Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Myška na sýru symbolizuje, nejen Holandsko a sci-fi, ale i radost a legraci, která sci-fi nerozlučně provází. O tom jsem se ujistila ve dnech 23. - 28. 8. 90, kdy jsme navštívili Worldcon, který se (na štěstí pro nás) konal letos nikoli v USA, ale v Evropě - v holandském Haagu. Ale popořádku.

       Z redakce Ikarie jsme pojali pevný úmysl jet na Worldcon celkem tři: samozřejmě Jarda Olša, pro kterého jsou takové věci hlavní náplní práce, Ivan Adamovič, což je takový nadšenec, že by tam jel, i kdyby měl přelézat berlínskou zeď nebo podhrabávat zátarasy, a konečné já, protože bych přece nemohla psát do Ikarie o fandomu, kdybych nevěděla, jak to chodí ve světě!

       Za levnou a poměrné příjemnou dopravu vděčíme Láďovi Peškovi, předsedovi SF klubu Slan, který založil cestovní kancelář SLANTOUR a návštěvu Worldconu zařadil do jejího programu. Láďa je známý svým idealismem, co se týče placení za fanziny, a cena zájezdu jeho idealismus víceméně potvrzovala.

       Pak tu byl ovšem problém potravy. Několik dní předem jsme s Ivanem diskutovati na téma, jak se praží ovesné vločky, zda je lepší lančmít nebo paštika a zda člověk na Worldconu náhodou nevydrží bez jídla, protože vzhledem k celkové excitaci organismu stejně nemá hlad. - Já jsem však správně usoudila, že mé neopustí moje obvyklá žravost, a zásobila jsem se přesně stanoveným množstvím sušenek, knackebrotu a kuracích nátierok - asi jako když člověk jede do rumunských hor.

       Když jsme u autobusu čekali na opozdilce, vyzvídala jsem na Láďovi Peškovi, zda se nehodlá se SLANTOUREM profesionalizovat. Odpověděl, že se zatím bude držet svého kopyta, tj. učitelství, neboť doba je nejistá a lidem patrně po prvním opojení dojdou peníze a pro samé utahování opasků nebudou už chtít tolik cestovat. - Inu, není nad státní zaměstnání pod penzí, jak se říkalo za první republiky.

       Z celého autobusu je prý asi deset scifistů, ale nedokážu je přesně identifikovat. Na Worldcon kromě nás z Ikarie docházeli ještě Pavel Konečný, Franta Moravec, a poté, co jsme získali (díky mecenášství organizace Fans Across the World) dvě visačky bez zaplacení poplatku, ještě Láďa Peška, Filip Škába a jeho dívka Milada.

Přes hranice s Německem jsme projeli bez většího povšimnutí marně jsme čekali na razítka, ta jsme dostali až od pedantických Holanďanů.

       V SRN jsem poprvé v životě takže dychtivě sleduji, co se objeví za okny. Je to přesně podle očekávání: perfektní omítky, kytičky, trávníčky, reklamky, hezká auta, lákavé obchody. Ve svém pokročilém věku už jsem dost otrlá, takže to na mě celkem nepůsobí, ale dvě šestnáctileté Peškovy žákyně poněkud zoufale volají: „Přesně takhle to vypadá u nás na Kladně!“ a chechtají se typickým českým cynickým smíchem.

       V Norimberku máme tři a půl hodiny času. Osazenstvo autobusu se vrhá na obchodní domy. Prohlížení nekonečných regálů triček, bund, sprejů, fixů a všech těch zářivě barevných a lákavých věciček mi po chvíli připadá trochu únavné. Kochám se sbírkou zahradních trpaslíků, Sněhurek a muchomůrek a pak

        objevuji tančící plechovky Coca-Coly a „rockové květiny“, které se pohybují přesně v rytmu hudby. Je to dost šílené a zírají na to i domorodci.

