Interkom: Dvanáct do tuctu

Mám před sebou na stole hromádku SF knih, které u nás v minulém roce vyšly, pestré obálky, rozsah až na výjimky okolo dvou set tiskových stránek. Nejsou to všechny SF knížky českých autorů, které loni vyšly, ale právě tyto pokládám za lepší nebo aspoň příznačné pro tuhle dobu, stav SF literatury a její oficiální, nakladatelskou podobu. Vynecháním jmen a titulů nechci nikoho urazit - popisným zkompletováním by nutně došlo k opakování toho, co už bylo řečeno v jiné souvislosti. Takže - chronologický tucet: součástí hodnocení je index Interkomu (průměr bodování pěti hodnotitelů v rubrice 5x5 - je-li k dispozici), citace z recenzí, ať už fandomových, nebo v oficiálním tisku (pokud vyšly) a nakonec shrnutí.

Druhá povídková sbírka autora, který během posledních dvou let sebral J. Veisovi žczlo nekorunovaného krále české SF a uvelebil se na trůně sám. Index IK: 3,5 (1 - minimum, 5 - maximum). Recenze byly od počátku dost rozpačité, oceňovaly brilanci nápadů a fantazie, ale připomínaly, že se Neff po Vejci naruby zastavil a nepokračuje dál. Z. Rampas přirovnal knížku k Ellisonovým „Nebezpečným vizím, v dobrém i zlém“, E. Hauserová: „Celkově mám z téhle knihy pocit, že je to prostě takové čtení napsané rutinně, ale bez hlubokého zaujetí. Pro literární labužníky nic, pro psychologicko-pitevně založené čtenáře taky nic... jako by tu chyběl nebo byl nahozen příliš slabě ten druhý, lidský plán: všechno se soustředuje na akci, boj, zbraně, popisy různých destrukcí... Nemám na mysli, že by se mělo moralizovat, nebo vůbec hledat řešení, ale právě naopak: analyzovat, modelovat, dostávat se ke kořenům věci, třeba přehánět, deformovat, experimentovat, hrabalovsky lyrizovat nebo nevím... prostě aby se něco dělo.“ Neff odpověděl v IK č. 4/88: „přiznal“ rutinní přístup k psaní povídek a naznačil pro sebe východisko: psát romány, „asi proto, že román napsat neumím, kdežto povídku ano“. Neustále se potvrzuje, jak úzký je prostor, na němž manévruje SF na hranici s triviální literaturou: zdá se, a Neffova knížka to potvrzuje, že ze všech možných podob SF její česká fantastika sahá nejdychtivěji po její dobrodružné podobě, V Neffově případě to znamená odklon od psychologie od promýšlení kompaktních a zajímavě věrohadných lidských typů, kolem nichž by se pak odehrávaly jim odpovídající příběhy, a soustředění k opaku, k příběhu, efektní zápletce, průběžně ozvláštňované dávkovanou sérií point a mezipoint, z nichž ten těžký myšlenkový a psychologický spolek sice také může vyplout (záleží to na záměru autora - vzpomeňte na Greenova divertimenta), ale taky nemusí. V Neffově případě je psychologie málo, objevuje se náhodně v povídkách, jež se blíží romanetům, a čtenář při nich, i když jde o sebemenší plochu, pookřeje (Brownův pohyb). Neff miluje zápletku a epiku natolik, že preparuje ze svých povídek postavy a nahrazuje je typy: typem tuhého drsňáka, typem kosmického dobyvatele nejčastěji. To v prvé knize povídek stačilo a v druhé už citelně nepostačuje, slibované romány by v tom mohly dodat slíbený spolehlivější myšlenkový základ.

V jistém smyslu jde o opačný přístup ve srovnání s přístupem Neffovým. Neff omámí detailem a švihem, takže mu omámený čtenář odpustí lehkost nebo okoukanost myšlenky. Sobotík je svou myšlenkou naopak zavalený natolik, že jí drtí syžet svého románu, takže celý text, uzavřený do několika izolovaných místností, obydlených několika izolovanými jedinci, vyvolává přes nejlepší autorovy úmysly stupňující se nudu. Podobných románů známe z ruské a polské SF padesátých až současných let řadu a sotva se k nim vracíme: nejde o literaturu, ale jen o žánr, na němž šlechetné proklamované myšlenky nic nemění, naopak, vznikl dojem, že zachraňuji jinak plytkou epickou zápletku, která táhne román nemilosrdně ke dnu. Příběh, který může vzniknout v kterékoli době, protože nezachycuje lidskou situaci v její historické proměnlivosti - obměňují se jen používané technické rekvizity. Není to o lidech, ale o myšlence, nebo spíš nápadu, který ale příběh na 12 autorských arších neunese.

