Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

zapěli si mnozí scifisté po pádu komunistického režimu a to, co dřív dělali ve skrytu a mezi svými, začali dělat oficiálně. Ještě, že jsou potíže s tiskárnami jinak by na nás nové sf-časopisy přímo pršely. A také publikace.

       Na vydání Ikarie jsem byla psychicky připravena, že vyjde, ještě alespoň jeden Svět fantastiky, jsem tiše věřila, ale že vyjde kniha s nekonečně provokujícím názvem Lety zakázanou rychlostí, to mě přece jen překvapilo.

       Nuže, napřed se pustíme do Ikarie.

       Ivan Adamovič ulovil povídku Davida Brina Křišťálové sféry. Je to povídka se silným filozofickým podtextem o překonatelnosti nepřekonatelného, která se snaží vyrovnat s pocitem Boha v nás převodem tohoto pocitu do materiální sféry. Intelektuálština, ale síla.

       Zákon přežití Grzegorze Drukarczyka je silně dějová povídka s motivem paralelního světa. Čiší z ní strach z krutosti světa a pocit neschopnosti vyrovnat se s ní jinak než násilím. Je to rozčilující a snad pro běžného čtenáře mírně nesrozumitelné. Nicméně působivé.

       Společnost Avonská labuť Jiřího Olšanského na mně zapůsobila snad nejvíc. Ta víra v sílu umění, sílu myšlenky, byť zahalená v drsňácké roucho, je dojemná a osvěžující. Mimochodem, pod vlivem téhle povídky jsem po dlouhých letech vytáhla z knihovny Shakespeara. Pokud to na jiné čtenáře zapůsobilo stejně, udělal Jiří Olšanský kus dobré práce.

       Jeden den Zoji Andrejevny je prostě Eva Hauserová v kostce. To nalinýrované štěstíčko sobě rovných zidiotštělých, prokládané budovatelskými písněmi, za kterým v pozadí čiší úleva že jsme měly rozumné rodiče a aspoň nejdeme životem se jménem Stalinka či Pětiletka - uf!

       Na závěr nás čeká jedna ze severských povídek Jaroslava Velinského, coby četba na pokračování.

       Mezi tím něco zpráv, zpráviček, recenzí... Milá úleva mezi časopisy chrlícími popisy zvěrstev komunistického režimu. I když celá Ikarie srší intelektuálštinou, je nějak správná.

       Svět fantastiky je tentokrát tematicky ucelenější než minule. Tohle číslo je tak trochu ironické, hlavně úvodní povídka, pocházející odkudsi z hluboké exotiky, Fidlání buvolům. Obvykle nemám k pracem pocházejícím z oblastí, o kterých psal Joseph Conrad, mnoho důvěry ale tentokrát našel Jarda Olša skutečnou perlu. Je to báječné, kouzelné - - dost! Přečtěte si to sami!

       Jorikovo dobrodružství Inky Jelínkové už fandom většinou zná: znovu ironie, tentokrát pořádně trpká.

       Hvízdači Claudé Veillota připomínají Butlerovou - hmyz, kladoucí vajíčka do těla Pozemšťana...Kdo od koho opisoval?

       Marek Oramus: Je těžké nebýt Bohem: tady je v prvé řadě třeba ocenit vynikající překlad J. Pilcha. Určitě to nebyla jednoduchá práce a za druhé neotřelou hru autora v situaci, kdy to k otřelosti přímo svádí, totiž hru na: jak to bylo dál. Až na to, že to není, jen hra, ale i varování: Cesta k peklu je dlážděna dobrými úmysly.

       Honza Hlavička je prototyp smolaře, což se potvrdilo i tentokrát.

       Tiskař nebo snad jeho šotek či jiný kozel bídný nevysázel název povídky. Kdo četl Kočas 89 ovšem ví, že ta věc se jmenuje Hřbitov jede a mnoha fanům se líbila víc než povídka, na kterou náš Honza ulovil Mloka.