       Norimberk je impozantní, katedrála (stejně jako cestou zpátky v Kolíně nad Rýnem) dává jasnou představu historické německé drtivé převahy, když se srovná s našimi kostely. Jinak veškeré staré budovy jsou renovované tak dokonale, že vypadají jako zbrusu nové, někdy mi to přijde až trochu cu moc. Z té záplavy zboží je část příšerně kýčovitá (můžeme se utěšovat my východňáci) a část zbytečná a tudíž neekologická (což je ale asi těžké akceptovat, dokud si člověk neprožil první nezbytné stádium opojení, ba závisti).

Ráno se poněkud mátožně probírám v Haagu. Za okny autobusu ubíhají domy jasně odlišné od německých: titěrnější, načinčanější, víc kytiček, víc pomalovaných zdí a plotů, míň omítek, protože většina domů má červené cihlové stěny a bíle orámovaná okna. Tam, kde Němci udělají jedny dveře, vejdou Holanďanům nejmíň tři okna, dveře a pergolu.

       V osm hodin ráno ve vrátnici kempu ještě neúřadují, a tak se jdeme podívat na moře. Pláž je za travou porostlými valy. Mušličky, jemný písek, křik racků. Ti výletníci, kteří se nebudou pachtit do kongresového centra na Worldcon, budou mít docela příjemný život.

       Dopoledne vyrůstá česká kolonie stanů. Vedle táboří už několik dní Poláci.

       Dopoledne se stavíme do fronty k registraci v hale,

       která připomíná nejspíš letiště. Když nás však později pustí dovnitř kongresového centra, shledáme že je to tu příjemné a útulné. V největších sálech by se mohly konat stranické sjezdy, zatímco ty nejmenší připomínají školní třídy. Sympatické je, že sály se jmenují vždycky podle někoho třeba Rembrandtův sál, Escherova hala nebo Van Goghovo auditorium. V kuloárech a na širokých schodištích člověk neustále potkává známé. Život zpříjemňuje samoobslužná jídelna, pravděpodobně velmi levná, několik bufetů a kavárna. Kdo chce, může trávit celé dny v kině nebo na videu, pro děti běží zvláštní dětský con včetně maškarního plesu a ta nejmenší scifisťátka je možné odložit v jeslích. Samozřejmé je, že úplně všude se dostanou vozíčkáři. V suterénu budovy je výstavní síň a veliký areál prodejních pultů s knihami, časopisy, tričky, plackami a nesmysly.

       První dojem: fascinující záplava americky rozjásaných, bláznivě postrojených lidí. Účastníků je asi pět až šest tisíc, někteří přicházejí k registraci v pitoreskních kloboucích pokrytých plackami z conů, několik individuí setrvává celý Worldcon v černých hábitech mágů či v přilbicích (nakonec je možné, že je nosí i v občanském životě). Přímo do očí bijící je křiklavě oranžový mohutný muž, který má oranžovou čepici, košili, kalhoty, pravděpodobně i ponožky a boty, jeho vizitky jsou také svítivě oranžové a vzkazy píše oranžovým fixem (o tom jsem se přesvědčila tak, že jsem do zpravodaje, který tu vydávají dvakrát denně, napsala o svých prvních dojmech a tedy i o něm, načež on mi poslal vzkaz, že je šťasten, že prozářil můj Worldcon). Mimochodem, jeho názory byly asi velice radikální, neboť na jedné besedě prohlásil, že tolkienovský svět, mající pevný řád, se vznešenými králi a spokojenými poddanými, je příšerně konzervativní a vede k fašismu (doufám, že Martin Klima přečtení této teze ve zdraví přežije)

       Zkrátka panuje tu neodolatelná atmosféra kamarádství, legrace, recese, pohody a tolerance.

Jarda s Ivanem už poznají spoustu lidí: z fotek, z Brightonu, kde byl Worldcon před třemi lety, a tak vůbec. Já mám radost, když se objevuje Juro Maxon který působí jako vždy velmi euforicky a pak Erik Simon, který hovoří o tom, co bude dělat, až východoněmecká nakladatelství konečné zkrachují. Moji redakční kolegové se pouštějí do svého prvořadého velkého úkolu: vystopovat, přepadnout okouzlit, umluvit omámit a zpracovat autory, o jejichž práce nám jde. Já zas chodím po různých panelových diskusích, kterých vždycky běží několik najednou a připadají mi úžasné. Podle mě se v nebi nehoduje a nepěje, ale neustále se tam diskutuje nebo čte.

