Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

       (R.E.Howard, Muž z Cimmerie, ADA 1990)

Chtěl jsem si tu špatnou zprávu nechat až na konec, ale - jak praví hajný Mikovec v Cimrmanově hře Němý Bobeš - už to v sobě nebudu déle dusit: je mi líto, ale Conan byl Jugoš.

       Než to vysvětlím, rád bych ozřejmil svoje pocity po přečtení Muže z Cimmerie. Stručně bych je charakterizoval jako úplnou

       absenci kritérií (to jest nikoliv nějakých celostátně ideologicky orazítkovaných, ale svých vlastních, podotýkám to pro jistotu. Hrůza, co se urodilo mudrců pitvajících každou vaši větu a ať řeknete bílá nebo černá nalézajících ve vašich slovech tíživé dědictví minulosti). Jak krásny a snadný je život fanatikův! Jak dětsky lehké je Conana vychválit, vezmeme-li jej jen a jen jako to, čím asi taky měl být. Jak směšné snadné je intelektuálně ho drtit a zesměšnit. Jenže ve mně po otočení poslední strany zůstaly pevně vězet oba tyto pocity - a sílu jeden potlačit jsem nenašel. Chtěl jsem už tenhle literární fenomén odložit mezi jevy typu filatelie, které Šefner v Dívce u strže určuje jako víceméně neužitečné a zcela neškodné. Ale přece jen - poloviční fanizdat v Nových knihách, to se nedá přejít mlčky. A tak jsem si vymyslel cosi co mi připadá podstatně zajímavější než literárněteoretické či psychoanalytické pitvy - a co jsem nazval srovnávacím Conanopisem.

       Jistě nejsem první, kdo si všiml, jak fantastickou splácaninou středomořských a blízkovýchodních historických reálií je Howardův svět. V barvité spleti tu autor nahňácal do trvání Conanova života dobré tři tisíce let vývoje mediteránních i jiných civilizací. Vypsal jsem si všechna místní osobní i boží jména, a - jak říká Vodňanský - výsledky nejsou nezajímavé. Pro jistotu jsem pracně ověřoval i ta jména, která jsem na 99% považoval za vymyšlená. A došlo mi, že s Howardovým halasně proklamovaným despektem ke škole a vzdělání vůbec to nebude tak žhavé. Z řady conanopisných dat čouhá jako sláma z bot reálie takového druhu, že silně pochybuji, zda jsou náplní osnov texaských ZDŠ. Zprvu jsem se domníval, že Cimmeřané jsou zkomolení Cimbrové. Nepříjemný pocit Conanova teutonského původu mi vynahrazoval fakt, že se Cimbrové během migrace vyskytli i na území, které stratégové ČSLA nazývali mile „středoevropské válčiště“, takže kynula šance že Conan je náš krajan. Cimmeřané však existovali. Tento kočovný národ žil postupně v různých částech Thrákie a posléze podnikl menší invazi do Malé Asie. Conan tedy mohl být Bulhar, Řek nebo Jugoslávec. Vzhledem ke zmínce o „strmých útesech rodné Cimmerie“ se kloním ke třetí možnosti, zvláště s ohledem na jmennou koncovku. Vůbec navrhují pro příště užívat celého jména Conan Cimmerovič o vzoru Jovan Milenkovič, Zoran Živojnovič, Ivan Adamovič.

       V Howardových opusech je řada dalších reálných etnik - například Piktové. Celý příběh Za Černou řekou transponuje dějiny tahanic o Hadrianův a Antoniův val na skotském pomezí. Z Piktů pravda autor udělal Křováky (být Skot, naštvu se) a skotskou vysočinu nahradil atraktivnější džunglí, ale vcelku je celý příběh i s interpretací vztahu mezi barbarstvím a civilizací jako vystřižený z dějin římské vlády v Británii. Ze jmenných koncovek (Velitrium, Valannus) ostatně dostatečně jasně vyplývá, že Howardovi Hybořané Aquilonci a Tauranci nahrazují příliš notoricky známý Řím a jeho kultivované starší kolonie. Což je, bizarní, protože Hybořané či Hyborci jsou zřejmě zkomolení Hyperborejci, národ více mýtický než reálný, ale rozhodně severský. Aquilonci by mohli být civilizovanými jižními galskými kmeny - Akvitánci. Tauran je mi záhadou.

       Vcelku přehledné jsou exkursy do severského místopisu a panteonu. Široký výběr Asgardů, Vallhal, Heimdulfů a jiných naznačuje, že Howard četl nějakou populární verzi Eddy či Kalevaly nebo se jakýmkoliv jiným způsobem probíral severskou mytologií a historií.

       Horší je to, čím dále se jde na jih. Národ Pilishti - bibličtí Filištínští a historičtí Pelištejci - je jasně poznatelný, ač je omylem vydáván za národ semitského původu. Ríše Shem, která má zřejmě všechny semitské národy jaksi federativně střešit je interpretována tak jasně, že nemůže jít než o Fénicii. Tamní bůh Bal (Baal) není ovšem bohem zlodějů (!) ale bohem-otcem - a také byl za římské hegemonie ztotožněn s Jovem jako Jupiter Heliopolský. Zuagirové jsou Tuaregové, což mi pomohlo vyřešit těžký oříšek - království Khauran. Po studiu jsem je určil jako Říši nabatejskou, jejíž centrum se postupně nalézalo ve skalním městě Petře, v Bosře a v Hauránu! Indikuje to i jméno královny Taramis, nabatejští vládci totiž - ač arabského původu (viz zmínka o rasové spřízněnosti se Zuarigy!) - byli silně ovlivněni helenistickým světem rozpadlé Alexandrovy veleříše a s oblibou přijímali řecká jména. Pravou pochoutkou je kozácký ataman Olgerd Vladislav. Kombinace jmen naznačuje, že si to Howard buď spletl nebo cosi věděl o vlivu severských národů na vývoj v Rusku a na Ukrajině. Nabatejská říše ležela v troskách dávno předtím než se „za porohy“ (Howard nahradil Dněpr fiktivní řekou Zaporoskou!) začali prohánět kozáci, ale berme to jako projev již zmíněného historického kondenzátu. Mudrc z Nemedie upomíná Masinissovu říši Numidskou. Objevují se i náznaky vlivů dálněvýchodních, například Čína (Khitáj), i když jejímu hlavnímu městu (Paikang) přisoudil autor místo pagod a věží minarety. Kapitolou samou pro sebe je lokalizace místních kultů. Ištar, Astarté a jiní bohové z asyrské, chaldejské a médske oblasti se ocitají na březích černé Afriky, egyptský Seth ve Fénicii, Hanuman v arabské „Zam-boule“...

       Nejsa hamounem, zanechal jsem bádáníchtivým řadu neodhalených tajů. Města Anakim a Agharim, Bossoniance, Gundermeny, Stygijce (Frygijci?), bohy Crona a Ymira... pokud tím však všichni pohrdnou, asi se za čas zase pustím do detailnějších conanopisných rešerší sám - až unaven hochliteraturou sáhnu opět do knihovny po Howardovi.