Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

       (Svoboda, edice Omnia, 1989)

...O téhle knížce Velký Koordinátor Zdeněk Rampas prohlásil, že by jí dal bez váhání pět hvězdiček. Výše jmenovaný nemá ve zvyku s podobně vysokým hodnocením plýtvat, a tak jsem podlehl zvědavosti a pustil se do čtení.

       Inu, není to špatná věc. Slušná „časostrojovka“. Líbí se hlavně pečlivými detaily, žádnou krajinomalbou a navršenou (až možná hypertrofickou) hromadou reálií. Je to milé, když si někdo dá tu práci a prostuduje, o čem píše. První kapitoly ovšem právě těmi danikenovskými reáliemi připomínají Součka a pouze reportážní strohost napovídá, že tentokrát (na rozdíl od mnohomluvně bodrého Součka) půjde do tuhého. Do tuhého posléze opravdu jde a dobrodružné dílo se vcelku daří. Svět ztroskotavších amerických chrononautů je natolik přesvědčivě hnusný (či hnusně přesvědčivý), že by odradil od nezodpovědných po kusů se stroji času věru každého váhavce. Imperialistický vojenskoprůmyslový komplex je zde pro svou chamtivou krátkozrakost po zásluze postaven na pranýř dějin, a to dokonce hned několikerých.

       Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že přečtené dílo, jakkoli solidní a poctivé, přece jen není dotažené. Expozice, v níž se chrononauté chystají na cestu, je vzhledem ke zbytku románu neúměrně dlouhá. Samotný pobyt časoborců v pravěkém Středomoří pak postrádá výrazný vývoj: kromě neustálých, až trochu nepřehledných půtek a umírán se vlastně nic převratného neděje. Velmi mi scházel moment

       překvapení: skutečnost, že vykutálení naftoví šejkově ve třetihorách předběhnou Američany, mě těžko může vyvést z míry, když to americká administrativa v první části románu sama předpokládá. Důvěřivost, s níž se chrononauté vrhnou na cestu časem, aniž mají záruku návratu, mi připadá přitažená za vlasy. Asi proto, že nejsem dobrodruh. Katarze, v níž autor naznačuje spásný zásah polomystických křižáků z nepopsatelné křesťanské budoucnosti, mě taky příliš neoslovila. Asi proto, že nejsem křesťan. Nebo jsem to špatně pochopil?

       Zkrátka nejsem dobrodruh a nejsem křesťan a hlavně asi nejsem správný čtenář takovéhle „hard core“ konvenční sci-fi. Nenašel jsem na téhle knize nic výjimečného nebo ozvláštňujícího. Našel jsem pouze dobré řemeslo, což je mi málo.

       Poslední den stvoření je prvním publikovaným románovým překladem Honzy Hlavičky. Rád bych se ho zeptal, proč se pustil právě do téhle knížky a v čem se mu zdála tak zajímavá. A rád bych mu také složil poklonu: překlad sice nemohu srovnat s originálem, ale sám o sobě potěší příjemnou a bohatou češtinou.

Jeschkova kniha Poslední den stvoření byla pro mě přímo zjevením. Než jsem ji začala číst, mohla jsem o sobě s klidným svědomím tvrdit, že nemám ráda hard-core sci fi, jejímž principem je, že člověka opravdu primárně fascinují možností dějů, technických vymožeností a nečekaných a úžasných jevů a změn, které snad opravdu jednou nastanou v budoucnosti.

       Dávala jsem přednost literárním experimentům, psychologickému pitvání či ironickým poťouchlostem oděným do hávu sci-fi, protože byly něčím nové, nenudily mě. Kdežto hardcore sci-fi mě upřímně nudila. Zívám nad kovbojskými historkami, kde se jen vymění kolty za laserové meče. Technicistní přímočará filozofie mě otravuje svou naivitou.

       Ale ten Jeschke!

       Je to dokonalý model něčeho skutečně pravděpodobného. Historky o cestách časem mě nebavily, protože všechno vždycky probíhalo nepravděpodobně hladce. Stroj času fungoval nepozorovaně, v mžiku, po zmáčknuti jediné páčky. Přistál vždy přesně na zemském povrchu, ať byly geologické změny jakékoli přímo před nosem pasoucího se dinosaura. A tak podobně.

       Kdežto Jeschke! Tak, jak on to popisuje, by cesta časem asi opravdu vypadala, se vším všudy. A nejen cesta časem, i důsledky které by asi podobné počínání mělo. I život před pěti milióny let. I soužití s předchůdci člověka. Prostě všechno. Nadchnul mě i děj knihy, právě proto, že i ten působí (dokonale věrohodně, nemá příliš překvapivé zvraty nikde žádný deus ex machina, happyend ani sentimentální melodram. Nekonečně domyšlená pravděpodobnost. Každá hard-core sci-fi by měla být takhle dotažená, promyšlená. Nejvíc mě nadchli futurističtí křižáci, ti jsou prostě geniální!

       Ještě bych se zmínila o překladu Honzy Hlavičky (díky němu se tahle kniha asi u nás vůbec objevila). Překlad je prostě kongeniální. Honza je mistrem odposlouchaných větiček, vazeb „přímo ze života“, od hospodského stolu, což tady perfektně sedí a dotváří onen fascinující, důvěryhodný dojem.

       Shrnuji: ve světle této knihy se většina hard-core sci-fi jeví jako trapně odbyté povrchní povídačky. Tohle je ono!