       Diskutuje se o tématech čistě scifistických (autoři, směry, besedy s vydavateli) i o věcech zcela obecných (globální oteplení, vývoj člověka, elektronika, feminismus...), v řadě panelů se fanoušci vyznávají z toho, proč je tak fascinuje sci-fi, nebo vzpomínají na počátky fandomu. Zajímavé je, že největší oblibě se zřejmě těší horory, upíři, vlkodlaci a vůbec spíše fantasy než klasická hard-core sci-fi. Tato díla, která už nenabízejí intelektuální hru, ale čistě jen emotivní prožitek, se zřejmě líp prodávají.

       Zjišťuji, že dobře rozumím jen asi čtvrtině řečníků, a zásadně nerozumím žádným vtipům. Dostávám na sebe vztek a snažím se pilně poslouchat a trénovat, abych líp rozuměla, a to je ovšem dost namáhavé. Proto mám pocit, že pracuju jak mourovatá, a snad přeci jen získávám trochu představu, jak se organizuje takový veliký con.

       Tak třeba vzkazy. Kdyby se jen připíchávaly lístečky na nástěnku, nikdo by mě nenašel. Proto jsou jména účastníků napsána v abecedním pořádku na velikých tabulích, a když někomu něco chcete, zapíchnete k jeho jménu červený špendlík. Proto se tabulím říká „vůdů“. No a v krabičkách jsou pak vzkazy, také v abecedním pořádku.

       Nebo stužky. Účastníci panelů měli žluté, novináři zelené, výtvarníci duhové, další stužky měli různí organizátoři, hendikepované osoby a podobně. Účastnící panelů se půl hodiny před programem sešli v takzvané Zelené místnosti, kde dostali zadarmo něco k pití, mohli se dobře soustředit a nikdo je nemohl nařknout z elitářství. Na určité akce, recepce a podobně, se pouštěly jen osoby s určitou stužkou - a nikdo se kvůli tomu nemohl zlobit.

       Nebo hlasování, kde bude Worldcon v roce 1993 (rozhoduje se vždy tři roky předem takže všichni už vědí, že příští rok bude Worldcon v Chicagu a potom v Orlandu na Floridě). Zájemci byli čtyři: Havaj, Glasgow Záhřeb a San Francisco. Měli své pulty, kde prodávali trička, suvenýry, rozdávali letáky a zkrátka se všemožně snažili agitovat. Všechno vyvrcholilo večer, kdy všichni uchazeči o Worldcon uspořádali svoji párty: na havajské párty se rozdávali nafukovací papoušci a girlandy umělých květin, glasgowští zase každému dali kazu, takže chodby vibrovaly říznými pochody; nalévaly se různé limonády, rozdávalo cukroví, lepily samolepky. Nakonec ovšem vyhrálo San Francisco, i když mně se zdála nejlákavější ta Havaj.

