Interkom: Teorie konvergence platí

Náš objevný výkřik je zcela na místě, když si prostudujeme triádu povídek tří českých fandomových autorů, které našim čtenářům není třeba představovat.

Každý z těchto spisovatelů se od ostatních dvou velice liší, jejich spisovatelská východiska byla zcela různá, a přeci tady máme tři povídky, které mají podobnou vůni, jsou hluboce české a jejich nejvnitřnější jádro jako by bylo vlastně stejné.

První z autorů, Ivan Kmínek je vědec, chemik. Ke sci-fi měl také od počátku zjevně vědecký přístup napůl ironické vědecké škatulkování, kde motivy jako vystřižené z hard SF vždycky vyúsťují v nějaké kosmicky rezonující voláni po smyslu života, vesmíru, existence...

Druhý autor, František Novotný, je počítačolog a počítače a roboti zaplňovali od počátku jeho povídky. Připadal mi jako uhlazený hlasatel klasických humanitních idejí, bytostný beletrista, produkující opravdu krásnou (tedy nikoli ošklivou, znechucující) literaturu. Je daleko kosmopolitnější než jiní oblíbení fandomoví autoři, používá méně ironie, kousavosti nadsázky.

Třetí, Jan Hlavička, si držel dlouhá léta své hořce humorné, ironické ladění, téma drobných lidiček žijících svůj uťápnutý život, vyprávěné tónem laskavého stesku bez použití jakýchkoli velkých slov a generalizací. Zato mistrně odpozorované, napětím nabité detaily, všechny ty odposlechnuté hospodské historky, kecy, rčení vypovídající o životě víc než jakýkoliv (zejména ten oficiální) realismus.

První dva autoři se vlastně přiblížili Hlavičkovi, vyzkoušeli si nové pole a z nějakého důvodu obdrželi velice si blízké výsledky. Všechny povídky jsou o malém českém človíčkovi (jak se vždycky charakterizovali normální čeští lidé. Jejich hrdinům je společná určitá zdeptanost. Zdeptanost poměry, ale už tak hluboce zažitá, že ji človíčci do sebe vstřebali a žijí s ní jako s vnitřní protézou. Společnost se projevuje určitým zvykem, obřadem: systematickou, promyšlenou likvidací alkoholických starců. Pokořujícím podbízením se kupců auta. Pojízdným hřbitovem. Hrdinové se podvolují, splývají s mašinérií.

Je to dojemné. Pro mě je v tom veliká katarze a krása, když o těchto věcech čtu, ale přímo se vtírá myšlenka, že ti fanoušci, kteří volají po akčních hrdinech, budou těmito povídkami možná znechuceni. Snad právě pro jejich nesmírně hluboký realismus. Hrdinové v Novotného povídce se skutečně aktivně derou za svým cílem, snaží se, překonávají překážky a vítězí. Ale jen proto, aby dopravili zbytky plechového vraku do své vesnice a vzbudili závist sousedů, což je jejich celoživotní cíl. Realismus, a hořký realismus, opět zvítězil

To co se tady tak živelně dere na povrch, jsou ty nejvlastnější sociologické objevy a trefy naší SF. Obřady a zvyklosti degenerovaly. Hodnoty, perspektivy celé určení člověka je omíláno, okecáváno a zprofanováno do deformovaného obrazu, který v těchto povídkách přesně identifikujeme. Mně osobně právě toto nalezení, identifikace působí největší čtenářský požitek a radost.

Manipulace lidmi zde není tak drastická jako ve světových antiutopiích, ale zato důkladná důsledná, prorůstající všechny tkáně, plíživá. Hrdinové nejsou zdeptáni naprosto, k zoufalství a nářku. Oni tou zpracováni natolik, že si sami namlouvají, jak jsou na tom náramně dobře.