Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Do Klubu mládeže ve Slaném jsme dorazili uprostřed přednášky paní Freiové o italské sci-fi. Podle toho, co jsem stačila pochytit, vypadá italská scifi velice humanisticky, čapkovsky a ekologicky. Italští přátelé paní Freiové zřejmě nemají rádi Supermana, což vyprovokovalo Ondřeje Neffa k debatě o tom, zda Superman je fašistický a nietzchovský nebo naopak antifašistický, civilní a roztomilý.

       Poté se Ondřej Neff sám dal do přednášení, které původně mělo být na téma „O sobě“, ale on dal přednost tomu, na co byli všichni asi opravdu nejvíc zvědaví - povídání o Syndikátu autorů fantastiky, který právě zaregistrovali na ministerstvu vnitra, o domě na Starém městě, který by celý patřil sci-fi, o časopise Ikarie, o vydavatelství Vaška Soukupa, které se bude jmenovat Mlok, i o družstevním nakladatelství Iva Železného, který se však nebude soustřeďovat na sci-fi, nýbrž aspoň v první fázi na underground a exilovou literaturu.

       Z pléna zazněl zajímavý dotaz, jaká vlastně existuje exilová a samizdatová scifi literatura. Zatím „se ví“ - to jest náš okruh ví - o poměrně malém počtu titulů, především je to Hochmannův ]elení Brod, pak Bondyho Invalidní sourozenci a Afghánistán, také redaktorka BBC Rybáková prý vydala scifi román, a pak Jardou Olšou propagované Maso od nějakého Harníčka - doufám, že to píšu dobře, zatím jsem o tom z jiných zdrojů neslyšela. Prý je to síla. Já osobně považuji za strašně dobrou scifi Malomocné od Ivana Klímy, i když to samozřejmě také je absurdní literatura a hluboké podobenství.

       Mluvilo se také o comicsech: pan Mucha, který vydává Kometu, prý uvažuje i o comicsech pro dospělé, ovšem otázka je, jestli se to u nás ujme, protože naši čtenáři na to nejsou patřičně od dětství trénováni. Comicsy pro dospělé, které vycházejí na západě, bývají intelektuální a humoristické - například Komunistický manifest v comicsu.

       Nato vystoupil pan Rotrekl a varoval nás před přílišnou euforií, řka, že těch převratů už zažil moc a že nás čeká doba tvrdé komerce a konkurence. Já si ovšem myslím, že s tím snad počítáme, že nečekáme žádný blahobyt a měšce naplněné zlatem, ale že pan Rotrekl si možná nedovede představit, jak moc jsme záviděli prvorepublikovým autorům, že si mohli vydávat vlastním nákladem, nebo mládeži z roku 69, že si mohla s batohem vyrazit do světa, a že nikdo tyhle aktivity nedusil už v samém zárodku.

       Nastává přestávka, prohlížím si pultíky s fanziny, plackami scifi klubů, plakáty. Kdybych měla stabilní pracoviště, připíchla bych si nad stůl plakát se Schwarzenegerem, aby mužští kolegové viděli, jak mají vypadat a jak se mají tvářit.

       Po přestávce se poprvé v dějinách našeho fandomu odehrává dražba scifi kuriozit: starých čísel fanzinu Slan, obrázků paní Jahodové, placek, plakátů. Zlatým hřebem je Herbertova Duna v maďarštině; naštěstí je v sále osoba, která umí maďarsky - Táňa Podpěrová! Grafika pana Rotrekla zaujala Vlada Srpone tolik, že držel permanentně zvednutou ruku,-dokud nebyl grafický list (za pětasedmdesát korun) jeho. Rekordní tržba byla za knihu o natáčení Hvězdných válek, Return of the Jedi - 120,-Kčs.

       Po dražbě přicházíme na řadu s besedou o české sci-fi. Bohužel chybí Pavel Kosatík, který je příliš zdeptán stěhováním: při představě, kolik metráků knížek asi vlastní, to docela chápu. Vytahuji na pódium Zdeňka Rampase a Pepu Pecinovského, po prvních dotazech to Ondřej Neff a pan Rotrekl nevydrží a přidávají se k nám. Mluvíme o Kmínkovi a jeho románu Utopie, nejlepší verze, který už snad opravdu vyjde v létě ve Středočeském nakladatelství, pak o tom, jak se nám bude po sametové revoluci psát sci-fi, o tlustých českých scifi a fantasy románech (které bude muset teprve někdo napsat), o feminisnu. Mé názory jsou zřejmé příliš krotké, protože Carola se vyřítí před pódium emancipovaně oděna do obleku s kravatou a hlasem velikým začne prohlašovat, že mužští na schůzích nasákli totalitou a tu pak vnášeli domů do rodin. Nemohu si však pomoci, a když se mě ptají na můj pohled na ženskou sci-fi, trvám na tom, že prostě nevidím rozdíl mezi mužskou a ženskou sci-fi. Paní Moravcová má podobnou krevní skupinu jako pan Chaloupka a moje mentalita je zas rozhodné bližší mentalitě Hlavičky či Kmínka než mentalitě třeba Vilmy Kadlečkové nebo paní Freiové.

       Taky musím říct, že vydávat antologie ženských autorek je podle mě stejná hloupost jako vydávat dejme tomu antologie autorů do 60 kg, do 90 kg a těžších (ačkoli i to by možná bylo podnětnější).

       Pavel Weigel poté informoval o dění v polské sci-fi, načež Láďa Peška vyhlásil výsledky ankety o nejlepší fanzin roku 89. Vyhrála Ikarie XB, jen jsme se s Jardou Olšou divili, že nedostal žádnou cenu, dokonce ani obyčejný diplom z papírnictví. Ať to ale organizátoři neberou jako výtku, protože jinak byli neskutečné milí a starostliví.

       Pak vystoupil Vlado Srpoň a ujistil přítomné, že Parcon se bude konat v Bratislavě v původně plánovaném termínu, 7. - 9. září, přes všechny zmatky kolem Svazu mládeže. Z Vladova barvitého líčení je vidět, že to bude prostě velkolepé. Na jídlo nebudeme rozhodně stát frontu v nějaké chudé menze, ale (teď už si vymýšlím, respektive reprodukuji celkový dojem z jeho slov) budeme obletováni prvotřídními číšníky v luxusních kolibách s opékajícími se selaty a jehňaty, přičemž nám bude do ouška hrát čardáš a nad hlavou nám budou poletovat vzducholodě s barevnými laserovými světlomety. Teď už skutečně nevím, co z toho je fikce a co Vlado opravdu říkal. Přijeďte a uvidíte...

       Večer skončil přednáškou Standy Čermáka o novinkách ve filmu, načež si obecenstvo vybralo jeden z pěti nabízených filmů. My jsme ale už spěchali do Prahy domlouvat organizační záležitosti Parconu a psát články do zvolna se rodící Ikarie.