       5. KAMARÁDI, OSOBNOSTI A NÁŠ PŘÍSNÝ ŠÉF

       Nejdřív jsem pomocí vůdů vzkazy odchytila Cyrila Simsu, což je potomek českých emigrantů, který mluví hrozně roztomile česky a nedávno byl v Praze. (Má neodolatelnou laskavě shovívavou intonaci a kouzelné tvary slov, tak například když Olša vykládal, jaké dělá ďábelské machinace, Cyril prohlásil: „Jarda chce být zlý romantický bandit!“) Pak jsem našla Neila Resta, což je fan z Chicaga, který měl v úmyslu jet s námi do Československa na Parcon. Vypadá poněkud divoce psychedelicky a první dva večery se objevil vždycky velmi pozdě a zval nás na nějakou „all-night“ tedy celonoční, party. Tvrdil, že cony jsou především společenská příležitost a že kdo nechodí na párty, nebyl na conu. My jsme se však nechtěli dát zlákat, neboť po celodenní námaze jsme byli utahaní a bylo jasné, že buď párty nebo ostatní program. Navíc Jarda se tvářil jako zlý šéf, který žene své ovečky úderem jedenácté spát. Bylo strašně roztomilé jak s námi jednal stylem „dětičky, když nebudete zlobit, tatínek vám koupí zmrzlinu!“ - Po udělení Huga nás vzal na recepci, kde jsme se měli podle jeho názoru chovat co nejuhlazeněji. Místo toho jsme se s Ivanem hladově vrhli na japonské křupky, přes Jardovu úpěnlivou gestikulaci, že nemáme jíst. Vrchol byl, když jsme pak vyšli na chodbu, kde Jarda začal světácky hučet do Normana Spinrada, aby přijel na Parcon. V okamžiku, kdy kroužil kolem Spinrada v těch nejelegantnějších piruetách, jakých byl schopen, rozsypal Ivan celý pytlík japonských křupek, které přes Jardův zákaz vynesl ze sálu. Já jsem se začala dusit smíchem a Cyril se snažil křupky kopáním přesunovat ke stěně. Jarda po nás vrhal vražedné pohledy a Spinrad, za jehož zády se to odehrávalo, se tvářil poněkud zmateně. Bylo to velkolepé.

       Pavel Konečný s Frantou Moravcem se vyjádřili, že jsou programem znechuceni což bylo zřejmě způsobeno tím, že neumějí anglicky. Přeci jen však rozeznali mezi přítomnými Forresta Ackermana, slavného amerického fanouška, nejstaršího a nejnadšenějšího, majitele ohromného sci-fi muzea v Kalifornii. Řekli mi, abych se ho zeptala, zda pojede na Parcon, a tak jsem dělala tlumočnici. Ackerman byl hrozně milý a věnoval nám přívěsky na klíče s nápisy 4E, což znamená „four i“, což zase je Foree, a to je domácká podoba jména Forrest. Na výstavě o dějinách amerického fandomu jsem pak viděla jeho fotky z roku 1939, kdy mu bylo takových dvaadvacet let: byl to velmi hezký uhlazený mladík, ten typ z hollywoodských filmů.

       Pak jsme s Konečným a Moravcem šli na kafe a drbali jsme náš fandom. Měli jsme žádoucí odstup Pavel Konečný mi trochu objasnil, jakým způsobem vedl klub. Připomnělo mi to Cimrmanovu metodu „trestání učitele učitelem“ - když se žák proviní, učitel se potrestá, žákovi je to líto a polepší se. Pavel prostě tak dlouho dělal všechno sám, až se octl na pokraji zhroucení a členové klubu tedy něco udělali, aby ho zbavili zátěže. (To však může fungovat jen tehdy, když klubisté mají svého předsedu poměrně dost rádi.)

       Ve čtvrtek večer jsme šli na vernisáž výstavy „art work“ neboli výtvarných děl. Překvapilo mě, že z větší části to byly jasné kýče. Barevně přeplácané, obsahově prázdné líbivé odvary pohádkových motivů, příšerky, sexy děvy a tak podobně. I když kreslit ti lidé většinou dovedou suverénně. Ale jako by neměli co. Juraj Maxon tu vystavoval dva velké obrazy, které vypadaly jako opravdové umění. Také byl oceněn první cenou za kresbu (hlasovali diváci) a jasně si ji zasloužil.

       Na té výstavě mě na delší dobu zuzurpoval černošský výtvarník, který do mě vehementně hučel, že musím svoji tvorbu agresivně prosazovat, ovládnout trh, vnucovat neúnavně své produkty, věřit si, prorazit, proniknout a dát si nějaký úderný pseudonym. Řekla jsem, že mám velmi pěkný pseudonym (s Vladem Ríšou píšeme pod pseudonymem, Richard Ewanson rodokapsy), ale on pravil, že teď frčí ženská jména a že se musím jmenovat Sally Richardsonová, tak jsem mu to slíbila. Nicméně u nás ženský pseudonym žádná výhoda není, takže ho neposlechnu.

