Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Přiznám se, nějak se mi tam nechtělo. Ale když jsem se odvážila to přiznat nahlas, nastal řev protestů a tak jsem se rozhodla, že přece jenom pojedu. Protože jsem ale zapojena v pracovním procesu, rozhodla jsem se vynechat Pivochron, a přijet až do Dudlaje A tak jsem v sobotu ráno zaspala, vyskočila, naházela na sebe připravené čundrácké oblečení, natočené vlasy skryla pod kloboukem zdobeným ohonem černé lišky a vyrazila na autobus. Kupodivu až po mně dorazil Honza Pavlík, který mě zprvu nepoznal, a na poslední chvíli i Láďa Kejval, který zoufale bušil do již zavřených dveří autobusu, a kupodivu byl vpuštěn.

       Po cestě jsem klukům zakázala mluvit a pokoušela jsem se spát, ale za mnou seděla nějaká hrozně udrbaná dvojice, on a ona, po kterých jsem měla chuť něco hodit. Budili mě. Pořád.

       V Plzni šel Honza zjistit, ze kterého nástupiště nám jede další autobus, a výkonem, pozoruhodným i při jeho slabém zraku přečetl dvaatřícítku jako sedmičku. V důsledku toho nám ujel autobus a další jel až v poledne. Dohodli jsme se tedy, že si zahrajeme na lordy a složíme se na taxíka, kterého však vůbec nebylo snadné v Plzni najít. Ale i to jsme dokázali, a téměř v cíli jsem zase selhala já, když jsem nepoznala odbočku na Dudlaj, takže jsme, přejeli a museli se vracet.

       A pak jsme se již ocitli v trampské osadě Dudlaj. Po uvítání šerifem jsem s kluky začala stavět stan. V té chytli se objevili Jedličkovi synové, aby mi sdělili, že pouze a výhradně já mám rezervovaný jejich stan, což jsem přijala s jásotem a svůj stan jsem přenechala klukům. Od té chvíle jsem již pobaveně sledovala, jak se ho snaží postavit, když tu se objevil Karel Dvořák a vypomohl. Jak jsem později zjistila, nebylo to tak docela nezištné, neměl totiž ke svému stanu kolíky a chtěl si půjčit mou rezervu.

       Potom již nastalo vítání. Objevil se Tom Jirkovský, a já se k němu vrhla s dotazem, co že Radka. Řekl mi že mají holčičku a já zajásala. V posledních deseti letech se totiž ve fandomu rodili převážně kluci, takže malá Čápová a malá Jirkovská dávají naději, že fandom nevymře. Pohled mi však sklouzl na kolena. Měl je odřená, což vysvětloval pádem z kola cestou do práce. Ale zlí jazykové mi prozradili, že to bylo trochu jinak. Jako překvapení totiž nachystali Plzeňáci pečení selete, které bylo dodáno za účelem zabití den předtím. Dostavivší se řezník si však zapomněl jateční pistoli a proto zabíjel prase bez ní. Nebohé zvíře hrozně kvičelo a v té chvíli se ve dveřích objevil zootechnik. Jak se ukázalo, ošetřovatel dobytka, který Tomovi prase prodal, se nějak spletl a místo jatečního kusu mu dal cenné chovné zvíře. Veterinář proto nahlédl již padlému kňouříkovi do ucha, a když objevil tetování, vrhnul se po Tomovi. Tom uhnul, ale uklouzl po louži prasečí krve. Jedlička však neváhal a svou Bivojí silou podrazil nohu nešťastnému zootechnikovi tak, že ho švihl prasečí mrtvolkou do podkoleních jamek. Zootechnik sice padl, ale na Toma, který se právě zvedal na kolena, a oba jeli krví po betonové podlaze dobré dva metry. Nejen po podlaze, ale i po Tomových kolenou. Tom se zvedl a zootechnik, když viděl krev řinoucí se z Tomových kolenou, omdlel jako špalek. Toho využili Jedličkovi boys k útěku a zmizeli beze stopy v dudlajských džunglích.

       Je zajímavé, jak se kolem jednoho prasete vyblbne dobrých dvacet lidí. Já jsem se pokoušela opalovat, zatímco prase, tou dobou už pokřtěné na Wuba podle jedné Dickovy povídky, bylo naráženo na rožeň ale protože jsem vlastnila jediný ostrý nůž široko daleko, pořád si ho někdo chodil půjčovat a rušil mě.

       Prase bylo přineseno nad oheň, ale rošt se s ním prohýbal. Hoši se ho asi tak hodinu pokoušeli upravit, zatímco Helenka s obavami hleděla na kotel nádivky kterou připravila. Nakonec, asi po dvou hodinách rituálních tanců kolem Wuba, Kare1 Jedlička kdesi zmizel, a objevil se s mohutným tříkolovým roštem. Na ten pak Wuba navlékli, rozděleného na tři části. Tím byl osud nádivky zpečetěn. Helenka přisunula kotel k ohni a pravila:

       „Jak se to bude připékat tak si ukrajujte.“ Protože to samé jsme dělali i s Wubem, nebylo to špatné.

       Mezitím se dal Dáreček do organizování soutěže, jejímž účelem bylo všechny zúčastněné zahnat do potoka, což jsme přijali s povděkem, protože bylo teplo a voda měla osmnáct stupňů.

       A tak nám plynul čas až do večera, kdy z Wuba zbyly jen kostičky, i tradiční sud už byl prázdný, a zbývalo jen lahvové pivo. I sesedli jsme se u ohně, vzali si lahvové pivo, a Helenka se vytasila s dětskou knížkou, kterou někde vyhrabala, a přečetla dvě povídky o Leninovi ve slovenštině. Bylo to dokonalé, pro smích pomalu nebylo slyšet, co ten Lenin té holčičce vlastně udělal. Potom Pagi přečetl pro neznalé a sklerotické povídku „Byl to Wub“, abychom věděli, po kom jsme to čistokrevné snědené zvíře pojmenovali. Nakonec se četly příspěvky přítomných o založení a osudech Československé strany scifistické. Z těch se mi nejvíc líbil teplický příspěvek o tom, jak se do čela strany dostanou synové Karla Jedličky.

       Nu, a potom jsme se rozešli do svých stanů nebo bivaků. Nejhůř na tom byl jeden teplický fan, který spal v houpací síti a neustále se kutálel ke středu.

       Druhý den ráno jsme se znovu sešli u táboráku, pekli buřty a užívali klidu, než byl čas se sbalit a jít na autobus.

       Na nádraží se opět projevilo mé trampské přestrojení, protože trempíři na nás volali: „Ahoj, tady je ten správný vagón!“ Zdvořile jsme tedy vlezli do označeného vagónu, prošli jím a vyhledali klidnější kout.

       A plzeňský courák nás pomalu a bezpečně dovezl až do Prahy.