Interkom: Několik slov o Parconu a CKČ

dostalo se mi cti uvést zahájení Parconu 90. Parcon - toto setkání československých fanoušků - se letos koná po deváté. Etymologicky vznikl jeho název ze slov Pardubice a convention v souladu s celosvětovou tradicí tvorby názvů fanouškovských setkání. Tento název má však až od druhého ročníku mimochodem, navrhl jej Ondřej Neff - úplně první „Parcon“ se nazýval,pokud vůbec nějaký název měl, Celostátní setkání přátel SF, či tak nějak podobně. Rozvádím to zde proto tak podrobně, abych mohl demonstrovat skutečnost, že tradice našich fanouškovských srazů nevznikla pouze napodobením zahraničních vzorů, ale hlavně z potřeby scifistů střetávat se s lidmi podobných zájmu a názorů. Třebaže se dnešní Parcon v mnohém odlišuje od těch prvních, právě navazování osobních kontaktů mezi fany, kteří se doposud znali pouze korespondenčně, či jen prostřednictvím svých povídek a publicistických prací, považuji za nejdůležitější z toho, co z minulosti přetrvalo do dneška.

Zmíněné první fanouškovské setkání v Pardubicích zorganizoval student tamní VŠCHT Pavel Poláček. Před vrchností ovšem ten svátek SF prezentoval jako setkání autorů CKČ s porotou a příležitost k udělení cen. Sešlo se nás tehdy na studentských kolejích v Polabinách něco málo přes stovku z celé republiky. Poprvé se na větším fóru setkali fanoušci a profesionálové. Celý, program se vedle filmových představení skládal z improvizovaných přednášek a besed. SF klub Villoidus zde distribuoval první číslo svého fanzinu. Vše bylo nové a nikomu nevadil tu drobnější, tu větší organizační zádrhel. Definitivně se tehdy rodil československý fandom ve své dnešní podobě.

Program dalších Parconů se vyvíjel až do tvaru v kterém ho prožíváte dnes. Po pátém ročníku, kdy se stal podezřelým místním bafuňářským strukturám, byl Parcon přenesen nejprve do Prahy a pak se stal putovní akcí československých SF klubů. Zatím se vedle Pardubic a Prahy konal v Ostravě, Olomouci, a letos se poprvé pořádá na slovenské půdě.

Stejně jako Parcony iniciovaly vznik a rozvoj většiny dnešních SF klubů CKČ-vedla k objevení mnoha talentovaných tvůrců. Cenu Karla Čapka doposud získali: Ivan Kmínek, v roce 1983 a 1984, František Novotný v roce 1985, Josef Pecinovský v letech 1986 a 1987, Eva Hauserová o rok později a Jan Hlavička v roce 1989. Kdo ji získá zítra zde vám zatím neprozradím. Vedle laureátů Mloka si v soutěži i literatuře dobře vede spousta dalších fanoušků, jen namátkou několik úspěšných v posledních letech: byvší autorská dvojice Petr Heteša a Karel Veverka, Jiří Olšanský, Lubomír Šovčík, Vilma Kadlečková, Zdeněk Páv, Otakar Adámek, Stanislav Švachouček, Jiří Procházka, Jan Poláček a další.

Tito autoři spolu s několika šťastlivci, tzv. profesionály, jimž bylo dopřáno publikovat ve velkých nakladatelstvích, vytváří svou tvorbou široké spektrum československé SF, které se v posledních deseti letech přiblížilo světové úrovni.