Vybalili jsme Ikarii a vystavili ji. Čeština vzbuzovala úsměv a podiv, hodně se líbila hlavně obálka Martina Zhoufa.

       Seznámila jsem se se dvěma Bulhary, kteří vydávají luxusní plátek Orphia, překlady slovanské sci-fi do angličtiny, a prodávají to za pět dolarů. Křídový papír, barvy, perfektní tisk. Kdo to kupuje, to ví jen sám Bůh, a jak to ti Bulhaři zaonačili, to snad neví ani on.

       Každé dopoledne se konalo zasedání World SF, kde byly k vidění kromě Normana Spinrada ještě další „živé“ osobnosti jako Harry Harrison, Brian Aldiss (ten zejména vypadá jako perfektní anglický gentleman), Sam Lundwall (Steinmüllerovi mi šeptali, že jim živou mimikou spíš připomíná Čechy), Charlie Brown (ten si vzpomněl, že články z Československa, které dostával do LOCUSU, byly od Pavly Se...Seky...Sekyrové). Z každé země vystoupil jeden referující. Viktor Bukato, usměvavý pyknik z Polska, informoval o šesti stech (!) polských nakladatelstvích, o novém časopise FENIX a o tom, že jsou schopni platit v dolarech. Jugoslávec hovořil o finančních problémech, Rumun dokonce (jestli mě neklamal sluch a jeho angličtina) navrhoval honoráře v poštovních známkách.

       Taky se udělovala cena pro překladatele což je skleněná figurka, jmenuje se Karel a má představovat Čapkova robota. Rozdali se myslím čtyři.

       Na zasedáni World SF jsem zavítala pak ještě jednou, když se rozhodovalo, kde bude další zasedání napřesrok. Ucházet se o to Číňani a předložili program, který sestával ze samých výletů k Jezeru jitřní záře a vystoupení sboru zpívajících dětiček a pochoutek v Restauraci sedmi vůní atd.atd... načež se jali chystat video. Při prvním titulku, krajině s růžově kvetoucími větvičkami a sladce začínající hudbě jsem věděla přesně, oč půjde a šla jsem na nějakou feministickou debatu.

       Ti Číňani ovšem byli úžasní, když referovali. Zatímco z ostatních zemí vždycky někdo něco pronesl improvizovaně skoro na půl huby, Číňani vyšli na pódium ve dvojici, usmívající se žena v načinčané blůzičce nejprve pronesla větu čínsky, načež stejně nadšeně se usmívající muž ji pronesl ve velmi dobré angličtině. Všechny dotazy odráželi tímto vysoce uhlazeným způsobem. Nakonec sklidili potlesk, neboť něco tak exotického se skutečně hned tak nevidí.

       Ještě se musím zmínit o referujících ze Sovětského svazu, kteří byli také velmi pitoreskní: nejprve vystoupil Jeremej Parnov a s extrémně zdrchaným výrazem pravil, že všechno je tak zmatené, že on už nerozumí vůbec ničemu a nemůže tudíž nic říkat. Nato si vzal slovo mladší Babenko a velmi dlouho a velmi špatnou angličtinou mluvil o nejrůznějších plánech a podnicích, které se chystají. Vysypal na pult celý batoh knih, jímž vévodila Zelená kniha: obdrželi vagón zeleného papíru, tak ho potiskli ekologickou sci-fi.

       Nikdo však nereferoval s takovou vervou jako Jarda, nikdo nezamával svými publikacemi s takovou vehemencí jako on Ikarií, nikdo nevysvětloval systém placení honorářů tak vemlouvavě jako on, když hovořil o našem „oficiálním černém trhu“ s dolary, což vyznělo jako dobrý vtip a přitom je to čirá pravda. Ivan to doplnil přesnou statistikou, kolik u nás vychází v časopisech sci-fi povídek a podobně.

Besedy o budoucnosti lidstva měly pro nás nezvyklý zorný úhel. David Brin například mluvil o tom, že ideální stav by byl, kdyby celé lidstvo dosáhlo amerického standartu z roku 1955. To je zřejmě ta správná idylka... fascinuje mě ten americký optimistický pohled, že stačí něco výzkumů k vyřešení problémů s energií, a všechno bude OK, jedeme dál.