3. JOSEF NESVADBA: EINSTEINŮV MOZEK A JINÉ POVÍDKY - Práce, Kamarád. Reedice prvních tří Nesvadbových povídkových sbírek z přelomu 50. a 60. let. Index IK: 3,2. Výjimečně sem řadím tuto reedici autora, s nímž si český SF fandom neví moc rady - jako by ani jedna strana o nic víc než ze zdvořilosoti a okoukávání na dálku neslila. Na rozdíl od Nesvadbových románů jeho (ovšem ještě dříve vydané) povídky nestárnou. Je to zase jiný případ než u Neffa: psychologie prakticky chybí, a je-li, je nahrazena jakýmsi modelovým chováním, takže nelze pominout, že je to autorova vyšší hra, hra s neustálou distancí, hra vypravěčského relativismu, hra na možnou skutečnost bez nutnosti a potřeby vnucovat ji čtenáři jako skutečnou realitu. Aldis v předmluvě k britskému výboru z Nesvadby píše: „'Živé povrchové detaily a humor nadlehčují podobu beznaděje. Jejich elegance, cynismus, mystifikace a lehká skepse vystihují atmosféru Prahy - města, ve kterém byly napsány.“ Nesvadba neusiloval o dobrodružství, není okouzlen a fascinován šarvátkou vyprávění, ale zobecňuje model, tvoří obecnou typologii hodnot, lidských povah, myšlení. Mě osobně na knize fascinuje i atmosféra vyprávění, kterou Nesvadba sdílí s některými jinými českými prozaiky první půle 60. let a která je v jeho knihách patrná nejvíc v pozdějším Dialogu s dr. Dongem: lehce (a opatrně) naznačené individuální opozici proti parním válcům masových propagand. Nesvadba svým „mužným strachem“ dotváří koncepci svého celoživotního individualismu, zpočátku možná neuvědomělou, ale od prvních knih SF povídek už jasně patrnou.

E. Hauserová: „Povídky jsou většinou kultivované, brilantní, psané krásným literárním stylem, s častými odkazy na bibli nebo jiná umělecká díla, takže celkový dojem je...jaksi estétský, l'art-pour-l'artismus nebo sci-pour-scifismus. Tyto povídky jsou scifisty...vysoce oceňovány, protože se nekrčí v chlívečku osvědčeného českého scifi humoru a nenapodobují ani anglosaské či neffovské dobrodružné silácké drsňárny. Jejich vůdčím motivem je humanistický patos, vyplňují určitou mezeru v naší SF tvorbě, zdá se, že pokračují v čapkovské tradici - v tom dobrém smyslu.“ Co Evě chybí, je absence odpovědi na specifické historické otázky, před kterými jako národ stojíme: „Skoro bych řekla, že tak dokonalého zpracování a obdivuhodného talentu, jaké vidíme v povídce 'Koně se také střílejí', je na takové téma prostě škoda.“ Podle mého názoru touto knížkou, i když v konečné podobě torzovitou, vstoupil do oficiální české SF autor meditativní, s tendencí k filozofickému eseji, tedy takový, jakého naše SF řadu let postrádala. Že je na F. Novotného z tohoto důvodu možno klást absolutní nároky a že je SF schopen pod jejich tíhou obstát, pochopila i Eva Hauserová, nasazuje-li svá absolutní kritéria: na Neffa nebo jiného autora ji nenapadlo je použít. F. Novotný také baví, ovšem, není to žádný nudný patriot, ale tahle „zábava“ vyššího, třetího druhu je u něj vykoupena někdy třeba i namáhavou čtenářskou spoluúčastí. V oficiální české SF je styl F. Novotného nejpregnantnější, jeho slova pečlivě volená a jedině možná. Díky tomu také obstojí autorův sklon k mravnímu patosu, který by u drtivé většiny jiných autorů vyzněl trapně.

