Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

       „Slávku, máš telefon,“ oznámila mi kolegyně.

       Uchopil jsem sluchátko. „Smutný, prosím.“

       „Ahoj, tady Pavel,“ ozval se ze sluchátka známý hlas. „Nemáš chuť se jít dneska někam ožrat?“

       Byl jsem už týden slaměný vdovec, ale do hospody se mi moc nechtělo. Byl horký červencový den jako stvořený na koupání. Ale Pavel byl kamarád od dětských let a už dlouho jsme se neviděli. Mělo to sice své příčiny, jenže -

       „Nechceš zajít radši na koupaliště? Tady u nás zřídili nudistickou pláž, budeš se mít na co koukat,“ lákal jsem ho.

       Na druhé straně telefonu bylo chvíli ticho. Slyšel jsem jen Pavlův neklidný dech.

       „Máš pravdu,“ rozhodl se náhle. „Možná to bude i lepší. A k pití pro jistotu vezmu něco s sebou.“

       Tak jsme se domluvili.

       Šel jsem po úzké pěšince mezi opalujícími se naháči a rozhlížel se. Všímal jsem si hezkých slečen a hledal jsem Pavla.

       Znali jsme spolu asi od čtyř let. Když jsme chodili do druhé třídy, Pavlovi rodiče se odstěhovali na Vinohrady a tím se naše vztahy značně omezily. Ale nezapomněli jsme na sebe. Zase trochu víc jsme spolu začali kamarádit, když měl Pavel po vojně a já chodil na vysokou.

       Jenže pak se to pokazilo, když začal Pavel pracovat pro vnitráky. Šel k ním snad kvůli bytu, ale já jsem si na něj od té doby dával pozor a naše styky až na jedno, dvě setkání do roka někde v hospodě skončily.

       Našel jsem ho u malého keře uprostřed travnatého svahu úplného lidí. Ležel, opíral se o předloktí a ostražitě se kolem sebe rozhlížel.

       Že by profesionální ostražitost?, řekl jsem si v duchu jedovatě. Nebo nekontrolovaný chtíč? Věděl jsem, že asi před rokem se s ním žena rozvedla. Myslel jsem tedy spíš na to druhé, ale mýlil jsem se.

       „Ahoj, Pavle.“

       „Ahoj.. Svlékl jsem se a složil si věci. Pavel se stále rozhlížel. Vedle sebe měl postavenou poloprázdnou láhev od minerálky zašpuntovanou korkovou zátkou.

       „Co to je?“ zeptal jsem se. Dej si a uvidíš.

       Přičuchnul jsem si. V láhvi byla vodka s citrónem. Vrátil jsem ji na deku.

       „Nechceš?“ zeptal se Pavel a dlouze se napil.

       Až za chvíli,“ řekl jsem.

       Stál jsem na dece a pozoroval okolí. Asi pět metrů za námi se právě svlékala štíhlá dívka s neuvěřitelně bujným poprsím.

       „Hele!“ řekl jsem naléhavě. Pavel sebou prudce trhl.

       „Promiň, mám nervy nadranc,“ omluvil se, když jsem se na něj udiveně podíval. Znovu se napil. Hladina v láhvi klesla na čtvrtinu.

       „Tak, co je nového?“ prohodil jsem, aby řeč nestála.

       Pavel se nadechl, jako by chtěl něco důležitého říci, pak se zarazil, pohlédl na neurovnanou hromádku svých svršků a zeptal se: „Nechceš si jít zaplavat?“

       „Proč ne?“ řekl jsem.

       Seděli jsme na kládách oddělujících prostor pro plavce od prostoru pro neplavce. Sice se to nesmí, ale nikdo nás nevyháněl. Pavel mě zdržoval. Nechtělo se mu z vody.

       „Musím to někomu říct,“ vyrazil náhle. „Ty jsi jedinej, komu můžu důvěřovat.“

       Tím mě dokonale zaskočil. Dávné kamarádství se mi připomnělo v nové síle. Soucitně jsem na něj pohlédl. Oči mu neklidně jezdily po kolem procházejících a cákajících naháčích obojího pohlaví. Vypadal uštvaně a staře.

       „Já vím, že jsi znal Dietla,“ vybafl Pavel najednou.

       „Koho?“ nechápal jsem. Vypadal chudák, jako by se úplně zbláznil. „Toho z televize?“ „No, toho, potvrdil Pavel. „Já mám kvůli němu nervy nadranc.“

       „Vždyť už umřel,“ namítl jsem.

       „To je právě to, že ne,“ vzdychl si Pavel. „A já jsem do té jeho smrti šeredně namočený.“

       Pak ze sebe najednou začal chrlit podivnou historii.

       Asi rok před údajnou smrtí autora našich nejoblíbenějších televizních seriálů vyhlásila KGB velkou pátrací akci. Zjistilo se totiž, že zahraniční i domácí politika Sovětského Svazu se povážlivě hroutí. Horečně hledali způsob, jak její rozklad zastavit.

       Nějaká geniální hlava přišla na to, že by

       potřebovali člověka který by jim napsal nový politický scénář, a odtud byl jen krůček k tomu, aby začali hledat opravdového profesionála.