       Docela zajímavá byla beseda o osudech východoněmecké SF. Erik Simon například se živil tím, že ročně připravil do tisku čtyři knihy. Je jasné, že tato laskavá tvář socialismu je již definitivně ztracena, všichni musí dřít a intenzívně hledat to, co „will sell“ - co se bude prodávat. Steinmüllerovi už nebudou moci být spisovateli na volné noze, Karlheinz doufá, že dostane místo na univerzitě někde v SRN. Později jsem s nimi šla na kafe a vymýšlela jim různé jiné způsoby obživy třeba že by mohli žít v Československu a prodávat marky po pětadvaceti, nebo že by si mohli založit SF časopis nebo literární workshop (pravili, že hloupí Američané vyhazují za kursy psaní spousty peněz, ale v Německu že by nikoho takového nenašli). Když jsem jim vyprávěla, že v této pohnuté době trávím vlastně většinu času sháněním a zpracováváním potravy pro velkého psa a dvě kočky prohlásili, že bych se nejlépe uživila, kdybych si založila psí útulek.

       Hrozně se mi líbil panel o tom, jak se dělají literární workshopy. Hlavně proto, jak byl prodchnut duchem laskavosti a nejlepší snahy vytáhnout ze začátečníků to nejlepší, co v nich je, zprostředkovat jim radost z tvorby a z psaní a poskytnout co největší pravděpodobnost otištění jejich výtvorů. Rozhodla jsem se zkusit to v praxi, s tím, že takový workshop vyhlásím v Ikarii. Tady už jenom podotknu, že jeden z diskutujících -psychoanalytik - pravil, že někdy lidé podvědomě touží po tom, aby jim nějaká autorita řekla, že nemusí psát, že to není žádná jejich povinnost: pro takové lidi že je to vysvobození. - No nestojí to v některých případech za úvahu?

       Panel o české SF byl v zastrčené místnosti a v nepříjemně pozdní dobu, ale přesto na něj přišlo, řekla bych, tak kolem patnácti lidí. Představili jsme publiku svého poslance Konečného. Několik Japonců se s živým zájmem vyptávalo na rozdíly mezi češtinou a slovenštinou, neboť se ukázalo, že Cyril má potíte s překládáním výroků Juraje Maxona.

       V publiku se objevil mladý muž, který mluvil velmi slušně česky. Na dotaz, kde a proč se to naučil, řekl s šokující upřímností, že ho vybrali v armádě, aby odposlouchával český rozhlas. To mě tedy sebralo. Myslím ten fakt, že to může takhle klidně říkat. Díky svému špiónování teď čte české knížky a zná Čapka. Lidé, kteří na panel přišli, vesměs znali i původ slova robot ale pochybovali, že by se měl Čapek vydat - že „will sale“. Patrně by moc na odbyt nešel.

       Bezvadný byl panel o feminismu a hororu, kde se psychoanalyticky rozebíralo, v čem se liší horory mužských a ženských autorů. Muž bojuje, žena je více uvězněna ve svém těle: emocionální hrůza je spojena s ženským tělem. Nestačí jen čistý strach z toho, že budu sněden(a), monstrum musí být nějakým způsobem odpudivé, hnusné. Muž má možnost zničit ženu velmi snadno (hrubou silou), přesto jsou horory plné ženských monster, která ničí muže...

       Šla jsem se také podívat na show maškarních kostýmů, kde ale naprosto převažovaly historické, puntičkářsky vyvedené modely. Celkem velmi málo překvapení, nápadů, všechno spíš ve stylu fantasy (mágové), vůbec žádní roboti a podobné věci, které my se sci-fi spojujeme. Myslím, že Mio Butora by byl absolutní jednička.

