Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Právě jsem dočetl Silverbergova Gilgameše, přeloženého a vydaného péčí SFK Slaný, a dívám se na obálku se štítkem „Hugo 87“. A mám při tom smíšené pocity.

       Jednak tedy závidím. Ten nápad. Ten perfektní nápad s Peklem, kde současně žijí a potkávají se Caesar, Hemingway, Dr. Schweitzer, Jindřich VIII, Mao Ce Tung, pověstný tvůrce Conana R. Howard a další SF autor Lovecraft. Kolik možností takový nápad dává - a tady začíná mé zklamání. Silverberg je totiž všechny háže pod stůl, jenom nepropracovaně naznačuje.

       Má možnost sžíravé ironie vlastního žánru - tím, že glosátory děje činí právě své „kolegy“ Lovecrafta s Howardem, má možnost rozvinout homosexuální vztah Howarda ke Gilgamešovi, ale on nechává tvůrce Conana jenom ufňukaně a niterně vzdychat a hrozit se vlastní duše. Je to krajně amatérské a nepřesvědčivé.

       A tak je to, při bližším pohledu, se vším v této vyznamenané povídce. I další vynikající nápad s výpravou, která hledá východ z Pekla (mimochodem organizuje ji Alžběta Anglická za pomoci Mao Ce Tunga) je stejně trestuhodně nevyužit.

       Co tedy, zbývá? Děj povídky vychází ze sporu mezi Gilgamešem a jeho přítelem Enkidem, jeho příčina, spíše než rafinovaně, tak naivně prozrazená nakonec je triviálně pacifická. Bohužel, mimo této tisíckrát omleté banality, ochucené ještě veleduchaplnou myšlenkou o hodnotě přátelství, nese povídka i další poselství. To „bohužel“ jsem nenapsal proto, že bych měl něco proti tomu, aby literární dílo vyjadřovalo nějaký morální postoj, nýbrž proto, co vlastně v druhém plánu Gilgamešův návrat obsahuje.

       Mám dojem, jakoby si Silverberg neuvědomil, že výběrem postav, notoricky známých z dějin, si vlastně svazuje ruce. A tím, že učinil hlavním hrdinou Starou smrt, Gilgameše, byl přirozeně sveden ke konfrontaci mezi současným pohledem na svět a pohledem tohoto mýtického hrdiny. Jak vlastně vidí Gilgameš svět, lépe řečeno, jak byl Silverberg nucen vidět svět jeho očima? Hrdina se mu stává, jak jinak, symbolem boje lidstva proti přírodě, symbolem boje za přežití. Pro Gilgameše je příroda ještě krutě neporazitelná, proto pochází z období Staré smrti, čímž tímto výrazem, Silverberg označuje předtechnické období, kdy lidé o prostředcích, jimiž by přírodu pokořili, toliko sní. Gilgameš je pak zosobněním tohoto snu - on dokáže přemoci vše co jeho současníky děsilo - vlastní smrt, dravé šelmy, slabost těla, rozmary podnebí...

       A tímto pojetím se povídka tříští. Neboť co má takový hrdina společného s naším dnešním světem se současným čtenářem, který, přece patří ke generaci jež přírodu porazila? My jsme sny Gilgamešových současníků naplnili a plody toho žádaného vítězství nám pěkně hořknou v ústech, aby se v žaludku - v mnoha případech doslova - staly jedem. Proto pro čtenáře je tedy Silverbergovo Peklo ekologickým Rájem, neboť skýtá záruku, že jeho pekelná příroda nikdy nebude poražena! Zamýšlel Silverberg tento paradox? Silně o tom pochybuji.

       Jiná otázka, je, že právě na tomto paradoxu, na změně pohledu mezi Starou a Novou smrtí, na té nabízející se konfrontaci mohl Silverberg vystavět skutečný příběh. Leč to by Gilgameš musel mít důstojnějšího a hlavně propracovanějšího protihráče než jsou paňácovití Howard a Lovecraft, nemluvě už vůbec o Enkiduovi, jehož úloha v povídce silně připomíná ušatou rekvizitu v kouzelníkově klobouku.

       Silverberg chtěl zkrátka co nejsnáze a co nejrychleji prodat nápad, a tím propásl šanci napsat dobrý SF román, či alespoň novelu o krizi současného světa, způsobenou pády starých mýtů. Místo toho se pustil chvatně a s co nejmenší námahou ty poražené kulisy opět postavit. Hodil na papír pár skvělých nápadů, aniž by se je pokusil sociologicky a psychologicky propojit. Doufám, že v Evropě by povídka Gilgameš se vrací Huga nedostala.

       A jestli ano, tak potěš nás Bůh.