       Čas je spirála se tváří jako časovka. Ve skutečnosti, je to pokus o návod, jak vorat s muži. Protože ho napsal muž, pochopitelně nefunguje. Já to vím, zkoušela jsem to a dřív, než jsem četla povídku. Ale o to víc se čtenář pobaví. Neboť iluze zůstává iluzí. To ostatně platí pro celé esfesko dvojku: zatímco o Ikarii se tohle říct nedá. Když je někde jediná povídka, která čtenáře donutí k činu, pak, hergot sakra, klobouk dolů. Narážím samozřejmě na Olšanského.

       Házím za sebe sf časopisy, a na stole mi zůstaly jen Lety.

       Tak do toho!

       Autorů je moc. Je ale vidět, že Pavel Kosatík je značně vybíravý, nějak dokázal, že povinné úlitby bohům se nekonají. Dokonce i Moravcová tu má jednu ze svých nejlepších povídek, jinak do antologií přispívá spíš věcmi typu „nuda, nuda, šeď, šeď“, a lepší věci si schovává pro své vlastní výbory. Pavle, Pavle, co jsi to s ní udělal?

       Kmínek mi připadá mírně hysterický, ale zato sympaticky strohý, ta povídka má synkopový rytmus. Hystericky počítač..

       Sýs mi v tomto případě připadá, jako když znásilňuje Nezvala, a to já nemám ráda. Edison to není, maestro, a také hned tak nebude... V poezii se podvod pozná hrozně snadno.

       Ivo Pechar mě nesmírně příjemně překvapil. Originální nápad, bez samoúčelu, čtivé...

       Olšanský je skvělý, začínám toho autora mít ráda. Naproti tomu Chaloupka je tentokrát tak trochu uspávající. Je jistě osudem některých povídek, že v některých antologiích prostě zaniknou tentokrát to potrefilo Chaloupku. Snad proto, že v Případu doktora Karpety bylo totéž téma zpracováno mnohem lépe? Ksakru kdo tady opisuje?

       Nesvadba je Nesvadba, tady se navíc vrací k stylu, který jsme měli rádi už ve Výpravách opačným směrem. Člověk začne mít chuť citovat Steinovou (růže, je růže je růže): Schizofrenie je schizofrenie je schizofrenie...

       Franta Novotný. Měla bych ho vynechat, v současné době s ním vedu korespondenční diskusi na téma bolavých duší, ale ksakru, proč ne? Není sám kdo se pokouší najít v pekle kousek ráje. Možná, že je to dokonce nejlepší povídka antologie pro něco lehce lidského.

       Pan Vojtěch Steklač nám zabrousil do SF! Hurá! Nuže, atmosféra pražské bohémy je tu vystižena víc než rozkošně sf motiv je vedlejší, pokud to není spíš fantasy motiv.

       František Houdek se obul do přetechnizované společnosti ale celkem povrchně. Nicméně má to švih.

       Z Eduarda Martina dokázal Pavel Kosatík

       vymačkat skvělou věc. Pokud si, když se opiju, dovedu představit, co udělal s Moravcovou, v případě Eduarda Martina si to představit neumím. Jak ho donutil vydat povídku bez laciného poetizování, bez přihlouplých moralit, se spádem, originální? Začínám mít dojem, že Pavel umí čarovat.

       Zato Ondřej Neff je tentokrát trochu laciný, a ani to hovno to nespraví. Jaroslav Veis je standardní, snad tu působí i únava z četby. Téma je trochu podobné jako u Pechara, kdyby byly obě povídky v jednom časopise a jiné tam nebyly, ani nepoznám, že je to od dvou různých autoru.

       Bratršovská. Ryze česká poezie, vynikající smysl pro rytmus, originální rým, solidně zvládnuté řemeslo. Něco chybí. Možná vadí přílišná závislost na vzorech?

       Nechci lichotit Kosatíkovi, nic od něho nepotřebuji, ale mám dojem, že největší kus práce na tom aby Lety byly ke čtení, což jsou udělal on. Vidím ho před sebou, jak se samopalem v ruce nutí některé autory, aby mu vydali své povídky dřív, než je stačí zkazit. Snad aby mu fandom začal shánět náboje