V sobotu večer je na programu ceremoniál udělováni Huga. Hodinu předem se scházíme a čekáme na schodech vedoucích do velkého sálu. Jarda pobíhá s nepříčetným výrazem a veškerá jeho ctižádost se v tomto okamžiku zjevně soustředila do jediného bodu: sedět v druhé řadě (protože v první jsou bohužel nominovaní na Huga). Protože se první den vytasil s legitimací MF, dostal zelenou stužku a je vpuštěn přednostně coby novinář. My s Ivanem jsme legitimace nechali doma a musíme tedy coby obyčejní smrtelníci sedět o tři řady dál, což je úplně jedno ale Jarda je z toho na mrtvici, ukazuje pořadatelům, že jsme v tiráži Ikarie, posílá nás, abychom si okamžitě taky sehnali tu stužku... Zkrátka v tomto okamžiku je vidět, že ta dravost a ambicióznost má v sobě vlastně něco mile dětinského.

       Ale to už začíná 37. ceremoniál udíleni Huga! Nejprve vypuknou proslovy a vzájemné gratulace několika bělovlasých stařečků pamětníků (kochám se představou, že za třicet let takhle dopadnou Rampas, Neff a ostatní...). Za zvuků hudby se rozhrnuje opona a objevuje se raketka, která se zahalí oblaky dýmu a poněkud se vznese. Hovoří se o duchu Hugo Gernsbacka - Hugo Geresback's spirit - načež se na jeviště vypotácí postava v cylindru, zřejmě Hugo, který třímá láhev - to je ten spirit.

       Chtěla bych, aby v tomto okamžiku si každý čtenář povšiml toho, že i v těch nejslavnostnějších okamžicích, kdy jde o značné peníze a velikou prestiž, má své místo recese legrace, hravost.

       Udělilo se celkem dvanáct Hugů; tuto nejvyšší poctu mohou získat i úplní amatéři v kategoriích nejlepšího fanzinu, fanzinové ilustrace a fanzinové publicistiky. Huga za nejlepší novelu získal Robert Silverberg, za povídku Suzy McKee Charnas (cosi o nějakém vlkodlakovi) a za nejlepší profesionální časopis Gardner Dozois za Isaac Asimov's SF Magazine. Vítězný román je Hyperion od Dana Simmonse.

Některé panely připomínaly spíše hru s účastí publika: třeba jeden s tématem „pojďme stvořit náboženství“. Byla to zjevně parodie na náboženské shromáždění, kde se skandovalo, popěvovalo, vykřikovala se hesla, dělala se sbírka do deštníku... ale jak už jsem řekla, v angličtině zásadně nerozumím vtipům a tak jsem mohla jen závidět lidem, kteří se dostávali do úplné extáze smíchu. Myslím, že u nás bychom si mohli udělat takovou nějakou parodii na stranickou schůzi, kde by se vytyčovala hesla, usnesení a podobné.

       Divadelní představení se tu předváděla dvě. Na to první jsem se nedostala, ačkoli mělo lákavý název GEN 22 a pojednávalo o hrozbě genetického inženýrství. To druhé byla hra od Briana Aldisse ve které sám vystupoval. Bylo to dost statické, zřejmě založené na slovním humoru deklamovaných veršíků. Aldiss působil dojmem nadšeného ochotníka, když deklamoval v legrační masce s papírovým nosem, a bylo jasné že z toho má onu esenciální radost, která tady ostatně čišela ze všech aktivit.

       Ivan Adamovič chodil na autogramiády všech nám trochu známějších autorů, které se odehrávaly v suterénu u pultů s knížkami. Taky nakoupil takové množství knih, že jsem na zpáteční cestě vůbec nechápala, jak to může unést. Kromě záplav paperbacků a časopisů se prodávaly hromady placek s legračními nápisy, trička s různě vyvedenými emblémy Worldconu, kazety, grafiky, šperky a vůbec všechno možné. Chvíli jsme s Ivanem taky zkusili prodávat, on měl ohromný úspěch s velmi obskurním Marxism quaterly, který si okamžitě někdo koupil a dychtivě se do něj začetl, a já zas s matrjoškou mírně přemalovanou na mutanta.

