Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

(Opravdu už šestý? Ano ano! To to utíká! Ale celkově to byl už devátý. Pro čtenáře, kteří se zcela neorientují: Celostátní setkání fanoušků a fanúšikov sci-fi, 7.-9.9.1990. Bratislava). PEŠKOBUS se stává ve fandomu pojmem. První Peškobus nás vezl v srpnu na Worldcon, druhý, daleko vysloužilejší, teď na Parcon. Tentokrát byl opravdu nacpaný samými ortodoxními scifisty, takže padla poznámka, že si uděláme trucparcon v motorestu U devíti křížů. Jirka Procházka dal kolovat několik láhví vina, které způsobily v autobusu rozjařenou náladu.

       V pátek k večeru jsme tedy dorazili do Bratislavy. Budovy kulturního areálu, kde se Parcon konal, jsou malebně rozloženy na břehu Dunaje, který však to první odpoledne nebyl krásný modrý, neboť panovalo zimavé deštivo.

kde jsme se měli ubytovat, představovaly asi pro všechny účastníky,ten nejstinnější parconský dojem..Začalo to hodinovou frontou u recepce ve které ztratil nervy i fan z Chicaga Neil Rest, který s námi přijel z Worldconu - a to už je co říct, protože zápaďáci obecné snášejí fronty dobře, neboť se s nimi nesetkávají tak příliš často. Neil začal neuroticky vyskakovat a vykřikovat, že nestihneme uvítací ceremoniál a cukrovinky, které se budou rozdávat. Ujistili jsme ho, že ceremoniál bude velmi nudný, aspoň pro něho určitě, a že rozdávat se zcela jistě nic nebude. Osoby v recepci byly zmatené, sešlé věkem, arogantní a mentalitou pevně tkvící v reálném socialismu. Ubytování scifistů jim zřejmě bylo vnuceno násilím pod nějakými strašlivými hrozbami.

       Navíc stav kolejí byl opravdu otřesný, dveře se nedaly buď zavírat nebo otvírat nebo měl urvané zámky, z kohoutků teklo, na podlahách byly louže vody, na kobercích fleky ,záchody smrděly, atd. atd. - myslím, že studenti, kteří v tomto bydlí, si na celý život vryjí do mozku zfušovanost nedbalost a lhostejnost, že si nebudou ani umět představit něco perfektního a dotaženého.

Přišla jsem mírně pozdě. Zdeněk Rampas už hovořil o počátcích Ceny Karla Čapka, o dobách kdy se soutěž musela tvářit jako „scifistická Maruška Kudeříková“.

       Pak promluvil vzácný host, nejstarší a nejslavnější americky fanoušek Forrest Ackerman kterého budeme dále zvát familiérně Foree. Jak je celý šťastný, že je tady, v zemi Karla Čapka, Golema, Franze Kafky, Josefa Nesvadby (je to v podstatě úžasné, jak to všechno zná je to opravdový fanatik, který se i předtím v Praze sháněl výhradně po scifistických rekvizitách a po týdenním pobytu se velmi podivil, že v Praze je také nějaký hrad).

       Ještě vystoupil Vlado Srpoň s omluvami za zmatenou organizaci (takto se omlouval při každém svém dalším vystoupení, hosté totiž přijížděli a odjížděli bez ohledu na program a ten se stále měnil), a slavnostní zahájení skončilo. Zjevně tu chyběly všelijaké ty soudružky od kultury, které vždy hovořívaly o prospěšnosti zájmové činnosti. Kampak se asi ty soudružky poděly...?

Zatímco větší část fanů kouká na projekci seriálu Vojna robotov nebo si jde popovídat se starými známými do restaurace, já se jdu podívat na Forreho „slide show (a potřebuju si to za d.cv. doplnit). Podrobně o tom píšu v Ikarii kde si to můžete za d.cv. doplnit zas vy . Tady jen podotknu, že asi po dvou hodinách promítání různých příšer, obálek časopisů, filmových rekvizit a interiérů muzea jsme už začali mít pocit, že by to mohlo stačit, a tento pocit měl v nejsilnější míře Norman Spinrad, s nímž se mělo besedovat, jakmile Forre skončí. Nakonec prostě skočil Foreemu do řeči s tím, že ve vedlejší klubovně začíná beseda se zahraničními spisovateli a vydavateli a kdo chce ať tam jde.

       Kromě Spinrada ještě přišli: Lee Wood, což je Francouzka, sekretářka World SF (Spinrad je předseda této organizace) a Spinradova manželka, Erik Simon z NDR (stále ještě), Oywind Myhre z Norska a Roberto Quaglia a Marco Solfanelli z Itálie.

