Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

18. června konečné nastává dlouho toužebně očekávaný den - vytištěná, svázaná, novoučká Ikarie vyráží do světa. V Opletalově ulici se ještě došívá část nákladu, ale první naši kolportéři už vyrážejí do ulic. Naplánovala jsem, že bychom vlastně mohli slavit celý týden: v pondělí jít ke Zdeňkovi Rampasovi v úterý k Jardovi Olšovi ve středu k nám, ve čtvrtek do RUR a pak do hospody a konečně v pátek hrát u Vilmy Dungeons and Dragons (neboť Vilma se již vypracovala na Dungeon Mastera).

       V pondělí jsme tedy vzali do Ondřejova auta dva balíky Ikarie, že je odvezeme k Rampasovi. Ale pokušení bylo příliš silné - proč nezkusit, jak se Ikarie prodává? A tak jsme si navlékli žluté kolportérské oblečky s tykadly (byli jsme čtyři ,- Neff, Ríša, Olša a já) rozdělili jsme si jeden balík, to znamená šedesát kusů, a rozptýlili jsme se po vestibulech stanice metra Anděl. - Ivan Adamovič sice později sýčkoval, že tu Ikarie šla dobře na odbyt právě proto, že Smíchov je dělnická čtvrť a prostý člověk spíše koupí sci-fi než nějaký intelektuál nicméně měli jsme úspěch! Za čtvrt hodinky byl balík pryč!. -Já si myslím, že jsme byli úspěšní díky svým zvučným hlasům a barvitému projevu: slyšela jsem, že jiní kolportéři mlčí nebo nepřesvědčivě kuňkají, zatímco my všichni jsme dryáčnicky hlaholili jedna radost.

       A tak jsme si tedy vlastní prací vydělali na dvě láhve sektu a dorazili jsme vesele k Rampasovi. Bylo hezky a usídlili jsme se na trávě na zahradě, což bylo dobře vzhledem k tomu, že láhev dobře zahřátého a natřeseného červeného sektu se při otevření zachovala jako reaktivní raketa. Bílé tričko ze Socconu, které měla na sobě Míša Rampasová, se celé červeně zbrotilo. - Velký dojem na mě učinil pes Pepy Hrdličky, který mi přátelsky olízal celou hlavu tak, že jsem měla pocit, že mě právě vytáhli z vody. (Vláďa Veverka byl smuten, že jsem někam napsala, že prská ve srovnání s tímto psem to však nestojí ani za zmínku a odpouštím mu.)

       V úterý jsme šli k Jardovi, který předem varoval, že bez motýlka a večerní róby nebude nikdo vpuštěn. Byl to skutečně decentní a uhlazený večer, Jarda má krásný starožitný nábytek, všichni se poměrně kultivovaně bavili, Jarda kuchtil čínu, volala Hanička, že byla v té Itálii pozvána na večeři a zdlábla devatenáct chodů plus zmrzlinu, když vtom vtrhl do tohoto, poklidu Vláďa Veverka a počal hlaholit, rozhazovat rýži po koberci, skákat do řeči překřikovat všechny a vysvětlovat Alexovi cosi organizačního a zamotaného. Pozorovala jsem, jak můj muž František bledne a čelo mu zbrocuje studený pot: s Veverkovou osobností se prostě nedokázal vyrovnat. Celou cestu domů pak kroutil hlavou a opakoval: „Tedy ty luxusní typy dívek, které kolem sebe Olša shromažďuje, ty k němu jdou, ale ty jeho kamarádi...“

       Mejdan pokračoval prý do šesti do rána a pravděpodobně mu ubylo na decentnosti soudě podle Jardova vzezření příští den, kdy v poledne dorazil do redakce. Dále již se oslav nezúčastnil. (Mimochodem, byla jsem jediná slavitel - oslavce, který vydržel všechny večery.)

       Ve středu se nás sešlo dost málo: Ferda, Vilma, Inka, Petr a Jirka Procházka, který však spěchal domů, protože očekává potomka. Kolem deváté jsme vyrazili do nádherně teplého večera, šli jsme se podívat na Jakešův dům, což je od nás za rohem, a pak na stranický hotel Praha, což je za dvěma rohy. Bylo to fascinující a velmi scifistické. Z dálky hotel vypadá jako betonový bunkr, ale zblízka je krásný: terasy, epifytní kmeny, bazény, veliká zahrada s trávníkem vysokým dva milimetry, s plýtvavě rozzářenými lampami a s vyhlídkou na světla Hradčan a Břevnova, rozlehlé prostory obložené dřevem, mramor, sochy, a co nás fascinovalo nejvíc

       - popelníky naplněné běloučkým jemným pískem, z nějž vzorek Vilma zatoužila odnést papouškovi, který prý nikdy nic takového neviděl. Já ovšem taky ne. Chodili jsme po zahradě, lezli na skleníky houpali se na židlích na terase, bořili se do hlubokých kožených křesel. Bylo tam skoro úplně liduprázdno. Když se nás číšník ptal co si dáme, řekli jsme, že nic. Káva stojí kolem pětadvaceti, čaj devět korun, minerálka také přes dvacet. V zahradě jsme úplně nakonec objevili strom obsypaný třešněmi, a tak jsme pojedli ze stranického stromu třešně. Vrcholně spokojení jsme se vrátili domů.

       Ve čtvrtek jsem byla již velmi vyčerpaná, ani mi nevadilo, že Vilma v pátek měla dlít v Benátkách a tím pádem večírek u ní odpadl. Nicméně našla jsem v sobě sílu k zamluvení stolu v kavárně Radiopaláce. Chodíváme tam stejně, ale většinou se tam nikam nemůžeme vejít. Jarda, než odešel k babičce, která dosud uklízela po mejdanu rozvíjel teorii jak psát dobré porno (myslím, že na to má talent) zatímco Martin Klíma sepisoval rozhořčený dopis do Rudého Práva, který začínal slovy. „Již padesát let jsem členem strany...“ Pátek jsem celý víceméně proklimbala. Po desáté večer volal Ondřej Neff a radostně sděloval že v Brně už Ikarie zmizela. V Praze skoro taky. Dopadlo to dobře. Chytli jsme se. Zvítězili jsme!