5. KAREL SÝS: ZE ZEMĚ NA MĚSÍC A ZPÁTKY - Čs. spisovatel, lyrická sbírka volně inspirovaná atmosférou verneovek a zejména dobových ilustrací k ním, index IK 2,0. Knížka souvisí s žánrem SF jen velice volně, řadím ji sem spíš jen s nostalgickou vzpomínkou na vášnivé debaty o tzv. SF poezii, resp. na monology o ní, jež před několika lety vedli nezávisle na sobě Bára Ježková, Ivona Karásková a Eduard Martin. Sýsova poezie v této sbírce není zajímavá tím, čím se přimyká k terminologii a poetice žánru SF, ale spíš jistým generačně specifickým vyjádřením životního pocitu. Nazval bych ho vědomím morální bezzásadovosti, kamuflované slovně proklamovanou tzv. morálkou socialistické společnosti (co to je?), jejíž bariéry se zhroutily, výsledkem je chaos kritérií, hysterie, jejímž klíčovým (i když opět histriónským) výrazem je zvolání „maminko“ v závěru titulní poémy. Hodnotu sbírky vidím v určité otevřenosti, s níž hodnotovou krizi, autorovu i generační, odráží. Je příznačná, proto není škoda času na její přečtení.

6. EDUARD MARTIN: PŮJČOVNA MANŽELEK - Středočeské nakladatelství a knihkupectví, 1. sv. nové SF edice Futurum, další z povídkových sbírek velkého konzervativce, index IK 2,0. Martin si nedělá s opakováním postupů svých povídek takové starosti jako Neff, jeho knihy jsou prakticky jedna jako druhá, obávám se, že právě proto jsou čteny -nečte je ostatně vyhraněné SF publikum, ale zejména ženy. V názorech fandomu na Martina panuje podle mě jisté nedorozumění - Martin nepíše SF, nýbž něco, co bych nazval třeba snový příběh. Věda a racionalita, propriety v SF nezbytné, ho jako autora nezajímají a řekl bych, že oběma jako autor upřímně pohrdá. Zajímají ho určité trvající hodnoty lidské povahy, jež nechává nezměněny nerušeně trvat v libovolně nám vzdálených světech - prostorově i časově. Lze se ironicky zasmát, ale sotva má valného smyslu vášnivě Martinovi vytýkat např. skutečhost, že inteligence je na cizích Hvězdách zjišťována radarem (povídka Hodnoty), recenzent by tím poněkud blamoval sám sebe. Martinův svět je svět metaforiky, a nebýt toho, že ho autor opakuje ve svých knihách několikrát ročně, nebylo by mu možné ani spravedlivé upřít jistou estetickou hodnotu. Jeho budoucí světy nejsou prokomponované světy paralelní, s domyšlenými protikladnými důsledky toho, co se projevuje už v dnešní době. Jsou to světy s neměnným pozadím, kde je pootočena pouze jediná, ústřední proprieta, o níž je celý příběh. Je libo rozvodové téma? Hle, vizte planetu, na níž jsou rozvody běžné, ba dokonce povinné - a kde vše ostatní je stejné jako dnes. Je evidentní, že nejde o seriózně uvažované SF paralelní světy, ale o laboratoře, v jejichž speciálních a abstrahovaných podmínkách je demonstrován pokus - a proto to není ryzí SF, ale opět něco z jejího okraje, sen, morální podobenství, lyrizovaní próza. Jejím kardinálním problémem ovšem je, že je jí v patnáctimiliónovém národě přece jen poněkud mnoho, jakož i pomlček, samostatných zředěných vět místo odstavců a zámlk, které působí samoúčelně bez ohledu na to, jde-li o SF nebo ne.

