Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Dlouho, dlouho před revolucí napadl Pavla Kosatíka ten skvělý šprým zmást trochu estébáky tím, že sestaví antologii „povolené“, legální české SF a nazve je stejně jako dosavadní tři svazky podzemní antologie nejlepší světové SF.

       Nechvalně známé lhůty naší polygrafie způsobily, že kniha vychází až v době, kdy si SF (a mnoho dalšího) vyměnilo s StB své místo v podzemí.

       Kniha okamžitě upoutá nápaditou grafickou úpravou, což se zvláště v ČS neodpouštělo, to že je na obálce použit obraz Jana Součka je kompromisně vyváženo výběrem toho absolutně nejméně vhodného. Ale k vlastnímu obsahu:

       Tady se musím přiznat že jsem jako první začal číst doslov Pavla Kosatíka. Začíná konstatováním, že česká science fiction má už dnes své dějiny, a pak po nich ve stručnosti čtenáře provede. Stať je jak už se stalo v kraji zvykem, psána pro čtenáře který se s SF seznamuje poprvé a právě prostřednictvím této knihy. Doufám, že se brzy dočkáme informací pro poučenější čtenáře, třeba právě v doslovech k autorským knihám, kde by nebylo nutné mapovat celé dějiny naší SF a bylo možné se soustředit jen na jednoho autora či konkrétní oblast žánru.

       Lety jsou otevřeny vynikající povídkou Milý čtenáři! Ivana Kmínka, který v ní paroduje konzumně orientovanou literární produkci od seriálů „ze života nás vobyčejnejch lidi“, přes dobrodružnou masovku, až po rádoby hlubokomyslné pábení. škoda, že závěr jde do ztracena, zde, neboť nejde o pointovaný příběh, to ale nevadí tolik, jako u většiny ostatních povídek knihy.

       Věty na ukázku (dále jen VNU): Z listoví prší tarantule a brouci s kusadly jako štípací kleště. Naběhlý smaragdový vzduch kondenzuje v tučné kapky snad i v mozku. V tomto děsném kadlubu řvou i ryby. Kopulují i stromy.

Následuje Sýsova báseň Hrabě Cagliostro v protichemickém plášti vzor 87 vzpomíná na mladá léta, na níž je nejlepší právě ten název.

Bludička osamělých Ivo Pechara je příběhem projektanta, který na čas (dobrovolně a s představou osvobodivé tvůrčí manuální práce) odchází na stavbu, kde je pak partou montérů-výtahářů používán jako živé závaží pro seřizování nově instalovaných výtahů. Jde samozřejmě o metaforu jedné stránky života v totalitním režimu, stejně jako obraz zanedbaného labyrintu, kde zdánlivě mají příležitost všichni, ale který je jen nepříliš kamuflovaným podvodem.

       Příběh je podán velice kultivované i když se občas nevyhne klišé (motiv stopařky). Přivedl mě k rouhačské úvaze o tom, že ačkoli ušlechtilosti v životě nebude nikdy dost, v literatuře jí stačí jen docela málo nad míru, aby se stala zdrojem nudy, zvláště pro povrchnějšího čtenáře jakým jsem já.

       VNU „Počkej, někdo jde,“ zašeptala.

       Bůhví co slyšela. Nikdo se neobjevil. Chtěl ji znovu obejmout, avšak zadržela ho: „Seš milej, ale nezdá se ti, že je tu ještě spousta jinejch krásnejch míst?“

Z CKČ` 88 známe práci Můj příspěvek k výzkumu barokní hudby od Jiřího Olšanského. Nenapadají mě slova, kterými bych mohl dostatečně vyzvednout originalitu tohoto ostravského autora, a tak se o to ani nebudu pokoušet. Jen připomenu, že další jeho práce si můžete přečíst v Ikarii 1/90 a v chystaných Lovcích černých mloků III.

       VNU: „Umíráš!“ řeklo zrcadlo.

Muž s tmavě modrou kravatou Otakara Chaloupky je asi nejslabší povídkou, kterou jsem od něho četl.

       Veleopatrný autor se neodvažuje nadhodit nějakou vlastní netradiční hypotézu k našim literárním dějinám a pouze říká, že by to mohl učinit, nicméně je třeba přiznat, že své počínání zdůvodňuje velmi obratně.

       VNU:“... Mění se něco na všem, co jsem vám říkal, jestli opravdu procházím časem či neprocházím? v tom přece nebyla podstata našich setkání.“

Josef Nesvadba přispěl kupodivu dosud nepublikovanou povídkou Rozštěpená Karla. Povídka prakticky ničím nepřekvapí, na závěrečné nakupení point jsme u Nesvadby zvyklí a jeho pečlivé pěstované trauma z nové epochy kouzelníků a čarodějnic trápí snad jen jeho.

       VNU: Nejdříve magie a čarodějnice, potom pověry a světice, pak kosmická inteligence a roboti. Je to všechno jenom jiný výraz pro tu základní chorobu...

Krajina dětství Františka Novotného vznikla jako příspěvek do soutěže AF167 Solitóza. Je napsaná velmi kultivovaným jazykem a z autorových SF prací má asi nejblíže k mainstreamu.

       VNU: Okamžitě věděl kde je. Byl to centrální masiv, samo srdce těch hor kdysi spatřených v dětství, s tou velehorou, s tou horskou královnou, po níž celý život toužil.

Povídka Ladislava Szalaie nás přenese do robotského Kocourkova. Jde o milé čtení, které díky malému rozsahu nikoho příliš nerozzlobí.