       Otázky z pléna (které udivovaly svou prostomyslností pršely hlavně na Spinrada. Zaznamenám tady některé zajímavé momenty. Dotaz: Jaký je rozdíl mezi americkou a československou SF? Spinrad: SF v USA je velký kšeft, dobré knihy se v tom kvantu ztrácejí. Východní Evropa teď prožívá velkou dobu, přímo SF v reálu. Je známo, že pod určitým tlakem se píše lépe, což by mohl byt váš případ. Dotaz: Mají Američané aspoň jeden problém? Který to je? Spinrad: Moji poslední knihu mi vydavatel chtěl vzít jen s podmínkou že bych z ní vypustil sex a politiku. To by ovšem byla velmi tenká kniha. Dotaz: Neomezuje ten hon na mravnost nějak americkou SF? Spinrad: To zas ne, v Americe nic není zakázáno vládou, hon na mravnost je otázkou soukromých nátlakových skupin. Ke zmíněné cenzuře vede diktát prodeje. Dotaz Iva Železného: Jak se norský host cítí poprvé na Východě? Myhre: Odpovídá to tu jeho představě západní Evropy 30. let. Jistá nepovinnost, všichni lidé tak přátelští a ochotní pomoci. Obává se aby nás nezachvátil cynismus a chamtivost Skandinávců (také se dobře bavíte? - pozn. reportérky), kteří mu teď připadají jako jacísi servilní, druholigoví Američané... Dotaz: Výše příjmů hostů za minulý rok? (Trpím pozn. reportérky, také trpíte?). Spinrad: No, uživí se -ale cifra se neříká neboť berňák naslouchá. Dotaz můj: Na Worldconu jsem pozorovala, že nad hard-core sci-fi převládla na celé čáře fantasy, upíři vlkodlaci apod. Čím to je? Je to trvalé? Je to zákonité? Spinrad: Skutečně dobrá SF je pohřbena pod hromadou „garbage“ - braku. Vše, co nám předváděl Foree, je „garbage“. Italové: Vydávají teď hlavně fantasy, což vyjadřuje trend objevivší se v 70. letech ve společnosti, zvýšený zájem o mystiku magii atd. Mýty a legendy jsou nyní nahrazeny fantasy. Horor je jiná otázka -otázka strachu a osvobození společnosti od zla. Čtenář čte něco děsivého a je pak rád, že skutečnost, kterou kolem sebe vidí, je přeci jen lepší. Myhre, (který sám píše fantasy): Fantasy je nejstarší literatura na světě (viz pohádky, eposy). Odráží základní lidskou potřebu vize překračující možnosti toho, co existuje teď a tady. No a američtí nakladatelé se toho chytli. Spinrad: Dobrá SF i fantasy pojednávají o transcendenci -to je příklad Duny, což je ovšem SF. Tolkien není fantasy, ale mýtus. Kafka je dobrý příklad fantasy (taky vám to zamotalo šišku? - Patřičný nadhled mi pomohla udržet poznámka Iva Železného, že Kafka je socialistický realismus s velmi omezenou fantazií. Fantasy často devalvuje na fašistický sen (ha, Conan!!) - degenerovaná SF je však totéž, jen s vědeckými symboly místo magických. Dotaz Vlasty Talaše: Nezblbne v těchto komerčních tlacích americký čtenář dříve než u nás? Odpověď: Už se stalo.

       Z besedy jsme utekli hledat spřízněné scifisty v nějaké hospodě, ale ukázalo se, že v okolí není žádné takové zařízení v provozu. Neíl Rest se chudák marně pídil po nějaké party. Ve chvíli, kdy jsem byla nejzfrustrovanější z potíží s ubytováním (nemohla jsem se dostat na pokoj), mě zničil požadavkem, abych mu vysvětlila co to znamená soutěž o Zlatou kanálovou mříž. Anglicky. Schválně to zkuste. Nakonec se několik lidí přece jen slezlo u Neila na pokoji a jakousi party udělali. Byli to ovšem převážně cizinci, protože, jak jsem předem očekávala, čeští scifisté nejsou nijak dychtiví konverzovat v cizích jazycích a získávat přátele v cizině. Nojo, no.

Měla jsem nápad, který mi původně připadal skvělý, totiž zřídit na Parconu sci-fi butik. Na místě se však ukázalo že to byl nápad značně koňský, neboť prosedět víkend u pultíku se mi nechtělo a ani to nešlo, a chtít to na někom jiném taky ne. Carola našila už zřejmě na minulé plesově-scifistické sezóny několik úžasných blýskavých modelů, které je ochotna prodat, takže pokud má někdo zájem, ať se na ni obrátí.

       Obrázky, které jsem měla rozvěšené na špagátku coby pozadí butiku, jsem dala coby ilustrace teď do Interkomu.

