Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

SF či přesněji řečeno vědeckofantastická literatura u nás vycházela už od pradávna, a bylo by spíše podivné, kdyby tomu v zemi Golema a Fausta bylo naopak.

       Nicméně organizované fanouškovské hnutí, fandom, které se poprvé konstituovalo již na konci dvacátých let ve Spojených státech, vzniká u nás poměrně pozdě a takřka jako poslední v průmyslově rozvinutějších zemích Evropy až v roce 1979.

       Pokusím se přispět několika postřehy k osvětlení tohoto fenoménu a vrátím se proto do vzdálenější minulosti konkrétně až do roku 1956. Pro volbu tohoto letopočtu mám několik důvodů, jednak jsem toho roku přišel na svět, a nechci hovořit o věcech, kterých jsem nemohl být účasten, dále pak tento rok bývá označován za dobu tání kdy východoevropské společnosti poprvé opatrně uvolnily stalinský krunýř a pokusily se svobodně nadechnout, a hlavně proto, že v důsledku zmíněného uvolnění se v revue Světová literatura objevil román mladého amerického autora Raye Bradburyho 451 st. Fahrenheita.

       Milovníkům dobré literatury se tehdy podařilo přesvědčit ideologické kerbery, že Bradbury kritizuje poměry v USA - vždyť se tam i jeho román odehrává - a kniha dostala zelenou. Nejvíce byl ale kladným přijetím svého díla a jeho vydáním v Sovětském svazu a „východní Evropě“ překvapen sám autor. Vskutku v té době bylo mnoho vhodnějších kandidátů na země kde jsou ničeny nepohodlné knihy než Spojené státy. Překladatel 451 st. Fahrenheita jistě přivítal, že se hasičům začalo říkat požárníci.

       Jakkoli bylo vydávání Raye Bradburyho užitečné pro čtenáře,vývoj domácí SF spíše poškodilo. V roce 1959 vychází další jeho mistrovské dílo Marťanská kronika a slovensky sborník povídek Zlaté jablká slnka. V oněch letech lze bez nadsázky hovořit o bradburyho monopolu. Vytvářel se dojem, že západní, či přinejmenším americká SF, je Bradbury. Jednostranně tím byla preferována poetická a snová SF na úkor dějové a čtenářsky vděčnější. Navíc, jak napsal, tuším, že Ondřej Neff lze psát SF jako Asimov, ale nikoli jako Bradbury, toho lze pro jeho osobitost pouze plagovat. Po desetiletí takřka naprosté kulturní izolace potřebovala naše SF, měla-li se stát masovou záležitosti spíše vzory než ukázku nedosažitelných výšin. Tím nechci říci, že žádná česká SF neexistovala, v roce 1961 vydal v nakladatelství Mladá fronta Čestmír Vejdělek svůj nejlepší román Návrat z ráje a Josef Nesvadba tamtéž svou první sbírku povídek Tarzanova smrt.

       Za přelomový rok ve vývoji obce čtenářů SF lze považovat rok 1962, zdá se, že se tehdy zformovala, či alespoň poprvé začala výrazněji projevovat skupina autorů, redaktorů a překladatelů, která si začala fanoušky SF uvědomovat jako specifické, specializované, alespoň minimálně teoreticky poučené a přečtenou literaturu akumulující čtenáře.

       Vysuzuji tak z vydání reprezentativní antologie Labyrint, kterou sestavil Adolf Hoffmeister. S výjimkou statě Josefa Škvoreckého ve Světové literatuře ročník 1958, kde je v rámci cyklu Marsyas USA pojednáváno vedle detektivky a comicsu i o science fiction, jde o první seznámení našeho čtenáře s moderní SF.

       Labyrint má i mnohé další dodnes takřka nepřekonané přednosti. Kniha vyšla nezvykle výpravně ilustrována, každou povídku zpracovával jiný umělec. Jednotícím prvkem ilustrací byla Hoffmeistrova teze, že k fantastickému příběhu přísluší fantastický obrazový doprovod. Přizvaní malíři, mezi nimi např. Ota Janeček vytvořili řadu velmi zdařilých, napůl abstraktních prací.

       Adolfu Hoffmeistrovi se jako editorovi podařilo vybrat nejlepší povídky předních amerických autorů, využil k tomu zkušenosti, které získal za svého působení v diplomatických službách během pobytu v Paříži, kde se mimo jiné setkal s autory Jitra kouzelníků. Ti ho seznámili se svými neortodoxními teoriemi, které mimo jiné dokládali i na SF.

       V roce 1962 probíhala rovněž mezinárodní soutěž o nejlepší vědeckofantastickou povídku. Vyhlásili ji společně mládežnické časopisy věnované vědě a technice ze všech států východní Evropy. Za československou stranu se zúčastnil časopis Věda a technika mládeži a v porotě národního kola pracovali vedle spisovatelů SF Čestmíra Vejdělka a Josefa Nesvadby i teoretici jako Josef Škvorecký a Adolf Hoffmeister.

       Vybrané povídky našich i zahraničních účastníků vycházeli po dva roky ve VTM. S mnohými jsme se později setkali jako už s knižně publikujícími autory. Z našich šlo zejména o Václava Kajdoše /Invaze z vesmíru/, Jaroslava Šavrdu /Povídky z třetího času/ a Josefa Koenigsmarka /Nekonečné konečno/.

       Dovětek autora:

       Zmapovat počátky vývoje SF u nás v době po Druhé světové válce považuji za jeden z nejdůležitějších úkolů fandomové kritiky a teorie. Máme jedinečnou šanci zachytit historii v době, kdy má ještě své pamětníky Nevím jak vy, ale mě by velmi zajímalo jak vznikal Labyrint či Tunel do pozítří. Za prozkoumání stojí i velké množství rozhlasových SF her uváděných v šedesátých letech atd.

       Smrtí Václava Kajdoše jsme ztratili hodně z naši SF paměti. Chceme-li se dobrat své vlastní historie, nemusíme spěchat, ale musíme začít.