       Nejoblíbenější motivy na tričkách přívěscích na klíče a podobně: Batman, Star Trek a hlavně Kráska a zvíře. To je televizní seriál, jehož původcem je prý R. R. Martin. Jde zhruba o to, že v podzemí je civilizace jakýchsi mutantů a jeden z nich, který vypadá jako něco mezi lvem a člověkem, naváže vztah s novinářkou, což je ta kráska, a je to na spoustu pokračování.

       Každý večer byly na nábřeží ohňostroje jednou jsme se tam vypravili, ale zabloudili jsme a neviděli jsme nic. Juro Maxon prohlásil: „Poprecházali sme sa, romantika bola -“ a odebral se na diskotéku, kde setrval do ranních hodin. Když se vrátil, my už jsme zase vstávali. Vykládal nám, jak tam byly „také akože mačičky“ v sexy minisukýnkách z černé kůže, děsné lesby, a jak se předváděly s bičíkem. Komentoval to, že u nás chalan přijde domu a zmlátí ženu a děti, takže takové bičíky, to jsou pro nás srandičky! - Pak líčil, jak v srdečném rozhovoru s nějakou jinou mačičkou najednou zjistil, že mluví bezvadně anglicky, a pak jak si ještě hezky povídal s nějakým Japoncem, který na něj japonsky, tak Juro na něj slovensky, a jak si perfektně rozuměli.

       Ivan vykládal, že byl na besedě, kde se zeptali, kdo nečetl Tolkiena - a Ivan jediný zvedl ruku. To nás inspirovalo, abychom se předháněli v tom, kdo co nečetl. Já jsem například nečetla Labyrint, verneovky, Trosku, Běhounka, Slan ... no vlastně skoro nic. Olša zas nečetl Válku s mloky, R.U.R. ... na to Juro Maxon pravil: „Ja som si prečítal iba Válku s mloky, lebo ma zaujímalo, ako tam fičia ti mlokáči!“

Z Haagu jsem neviděla vůbec nic, nebyla jsem ani na výletu v Amsterodamu, který Láďa Peška uspořádal pro své ovečky. Poslední večer jsme se šli podívat na nábřeží: příjemná promenáda, kde bylo lze tušit moře za rozsvícenými restauracemi kulisou tlumené hudby, za ohradami s opalovacími lehátky... Do půl třetí ráno jsme se pak přeli o definici sci-fi (skutečně spontánně - i když to zní dost neuvěřitelně).

       No a v pondělí ráno jsme už jen stihli dovléct se (Jarda a Ivan se svými těžkými bágly plnými knih) ke kongresové hale. Po nějaké chvíli přilítl Láďa Peška a hlaholil, že co si myslíme, že autobus nám nepřijede až pod nos... a od tohoto okamžiku mám velké potíže s adaptací na český způsob jednání, mluvy, myšlení. Má totiž vždy osten něčeho útočného, poťouchlého nebo podezřívavého, a to doslova v každé větě.

       Zápaďák vám věří, že všechno myslíte v zásadě dobře. Když mluvíte o tom, že se vám na kongresu líbilo, raduje se s vámi. Čech naproti tomu vyjádří kousavě podezření, co vás na tom mohlo zajímat, pochyby, že jste tam mohli udělat něco smysluplného a chmurné přesvědčení, že jste se snažili co nejvíc pošpinit a očernit ty scifistické kolegy, kteří tam nebyli přítomni. „Moc jste nám uškodili?“ uvítali nás kolegové z jednoho SF klubu (na něž jsem celou dobu ani nepomyslela, kromě toho že jsem dala jejich adresu jedné paní z Německa, která hledala někoho kdo se taky zajímá o Star Trek).

       Musím říci že mě to opravdu strašně deptá. Několikrát jsem odpověděla v naivně přátelském duchu, ale velmi rychle jsem se přeladila na svoji obvyklou elitářskou krutost. Je mi to ale hrozně líto. Hrozně moc. Prosím vás, lidi, učte se honem rychle anglicky a získávejte kamarády v cizině: uvidíte, jak radostně a bezelstně se taky dá pracovat a žít!!!

Myš na sýru je převzata z programu Worldconu, ostatní ilustrace jsou původním dílem Evy Hauserové.