       VNU: Příště si dám pozor, abych neuposlechl člověka. Kdepak, podruhé se zabít, to bych snad nepřežil!

Orátor Vojtěcha Steklače je typická ukázka chybné představy o SF (jako o povídce s tajemstvím), kterou tak tvrdošíjně produkuje dům na Národní třídě 11. Kdo by si dal tu práci, ale snad to ani nestojí za to, nalezl by spoustu podobností s produkcí J. Moravcové a O. Chaloupky. Někdo může pochválit scény ze života pražské výtvarné bohémy, mám ale podezření, že člověk, který nezná jediného malíře a o vinárně jen slyšel, by je napsal /zkonstruoval dost podobně.

       VNU: „Doufám, že nejsi tak naivní, abys skutečně věřil, že pocházím z dob záře nad pohanstvem. Má vnitřní energie je galaktická, proto mohu ovlivňovat lidské osudy, koneckonců dnes už jen pitomci věří, že to, co nazýváte inteligencí, je výsadou jen vaší planety. Má energie je ovšem omezená a ty z ní můžeš týt, jen pokud mi podřídíš svůj život. Musíš mě milovat musíš mi věřit jinak ztratím pro tebe cenu. Kdyby ses například citově upjal na jinou lidskou bytost, je mezi námi konec.“

Bermudský šestiúhelník ve stejnojmenné povídce Jany Moravcové budete hledat marně. Zato se tam mluví o dvou trojúhelnících. Chápat vztah mezi dvěma trojúhelníky a jedním šestiúhelníkem je asi dáno pouze lidem, jejichž matematické vzdělání sice došlo ke sčítání, ale ani o krok dále. Bohužel k těmto nepatřím a proto možná povídku nechápu tak, jak zamýšlela autorka. Rovněž konflikt mezi dogmatickým zastáncem vědy /venkovským učitelem/ a zemitým sedlákem mi připadá poněkud násilný, autorsky vykonstruovaný. Má něco společného s Nesvadbovými obavami o osud vědy či Steklačovou obavou z výměny lidských vztahů za hmotný prospěch. To společné je snad v tom, že jde o zcela nezajímavé problémy, nikoho nezajímající nejen dnes, ale ani v době, kdy byly napsány, vždy šlo o pseudoproblémy umožňující vyhnout se podstatnému.

       VNU: Tento příběh se stal mému příteli - redaktorovi, který se proslavil svými zajímavými komentáři ke kosmickým letům a pronikání do vesmíru.

       Tři minipovídky Františka Houdka jsou rovněž z parconské zahrádky. V kontextu české SF je autor asi jediným moralistou. Taky vás při četbě F.H. napadá přídomek „starorůžová“ ?

       VNU: „Stará hudba“, šeptl Robin zbožně.

Eduard Martin: Silvestr v roce 3000

       VNU: Nebyla to špatná léta, vykládal Silvestr -Cesty do Prahy - k Jadranu - Horké hvězdy nad něžným šepotem -

       Práce bylo hodně, ale Silvestr zase našel v minulosti pohodu jakou doma neměl -

       Někdy byl vděčný té neznámé noze, která mu rozkopla hodinky -

       Jenže pak -

       Žena ho opustila –Zchudl.

Jaroslava Velinského Objev Boba Vejtahy je podle mého jednou z méně zdařilých povídek jinak vyrovnaného autorova díla. O tom, že jde spíše o nepovedený tovar, který bylo tvůrci líto odepsat, svědčí nejen vykonstruovanost pointy, ale i ledabylost, s jakou je připojena k antarktickému cyklu příběhů z města Vanda.

       VNU: To co Boby považoval za objev století byl žvanec masového krému masového krému, který mu ...

Ondřej Neff: Bludiště - povídka s matematickou záhadou slibující pohled do nekonečna, byť jen potencionálního. Zpočátku nám připomene Borghese, Buzzatiho, Cortazara. Pak se vše zhatí v podivný dobrodružný příběh s pointou taženou z klobouku.

       VNU: Pokud byli oba spolu, dveří přibývalo; jakmile se rozdělili (...), počet dveří se stabilizoval. Klesat začal teprve po Julianově smrti.

Malým svátkem scifisty je povídka Jaroslava Veise Odkud přicházejí? Kdo jsou? Kam jdou? Vedle kvality je to i pro dnes už velmi nízkou frekvenci vydávání (a asi i tvorby autora).

       VNU: Martinu jsem znal dřív z obrazovky než živou. Živá byla zajímavější.

Knihu uzavírá rozsáhlá báseň Zdeny Bratršovské Věnec pro mimozemšťana. Nepochopil jsem takřka ani verš.

Společnou stránkou všech povídek, pokud nejsou defektní od samého počátku, je naprostý nedostatek nápaditého zakončení, na pointu se ani neodvažuji pomyslet. Zmínil jsem se o tom už u Kmínka, poslední odstavec oslabuje i Olšanského, Nesvadba svým čarováním s morfiem vyložené švindluje a Ondřej Neff závěr odbyl hlavně vzhledem k možnostem, které mu nabízela atraktivní expozice. Dlouho před koncem ztratil tempo i Jaroslav Veis a závěr Krajiny dětství je rovněž zřejmý od poloviny povídky.

       „Díky“ výrobním lhůtám našich tiskáren kniha vyšla v době, kdy už je všechno jinak a stala se tak pomníkem úzké soutěsky, či snad uličky hanby, kterou bylo nutné projít ještě i v posledních dnech vlády komunistického slouhy Pilaře, aby dílo mohlo vyjít v nakladatelském domě ČS.