       Vilma Kadlečková se taky přišla podívat a chvíli s Míšou Rampasovou prodávaly. Ptala jsem se jí, jak tipuje výsledky CKČ, a ona odpověděla, že radši nemá žádné myšlenky.

měla vyřešit, k čemu je dobrá organizace zvaná Čs. fandom.

       Pokud vás to zajímá, čs. fandom je samostatná právnická osoba, která má zastupovat kluby, které se dobrovolně sdruží. Zdeněk Rampas vyzývá lidi aby řekli, co by od té organizace chtěli. Hlásí se Karbusický. Chvěli jsme se obavami, ale on vznese pouze požadavek, aby v televizi bylo míň katastrofálně špatných sci-fi filmů a aby kvalita nahradila kvantitu. Zdeněk říká, že je třeba psát do televize dopisy v tomto smyslu. (Někde tam možná sedí bezradný redaktor či nákupčí programů, který čeká na vaši pomoc! To není ironie, to myslím vážně. V lidech je zakořeněno přesvědčení, že ten, kdo dělá něco špatně, to dělá schválně, záměrně, s plným vědomím. V 90 % případů to tak není )

       A co ještě bychom chtěli? - Začnu vykřikovat, že Interkom by se měl legalizovat tj, registrovat, a být pružnější a informativnější (což je ovšem těžké když do něj fanové a to se týká všech, neposílají aktuální a svěží zprávy). Pak se řeší otázka malé agentury, která by zajišťovala práva na zahraniční věci a bránila by tak zájmy fandomu proti Olšovi. Znovu začnu vykřikovat, proč mi to připadá nesmyslné. Už si přijdu jako pěkná ercbaba. Nato vystoupí Karbusický s novou koncepcí fandomu. O té naštěstí nemusím psát neboť Interkom ji otiskne nebo už otiskl zvlášť a celou.

       Zdeněk se pak velmi správně zeptá, kdo se čeho ujme. Všichni mlčí jako hroby. Je to jako na Olšanech. Takže Interkom bude dál dělat Zdeněk na koleně? - Je jasné, že aspoň distribuce by se měla dělat nějak jinak. No uvidíme.

       Problém je v tom, že mimopražští mají pocit, že všechny informace jsou v Praze. Já myslím, že to tak docela není pravda. Prohlížela jsem si kroniku SFK Castor z Košic, je moc krásná, a měla jsem pocit, že je v ní víc přehledných a zjevených informaci o tom, co se kdy dělo, než kdekoliv a kdykoliv v Interkomu, v R.U.R. nebo ve sci-fi muzeu. Zkrátka záleží na tom, kde kdo si založí takový ten ostrůvek pozitivní deviace, jak říká Miloš Zeman.

       Z té porady mě bolí hlava (na ukázku jeden výrok Karbusického: „Je to samostatná koncepce v rámci tamtý koncepce“) , ale poobědvám s plzeňskými anarchokraty a trochu se to spraví.

       Odpoledne začíná burzou a pak je, přednáška Ondřeje Neffa který si v diskusi přibírá nás z Ikarie a později Jardu Veise. Ondřej hovoří o stavu před rokem kdy jsme si něco takového vůbec nedovedli představit...Co se týče fandomu, úderně odpovídá Karbusickému na celoroční útoky, inu je to bojovník a nikdy na sobě nenechá nic ulpět, toho jsem si všimla už dávno.

       Zase předhazuje otázku, o čem budeme psát, ale mně osobně už to připadá nad slunce jasné, protože už zase mě na každém kroku štve, zaráží, fascinuje i deptá spousta věcí...jen už nemám tak groteskně pokřivený ten základní pocit: jako bych duševně nabyla lidštějších a harmoničtějších proporcí. Nicméně cítím něco podobného jako Ondřej - že režim přetrvává. V lidech, v institucích, všude to ještě zůstalo.

       Mluví se o Ikarii, o perspektivě vydávání knižních řad (ta je zatím mlhavá), o Veisově povídce, která bude úžasná a kterou chystáme na listopad k Měsíci přátelství (jestli ji ten Veis napíše).

Večer se scházíme na slavnostním vyhlášení výsledků CKČ a jiných soutěží a anket. Honza Pavlík má před sebou na stole sošku fanfana, která velikostí i barvou trochu připomíná Mloka. Vyhrál soutěž ve znalostech SF.

       Takže slavnostní večer začíná, Zpívá Marcelka Molnárová (hudba třeští, Marcelka ječí, Rampas křepčí - nemohu věřit vlastním očím), Vlasta Talaš fotí, blesky blýskají.

       Olša s Hlinkou předávají ceny z prvního a zároveň posledního Socconu - samovary. Jeden je pro Rampase jako nejvýznamnějšího druhý pro Neffa jako nejvýznamnějšího spisovatele.