7. ALEXEJ PLUDEK: TAKOVÝCH TISÍC LET - Blok, 28 let stará novela, kterou autor dle vlastních slov nemohl nikde uplatnit, až přišel Literární měsíčník, který otiskl kus, kterého si všiml Ondřej Neff a udělal reklamu na Moravě. Kritká novela (5 autorských archů) je zachycením stavu, který panuje v paralelní Evropě po 2. světové válce, kterou vyhráli nacisté. Je to pochopitelně svět tvrdě uplatňovaných rasových zákonů, svět drilu a německé přísnosti, svět, k němuž má normální člověk odpor, ale jehož líčení stejně jako všechny jiné odvrácené strany fascinuje, jak zjistil Visconti v Soumraku bohů a před ním i po něm další a další. Pludkovým problémem je, že v žadné ze čtyř částí své novely se přes tuto strnulost v líčení poválečné Evropy nedokáže přenést; jeho novela je vlastně jakousi reportáží z fiktivní země, ale ne epickým příběhem, který by strhl svou neopakovatelnou podobou a - to hlavně - estetickým, výrazovým ztvárněním. Hlavní hrdina, spolu s autorem fascinovaný totální praktickou realizací Rosenbergova učení, dokáže zapůsobit na členy Svazu protifašistických bojovníků, kteří přitakají, že „to bylo tak“, ale suverénním uměleckým obrazem novela neožívá - je to publicistika, s kterou lze souhlasit, ale která neoslní jako literatura. A to se nezmiňuji o bleskovém, nevymotivovaném a pateticky dost plytkém závěru -tahle kniha za třicet let zestárla, na pultech antikvariátů mohla znamenat -kdyby vyšla před lety - zajímavou historickou raritu...

8.ONDŘEJ NEFF: MĚSÍC MÉHO ŽIVOTA - Práce, Příliv, první z avizovaných Neffových SF románů, „tvrdý scifoid“, řečeno jeho slovy, první -nepočítám-li okrajovější Jádro pudla (Albatros 1984). Čtyři etapy z kolonizace Měsíce, kde každá znamená jednu charakteristickou fázi vzestupu a pádu. Hrdinou, jako téměř vždy, je mladý pozemtský řízek individualista s několika naznačenými spodními tóny samotářství, později překonaného. Příběh abstrshující od politiky, kterou Eva Hauserová požaduje od F. Novotného. Myslím si, že je to knížka, jaká uspokojí naprostou většinu českého SF publika, protože jim konečně dá, co publikum, resp. jeho většina, požaduje: velký příběh, jaké známe z americké SF 50. let, Clarka, Asimova, Heinleina a jiných, kteří pořád ještě v povědomí ztělesňují základní představu čtenářů o SF. Je to oddechové čtení, ze kterého podle mě vyplývá jasný závěr. Neff je dnes v postavení prozaika, který si v SF a patrně i mimo ni může dovolit napsat cokoliv. Zdá se mi, že je to vědomí daleko víc svazující než radostné.

Na závěr jsem si nechal čtyři antologie - ne proto, že bych formu sborníku jakžto způsob uvedení literatury pokládal za zvláště šťastnou - naopak: podle mě antologie a jejich až na výjimky velký čtenářský úspěch dokazují, že čtenáři kupují stále žánr jako takový, a ne jména, tj. že si nevybírají autory dobré a špatné, ale že jsou odsouzeni doufat v dobrý vkus editora, který tuto prvotní selekci provedl za ně. Československá polygrafie je ještě v mizernějším stavu, než se píše v těch nejodvážnějších článcích v novinách, neumožňuje publikování laciných brožovaných prvotin, tak jak je to běžné například v Polsku, které by umožnily ujasnit, kdo je dobrý a kdo ne, antologie růstu autorů - začínajících autorů -nepomáhají tolik jako samostatné knihy, protože reakce publika i kritiky (to mi zřejmě potvrdí i ti, o nichž za chvíli bude řeč) je útržkovitá a torzovitá, vedená snahou zmínit se tak trochu o všech, ale na malém prostoru, a tak s malým nárokem na přesnost a úplnost. Antologie jsou řešením z nouze tam, kde by měly vycházet prvotiny (výjimkou jsou bilanční knížky určitých časových období). Pokud Tomáš Jirkovský nebo někdo jiný nezaloží legální novodobou Českou expedici a la Kramerius, tento tristní způsob uvádění nových jmen patrně potrvá - nakladatelství nejsou a nebudou schopná pružně reagovat, tj. aktuálně vydávat to, co se nabízí.

