Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

V posledních několika letech se nás předvídavých scifistů začalo zmocňovat určité dějinné vzrušení. V Sovětském Svazu začali objevovat demokracii (což pro nás byla názorná ukázka objevování Ameriky), a tak jsme postupné okřívali a přestávali skrývat své myšlenky i sami před sebou. Kdo to zažil, snad sdílí můj pocit, že v sedmdesátých letech byly myšlenky potlačovány a rdoušeny dřív, než vůbec vznikly; ten pocit „radši si ani nebudu nic myslet“. Připadá mi, že v druhé polovině osmdesátých let jsme sice nenabyli víry, že by mělo nějaký význam si něco začít myslet, ale přeci jen se něco změnilo: neostalinský ledovec, ve kterém jsme byli zamrzlí, nezačal sice roztávat, ale tak nějak zmenšovat objem, sesychat jeho sevření poněkud povolilo a bylo možné trochu pohnout ztuhlými klouby.

       Z tohoto prvního pocitu slastného protažení vznikaly anekdotické náměty na politickou sci-fi, náměty z alternativních českých dějin, které asi nikdy nebudou pořádně zpracovány, protože doba pádí a řítí se vpřed příliš rychle; myslím však, že tyto motivy už samy o sobě mají určité, neopakovatelné kouzlo.

       Snad nejstarší je námět Zdeňka Rampase, který nám předhodil ke zpracováni; nazvala bych ho „deheroizovaný Fučík“. Julius Fučík v nacistických mučírnách nezemřel, ale v červnu 1945 se vrací do osvobozené Prahy. S údivem zjišťuje, že na pultech se již objevila jeho Reportáž psaná na oprátce, což dost těžko chápe. Nestane se žádným hrdinou, ba ani funkcionářem a členem vedení, nýbrž zůstane malým, nenápadným a uťápnutým úředníčkem. Až na sklonku života se vypracuje na šéfa v takové té kanceláři, jak tam u psacích strojů sedí ťukající písařky. Prochází uličkou mezi nimi a napomíná je. „Lidi, nechrápejte mi tady!“ (Moje poznámka: podřízení ho láskyplně nazývají Julda Fulda, což shovívavě toleruje.)

       Už nevím jestli mě, Toma Štipského nebo někoho docela jiného jednou v hospodě napadlo, že Blaník má možná dost velkou kapacitu; dejme tomu, že po vstupu vojsk pěti států v roce 1968 by tato vojska zabloudila v mlze u Blaníku a zmizela by. S ohledem na ideologii, jakou byla tato vojska vedena, procitla by nejpozději za dvacet let a vydala by se neomylně směrem na Moskvu.

       Pavla Kosatíka zase zjevné fascinuje onen historický okamžik kdy u nás převzali moc komunisté, konkrétně únorová krize 1948, kdy prezident přija1 demisi ministrů. Co by se stalo, kdyby. Gottwald z balkónu oznámil: „Pan prezident...demisi...nepřijal!“ (Moje poznámka: A davy: „Huráááááááá!“)

       Ten Gottwaldův balkón má v sobě vůbec něco fascinujícího. Zdeněk Rampas si představil, že by z toho balkónu nějaký řečník typu Štěpána či Jakeše po čtyřiceti letech vychvaloval, čeho všeho jsme dosáhli... načež by se ten balkón zřítil.

       Já jsem dokonce opravdu napsala povídku, v níž lysenkovsky smýšlející přístroj z roku 1950 modeluje budoucnost v roce 1990. Protože jsou do něj vložena reálná výchozí data, nevychází to nijak růžově. Lidi jsou sice nadšeni, zpívají budovatelské písně, pracují do roztrháni těla, ale komunismus spočívá v bezplatné misce unifikované šlichty, zdevastované krajině a degenerovaných dětech. Je to vzteklý, nenávistný pamflet, jehož napsáním se mi značně ulevilo.

       A na závěr Pepa Hrdlička a jeho myšlenka, že na světě bude přibývat stále odpadků; nabudou integrovaných podob a nakonec dospějí k tomu, že vyhlásí vedoucí úlohu odpadků.

       K tomu již myslím není co dodat.

       Příště: Veřejná společnost SF

       Mlčící země

       Čtenáři Anvilu diskutují

       KVARK 1/90 kritika recenze

       teorie eseje vychází s IK 2/90