivní nám Theodor Rotrekl ukazoval už na Parconu v Praze, to jest v roce 1987. Neschopnost Panoramy a jejich pracovníků, jejichž myšlenkovým obzorům lépe odpovídají publikace typu „Od klubíčka ke svetru“ způsobila, že SF předběhly magazíny, o jejichž vzniku se začalo uvažovat až několik let potom, co byl Svět, fakta, fantazie definitivně sestaven.

       A to je škoda, už proto, že SF přes svou snahu o nepodráždění fojtíkovských a dalších kreatur, kdo si dnes ta jména pamatuje, v mnoha směrech nasadilo vysokou laťku. Třebaže se např. cena 20 korun může zdát vysoká, je třeba si uvědomit, že Svět fantastiky je lacinější jen o pět a SF 01 o jednu korunu. Obrazovou přílohou a krásnou obálkou Theodora Rotrekla předčí všechny jmenované magazíny a bezpochyby i připravovanou Ikarii.

       V době svého vzniku, respektive na počátku této doby, se zdálo rozumné a asi i jedině možné, začít s vydáváním domácích autorů. Diskutabilnější je, zvláště proto, že toto první číslo je rovněž posledním, nakolik bylo šťastné tématické členění připravované řady. Po tomto čísle /kosmos/ připravoval Ondřej Neff ještě bio a kyber. Magazin, spíše ale almanach, je uveden článkem Josefa Nesvadby, který má alespoň pro mě dvě vady /ten článek/:

       Jednak ho již drahně let známe z Tvorby, a pak to, že ho Josef Nesvadba, který neustále osciluje mezi spisovatelem a lékařem, psal v době, kdy v něm lékařská složka kulminovala.

       Pak následují povídky, které nemohu než doporučit, začínáme Jaroslavem Veisem, který již dnes vstřícně bojuje proti ekologii, tedy jejímu absolutizováni, a vůbec asi přehánění v každém směru, má smysl dnes rozebírat, nač asi před třemi roky, když povídku psal myslel?

       Následují autoři zavedení i fandomoví, kteří z deseti v obsahu uvedených povídek, (vedle nich v SF nalezneme i anekdotické mikropovídky O. Neffa), dodali čtyři a s povídkou Jana Veselého Hra v kostku, která mi připadala nejvíce amatérská, vlastně celou polovinu.

       V kvalitním okolí vytvořeném Zdeňkem Volným, Stanislavem Švachoučkem, Ivanem Adamovičem, Jaroslavem Velinským, Ivanem Kmínkem, Jaroslavem Jiranem a již zmíněnými autory lze akceptovat i povídky Jany Moravcové a Eduarda Martina. Neznám horší trest, než se prokousávat sbírkou povídek těchto autorů, ale jednotlivě působí docela dobře.

       Jako porotce Ceny Karla Čapka jsem už znal povídky Návštěva u broučků a Poslední noc říši Oolů S. Švachoučka a J. Jirana. Povědomá mi připadala i povídka Z. Volného Ariadna se smaragdy v očích, pak jsem si uvědomil, že je pokračováním povídky z Přistání na Řípu

       Mile překvapen jsem i kvalitou non SF části, považoval jsem ji, a bezpochyby jí byla, za úlitbu, nicméně třeba článek Markéty Synovcové je pro mě i dnes zajímavý.

       Excelentní je Rotreklova stať Barevné sny s podtitulem Jak malíři viděli oblohu, doplněná čtrnáctistránkovou barevnou přílohou.

       Zajímavá, i když asi jinak než autor zamýšlel, je i exhibice Stanislava Haniše, jehož „přirozená starost o osud vědy, této nesporně důležité kulturní hodnoty byvšího, dnešního i budoucího lidstva“ vede k nevraživosti vůči všemu paravědeckému, denikenovskému a proutkařskému. Chápal jsem jeho obavy a dovedu si představit, že se v noci budil ze strašného snu, ve kterém byl např. vedoucím oddělení vědy na UV KSČ jmenován člověk, jehož zeť je aktivní spiritista, a zrušení ČSAV a její nahrazení psychotronickým ústavem je jen otázkou času. Doufám, že dnes již důvod k takovýmto obavám pominul a s ním snad i část páně Hanišovy nesmiřitelnosti.

       Almanach je doplněn medailónky autorů a mým článkem o dějinách československého fandomu určeným široké, leč nezasvěcené čtenářské obci. Přes poslední aktualizaci na jaře roku 1989 se dnes jeví poněkud zastaralým.