       Pak Zdeněk Rampas zahájí výměnu, parcoránských legitimací. Proti loňsku zase jeden ubyl Petr Hanuš. Ivo Železný sarkasticky podotýká, že když se tak navzájem dekorují, chybí už jen soudružský polibek.

       Jihlavsky klub Mobius uděluje cenu Zlaté kanálové mříže (skutečně si dali tu práci a mříž vyrobili), která symbolizuje bariéru mezi oficiálními vydavatelstvími a literárním podzemím -je to cena za nejlepší samizdatovou publikaci. Vyhrává Tom Jirkovský, který vydal George R. R. Martina - Písečníky a Píseň pro Liu.

       A opět zpívá Marcelka Molnárová.

       Následuje kategorie krátkých povídek. Zdeněk představuje nominované: Adámek Oščádal, Šuster, Šovčík, Stehlík, Vítek, Poláček, S. Procházka, Páv. Vítězí David Hanousek s povídkou Game over.

       Pak Zdeněk oznamuje, že budou vyhlášeny výsledky Ludvíka, ceny, jíž je Hugo skromnější obdobou. V původních českých knihách vítězí Neffův Měsíc mého života, v překladech Herbertova Duna, v povídkách Neffovo Štěstí.

       Egon Čierny pak oznamuje, že soutěž o nejlepší fantasy vyhrál Jaroslav Lupečka z Košic se seriálem O Veľkom Thorovi.

       Pavel Poláček, pro mě zcela legendární postava, zakladatel Parconu i CKČ, pak čte dopis od Josefa Nesvadby.

       Následuje střední kategorie (tedy bývalá hlavní soutěž) CKČ. Nominovaní: Chmelař, Škvor, Švachouček, Páv, Oščádal, Hekele, Šovčík, Mrlík, Kadlečková, Novotný, Adámek, Horák, Pecinovský, Olšanský. Vítězí Karel Veverka s Adaptem (což byl i můj „kůň“ coby porotce, takže jsem spokojená).

       A konečně romány. Nominovaní: J.W. Procházka, Pecinovský, Poláček, já s Vladem Ríšou. Vítězí Vilma Kadlečková s románem Na pomezí Eternaalu. Vlado mi pak ukazuje, že máme kuriozitu: diplom pro Vlado Ríšu podepsaný Vladem Ríšou jako organizátorem.

       A teď - kdo dostane Mloka? - Vilma! - Zdá se jako by ani neměla moc velkou radost. Ponejvíce vzdychá. Opojeně? Zničeně? - Myslím, že tak nějak metafyzicky. Snad jí připadá, že to stejně všechno vůbec neexistuje nebo že to nemá žádný význam... až dodatečně se přiznává, že jí to doopravdy „došlo“ až doma po návratu.

Přesouváme se na kolej. Neil Rest konečně všechno pochopil a zadaptoval se. Nakoupil asi sto lahví piva a vína a prohlásil „I'M A PARTY“. (Kdyby „party“ mělo význam „strana“ znělo by to krásně orwellovsky.) U Neila na pokoji je tedy asi čtyřicet lidí, další davy postávají na chodbě. Neil sám o sobě je úžasný -sám o sobě vypadá trochu divoce a exoticky se svými rozježenými černými vlasy a plnovousem a ještě si oblékl jakýsi župan a na rameni má brož - ještěra. (Přece však prý v pět ráno šeptem projevil přání, aby poslední hosté z jeho pokoje už konečně vypadli.)

       Zajdeme také k Joanně Czaplinské, kde piju nějaký strašný dryják ze kterého mě rozbolí žaludek, a tak se ani nedostanu k Jihlavákům případně na jiné večírky, kterých tu propuká a kolotá určitě ještě několik.

V neděli od devíti přihlížím divadlu jednoho herce, což je Antonín Kaška a hru si napsal sám na motivy Stanislawa Lema. Vystupoval s tím na přehlídce ve Viole, ale jen krátce - panu Justlovi se to nezdálo býti uměním s velkým U. Mně to připadá profesionální, nijak šokující aniž vybočující, s docela hezkými hereckými etudami na konferenci mimozemšťanů, zpestřeno zpěvem... nicméně myslím, že takové věci budou mít větší ohlas, až se našinec trochu nasytí videa a filmů.

       Běží taky Maxonovo výtvarné pásmo Nebezpečné vízie a dražba knih. Těsně před odjezdem je ještě tisková konference, kde novináři moří Ackermana dotazy o vztahu SF a vědy, a tak podobně. Prchám spakovat butik a stihnout autobus v němž se cestou zpátky už nevypije ani kapka alkoholu. Ondřej Neff nabízí výprodej zbylých lahví, ale všichni s hrůzou v oku odmítají.

       Užili jsme si to.