Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Vypůjčuji si tento název z knihy o vývoji atomové bomby, protože hlásám teorii, že k explozívním jevům dochází nejen tehdy, spoji-li se nadkritické množství uranu, ale i nadkritické množství lidí.

       K tomuto jevu došlo někdy v r. 1985, kdy se na jednom pracovišti sešli dva scifističtí divočáci. Co následovalo: diskuse o knihách, výpůjčky, výměna. Později už ale nebylo co vyměňovat a Fanfan v Zápisníku byl inspirací: založit sci-fi klub! A tak se v okresních novinách a ve „Svatce“ objevil inzerát tohoto znění: Kdo má zájem o vstup do sci-fi klubu, ať se ozve na zn: následovalo registrační číslo. Během 14 dnů jsme obdrželi čtyři odpovědi. Nastalo rozvažování, kam a kdy zájemce svolat. Výsledek úvah zněl: neděle 6.9.86 v hale autobusového nádraží. Identifikační znamení: sci-fi kniha v ruce.

       Slavný den nastal nám. Vstupuji do haly a hle: ve stínu fikusu zuřivě bojujícího v keramickém velekvětináči o přežití čte krásná blondýnka paperback. Že by to byla ta holka z Polné? Otáčím směrem k ní obálku Marťanské kroniky, pestrou jako papoušek Ara ararauna. Žádná reakce. Takže pouhá náhoda.

       Usedám na lavičku a záhy se objevuje muž medvědí postavy s bohatýrským plnovousem a míří rovnou ke mně. Tehdy jsem poprvé spatřil Pepu Daňka: právě se přistěhoval do Jihlavy a v Praze byl členem klubu TM. Dokonce byl i na Parconu! Moje úcta k němu byla v té chvíli bezmezná. Po chvíli se objevuje dlouhán s řídkými vlasy - Honza Vochyán, který Pepu na inzerát upozornil. Jako poslední se dostavil brýlatý videomaniak středního věku (označení šedivák tehdy v Jihlavě ještě nebylo součástí slovní zásoby). Celou úvodní schůzku se nijak neprojevil a víc už se mezi námi neukázal. Můj „spolupachatel“ se nedostavil - prý z rodinných důvodů. Od té doby tak činí často.

       Od onoho památného dne jsme se na autobusáku scházeli každou první neděli v měsíci. Naše společnost se zřejmě brzy stala

       legendární, soudím tak alespoň z první reakce Ferdy Mravence, kterého jsem potkal na Miniconu (to už jsme nebyli v „ilegalitě“) : „Z Jihlavy? Slyšel jsem, že se tam na autobusáku cestou do práce schází nějaká parta bláznů.“ Není divu - hlasitě a ostošest diskutující skupinka, která si vyměňuje knihy a hromady papírů, to musí být pro cestující veřejnost a študáky, čekající na dálkové spoje, pastva pro oči! Mezitím pokračovala „náborová kampaň“ prostřednictvím plakátku v antikvariátu. Ta nám vynesla žeň v podobě Jardy Nutila, tehdejšího, dnešního a zřejmě i do budoucna seniora klubu.

       Bylo nutno vybudovat spojovací systém, jehož centrem se stala moje maličkost coby osoba, mající v práci telefon se státní linkou (privilegium rizikového pracoviště). Dalším nápadem bylo založení klubového časopisu. To chvíli trvalo, protože nejdříve se musel odhlasovat název a grafické řešeni hlavičky. Jako každá demokracie to bylo poněkud těžkopádné, ale nikdo nás nehonil. Název vymyslel Honza Vochyán, hlavička je mým dílem. Tak se zrodil MOZEK. Potom přišly ke slovu psací stroje a kopírák. Obálky se xeroxovaly ve Fotoslužbě na náměstí.

       V klubu však postupně narůstaly ambice a nespokojenost se stávajícím stavem. Potřebujeme klubovnu, cyklostyl a nové členy, takže musíme sehnat zřizovatele! Sítem výběru v diskusi nepropadl pouze Dům kultury ROH. Bude konec s naší anarchistickou demokracií, za všechno se však musí platit! I sepsali jsme supliku se žádostí o zřízení klubu a čekali věcí příštích.

       A tak mi jednoho dne přišla podlouhlá obálka. V listě s hlavičkou DK ROH stálo: „Vážený soudruhu Fišere, blablablabla, žádosti bylo vyhověno:..atd... S pozdravem vedoucí odboru...“ Otřásl jsem se hrůzou.

       Tak se stalo, že jsme se začátkem října 1987 sešli před vrátnicí Odboráku. Členové se jako vždy postupně trousili a jako vždy se rozproudila debata, tentokrát o filmu E.T.: v tom se mezi námi objevila drobná žena s dlouhými černými vlasy a živě se zapojila do rozhovoru. Tak se mezi námi objevila naše patronka Marie Kovářová. Ze srdce mi spadl balvan. Jestli nás bude mít na Odboráku na starosti ona, pak jsme asi neupadli do spárů zavilých byrokratů, jak jsem se domnival po přečtení výše citovaného dopisu. Nikdo už nepřišel, pro tuto schůzku jsme byli všichni. Odkráčeli jsme do klubovny. Ale jak píše pan Kipling, to už je jiná pohádka.

       Tuto vzpomínku podle nejlepšího vědomí a svědomí sepsal