9.-11. LOVCI ZLATÝCH MLOKŮ, PŘISTÁNÍ NA ŘÍPU, SKANDÁL V DIVADILE SNŮ (EDITOR VOJTĚCH KANTOR) - Mladá fronta, ojedinělý ediční projekt tří antologií, který má za cíl zmapovat to, co se v české SF objevilo zajímvého za posledních pět let jak v okruhu Parconu, tak mezi zavedenými autory. Jsou to výbory laděné čtenářsky, čemuž odpovídá jak výběr zavedených jmen, tak vysoké náklady i náměty próz. Nechci posuzovat jednotlivé povídky, odděleně - u autorů ze svazu na to bude dost času, až povídky reeditují ve svých knihách, u autorů začínajících jde zase často o prózy fandomu notoricky známé ze soutěže CKČ a z fanzinů. Za klíčové z trojice těchto knih považuji Lovce zlatých mloků, především pro fakt, že se V. Kantorovi podařilo přímým direktem prorazit bariéru ne snad zákazů, ale daleko hůř překonatelných předsudků, strachů a váhání, a „prodat“ hned několik nových jmen, v tom vidím šanci české literatury vůbec - v přílivu nových jmen, desítek nijak nuceně zhomogenizovaných nových jmen, která konečně nahradí unavené Bojary, Křenky a Nohejly. Zdánlivé paradoxně se právě tato antologie, kterou ve fandomu provázel slušný ohlas, prodávala nejhůř, na stáncích PNS ležela několik měsíců, ale přesto bylo prý nutné část nákladu skartovat - i optimistické hlasy mluvily o řádově desítkách tisíc neprodaných výtisků (?!). Spíš než bych vinil výtvarníka za skutečně vzácně antiprodejnou obálku, myslím si, že se zde opět projevil velmi povrchní a komerční přístup publika k SF, tak jak je patrný v celé literatuře: kupují se zaběhnutá jména, ze setrvačnosti se kupují ještě léta potom, co jejich nositelé-spisovatelé překročili svůj autorský vrchol (Páral), a antologie mladých autorů SF nemohla zabrat prostě proto, že je nikdo neznal - a chtít po čtenáři, aby riskoval několik hodin času na vlastní rozlousknutí dilematu, zda přijmout nebo nepřijmout, je na konci 20. století, co aspoň slyšíme ze všech stran, absurdní. Centralizovaný knižní trh potřebuje masová vydání, která mu poskytne jen málo; velmi málo autorů, v SF i mimo ni; centralizovaný knižní trh převálcuje komplikovanější nebo subtilnější výpovědi. Proto jsem si na závěr nechal antologii z podpalubí oficiózní kultury, nazvanou:

12. LOVCI ČERNÝCH MLOKŮ (EDITOR ZDENĚK RAMPASj - vydal ÚKDŽ Praha jako první svazeček proponované volné řady. Nechci v žádném případě zveličovat význam téhle brožurky (150 stran, náklad 350 výtisků, 7 povídek tří autorů - E. Hauserové, I. Kmínka, Z. Páva), jen chci upozornit, že bez nakladatelských obstrukcí, které by v kamenném domě, soudím, logicky nastaly, vznikla knížečka, která má hlavu a patu, začátek a konec, mezi kterými nacházím vzestupné „myšlenkové pnuti“, a která ke své existenci nepotřebuje nadsazené optimistické manifesty o státotvorném smyslu SF v současné době. Česká SF dnes podle mého potřebuje, a s tím svou roční bilanci také uzavírám, variabilitu názorů, spíš vež masovou publicitu, mnohost možností, konfrontaci totálně protichůdných stylů a postupů, které velká nakladatelství ještě rozhodně nemohou nabídnout. Myšlenkový a formální přínos očekávám v nejbližší době od komponovaných edičních počinů z podhoubí, kde lze opravdu řešit probémy, a ne předstírané pseudoproblémy. Chce-li být česká SF experimentální, avantgardní, výbojná a formálně a myšlenkově progresívní; její perspektivou bude ještě nějakou dobu profesionálně připravený samizdat.

Dvanáct do tuctu

(Česká SF roku 1988 - oficiální nakladatelské domy)