Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Poté co jsem se pustila do diskuse s jugoslávcem Bruno Ogorelcem o výhodách a nevýhodách socialismu, ozval se Taras Wolansky z Jersey City. Táže se: chybí-li svobodný a kompetitivní tisk, co se můžete dovědět o sociálních problémech vaší země? Když si to v myšlenkovém experimentu představí, nedověděl by se nic o chudobě, drogách, zločinech. I kdyby třeba několik jeho příbuzných bylo přepadeno na ulici, stejně by nevěděl, na čem je, protože noviny by trvaly na tom, že zločin neexistuje.

       Utečenci ze Sovětského Svazu často přiznávali, že teprve v USA se dověděli, co se děje v SSSR. Pošetilí lidé se diví, že v poslední době - najednou! - je v SSSR tolik katastrof. Ostatně tohle se děje i v nekomunistických zemích: Jižní Afrika také upravuje informace pro své občany.

       I dnes je glasnost limitována na témata sociálních problémů, které chce Gorbačov řešit, a korupce, kterou chce zlikvidovat. (V tomhle s Tarasem nesouhlasím a taky mu to napíšu. Je zmanipulovaný kapitalistickou propagandou. Tak.)

       Taras argumentuje: ziskuchtiví kapitalisté vydělávají na tom, že čtenáři dychtí dovědět se věci, které by se podle přání vlády raději dovědět neměli.

       Bruno na jednu stranu tvrdí, že je to sice mizérie, ale pořád míň, a na druhé straně popisuje proces, kdy první nadšení přechází v byrokracii a stagnaci... a dokonce chválí socialistickou zdravotnickou péči „od kolébky ke hrobu"! Ano, zde se dosáhlo výrazného zefektivnění - cesta od kolébky do hrobu se skutečně zkrátila. Dětská úmrtnost se zvyšuje. Doba života se zkracuje. V Rumunsku vůbec nepočítají do statistik děti, které umřou do jednoho měsíce věku, a sanitky neberou lidi přes sedmdesát. Přiznalo se, že sovětské zdravotní statistiky se falšovaly.

       Bruno tvrdí, že před revolucí to bylo v řadě komunistických zemí horší, ale kde vlastně? Podle Solženicyna za jediný rok bylo v SSSR likvidováno víc lidí než v carském Rusku za celé století. Samozřejmě, že Brunovi ve škole vylíčili Jugoslávii před příchodem socialismu jako peklo horoucí.

       Všichni příbuzní mého dědečka, píše Taras, až snad na jednoho skončili na Sibiři. Brunovi se nelíbí, že kapitalistická propaganda slídí po těch horších aspektech života komunistických zemí, ale ona slídí po tomtéž i v kapitalistických zemích. Zajímají ji výjimky, ne pravidla. Bruno není zřejmě zvyklý na metody svobodného tisku. Jako by někdo z Etiopie nebo ze Súdánu volal: sláva, hurá, ne všichni u nás umírají hlady! Nebo z Kampučie: komunisti u nás nezavraždili většinu lidí, sice o vlásek, ale přece! Sláva!

       (Tady se do toho musím opět vložit. Nejen kritické tóny zaznívají v americké propagandě na adresu vlastní země! Svobodný tisk chválí, oslavuje, pateticky vyzdvihuje. Komunistické země ovšem ne. Američané nedovedou podle mě příliš pochopit, jak probíhá všední život průměrného občana v komunistické zemi; takového občana, který se snaží vyhnout se všem problémům a konfliktům a všechny potíže si uvědomovat co nejmíň. Což se mu většinou docela daří. Já osobně jsem u Američanů vyciťovala okázale soucitný přístup, takový nadhled, jako že oni všechno vědí líp a od nás nepotřebují vůbec nic slyšet. Asi jako by toho Etiopana jakkoli by byl sytý a vypasený - začali násilím cpát chlebem a hlasitě litovat, jaký má chudáček hlad. V tomhle docela Bruna chápu - člověk dostane chuť přece jenom ten socialismus obhajovat, i když by ho to jinak ani ve snu nenapadlo. Člověk prostě musí zvolat: vždyť ještě dýchám! Vždyť mám někdy i radost ze života!)

       Taras pokračuje: Bruno se trefil do černého v odhalení základního Marxova omylu: že totiž po revoluci nastane výbuch lidské pracovitosti, uvolní se všechny potenciály lidských schopností, všechno začne jít samo, protože když lid vládne, tak přece sám pro sebe bude dělat všechno co nejlíp! To je nesmysl a všechny východní ekonomické reformy jsou toho mlčenlivým přiznáním.

       Robert Coulson z Hartford City zase reaguje na mé vylíčení cestovatelských dojmů z Ameriky.

       Odpady skutečně znamenají velký problém, ale postupně se začínají recyklovat, zatím hliník, papír, sklo. S Juanitou, píše, žijeme na venkově v domě o deseti místnostech, máme kompost na organické odpady, zbytky masa a kostí krmíme venkovní psy a kočky. Máme také bytové kočky, které zůstávají uvnitř domu, ty jedí speciální kočičí stravu. Dáváme do sběru papír, hliník a sklo. Schraňujeme i ocelové plechovky, snad se také začnou recyklovat nebo je nějak použijeme. Ale lidé většinou všechno nechají popeláři, který to nějak zpracuje.

       Velká auta jsou někdy potřeba. Máme pontiac, který je absolutně nezbytný, když jedeme 400 mil na nějaký con a vezeme tucet velkých krabic s knihami a kazetami a oblečení a Juanitinu kytaru a jiné hudební vybavení. Auto bývá pěkně vyplněné.

       V poště máme každý den čtyři pět reklam, plus další reklamy v obchodě a v televizi. V kapitalismu to tak musí být. Inteligentní člověk si vybere a zbytečnému otravování se vyhne.

       Američané skutečně poslouchají rady, například slavných lidí, kteří prohlásí, že kouřili a teď z toho mají rakovinu plic. Ale to se netýká všeho - víme, jak dopadla prohihice ve 20. letech. V současnosti probíhá kampaň za zákaz střelných zbraní, ale není moc úspěšná. S Juanitou vlastníme kolem dvaceti střelných zbraní. Měl jsem je od pěti let, a jestli to zakážou, budu je vlastnit dál. Jsem jemný, přátelský člověk a dva revolvery na mém stole mám jen pro případ, že bych potkal někoho, kdo není tak milý jako já.

       Lidé z východního pobřeží si nejen myslí, že žijí v nejlepší zemi na světě, ale i v její nejlepší části! V tom se mýlí, neboť nejlíp se žije u nás na Středozápadě.