       Nakonec se soustředili na autory televizních seriálů. Vedly je k tomu dobré důvody. Tihle autoři jsou zvyklí psát na pokračováni, umí se pružně přizpůsobit změně situace a hlavně - nakonec to u nich vždycky dobře dopadne. To bylo přesně to, co potřebovali.

       Kolem nás proběhl houf stříkajících nahatých mladíku a cosi nesrozumitelného německy volal. Pavel se však nedal vyrušit a pokračoval.

       „Vytipovali nakonec tři lidi. Jednoho Američana, jednoho Francouze a Dietla. Američana rovnou škrtli, nad Francouzem dlouho váhali, ale nakonec se soustředili na Dietla. Byl mezi nimi stejně jednička. Jenom nevěděli, jak se s ním dohodnout. To víš, potřebovali, aby pracoval jenom pro ně a ne pro konkurenci. A nesmělo se to vůbec dostat ven.“

       „Oni ho chtěli unést?“ zeptal jsem se. Díval jsem se při poslouchání jeho historky na dvě nahé mladé maminky, které na kraji koupaliště dávaly pozor na svoje děti, a zažíval intenzivní pocit neskutečnosti.

       Kdo jenom vymyslel lidské tělo, řekl jsem si v duchu.

       „Oni ho unesli,“ opravil mě Pavel. „Sám jsem jim při tom pomáhal a to bylo moje neštěstí, protože si teď nemůžu bejt ničím jistej.“

       „Počkej,“ nechápal jsem. „Jak to udělali?“ „To byla maličkost,“ mávl Pavel netrpělivě rukou. „Jedna kostka cukru do čaje, falešnej úmrtní list a bylo to.“

       Začínalo mi to docházet. „A tak on jim teďka píše -“

       „Copak sis nevšiml těch změn?“ řekl Pavel.

       Vzpomněl jsem si na různé nečekané a brilantní Gorbačovovy projevy.

       „Ty myslíš?“

       „Neváhej,“ ujistil mě Pavel. „To určitě napsal Dietl.“

       Najednou jsem to všechno pochopil. Jak jsem mohl zůstat tak dlouho slepý, vyčítal jsem si. Vždyť všechno co se teď děje neomylně ukazuje ruku toho geniálního tvůrce televizních seriálů, který už není mezi námi.

       Chápal jsem pojednou i podivné konflikty, odehrávající se v Rusku a jejich bouřlivý rozvoj. Žádný dobrý autor přece neukončí seriál po pěti pokračováních. Bylo to jasné, jen jsem tomu nemohl uvěřit

       Dala se do mě zima, ale Pavel nechtěl jít z vody.

       „Měl jsi dobrý nápad,“ řekl. „Tady je to

       ideální. Jinde bych tě vystavoval zbytečnému nebezpečí, v šatech mám asi brouka. A ve vodě nás nedokážou zaměřit ani směrovým mikrofonem.“

       Bylo to všechno příliš neskutečné. Na břehu se temperamentně dohadovaly tři tlusté ženy. To, co vidím, je pravda, řekl jsem si. Ale co to ostatní? Připadalo mi to absurdní. Přestal jsem o tom radši přemýšlet a soustředil se na Pavlův příběh.

       „A jak myslíš, že ho přemluvili?“ Pavel pokrčil rameny.

       „Nějak se dohodli. Asi mu řekli, že bude psát scénář pro něco mimořádného. Že takovou příležitost žádnej autor na světě ještě neměl, a mít asi ani nebude. Určitě mu taky řekli, že je jednička.

       A já si myslím, že to přijal, i když se musel vzdát svobody. To už mu mohlo být jedno, stejně by ho živého nepustili.“

       „Takže to má na svědomí všechno on?“ Dal jsem se do smíchu.

       „To je skvělé! Umím si představit, jak to dopadne!“

       Myslíš?“ řekl Pavel sarkasticky

       Zarazil jsem se. Opravdu, některé události poslední doby jako by se přece jen poněkud vymykaly z režie svých autorů.

       „Ty myslíš, že se mu to nedaří?“ zeptal jsem se.

       „Nevím,“ řekl Pavel. „Mohlo se stát leccos. Třeba dostal opravdu infarkt, to srdíčko měl hodně slabý.“

       „Počkej,“ krotil jsem ho. „Vždyť ho museli chovat jako v bavlnce. Co je to dneska nějakej infarkt. Z toho by ho určitě dostali.“

       „Ze začátku třeba jo, ale víš dobře, jakej je tam všude bordel, tvrdil Pavel „A pak -co když jim to dopsal a oni si mysleli, že už ho nepotřebujou? Nebo na to mohl někdo přijít a zlikvidovat ho...“

       „Brrr, to není příjemná představa zatřásl jsem se a jen částečně to bylo způsobeno zimou.

       „No vidíš, a já se tím trápím skoro každou noc,“ postěžoval si Pavel. „Moc chlastám a nejsem schopný se pořádně soustředit. Stala se ze mě troska a to si nemůžou dovolit. Vím, že využijí nejbližší možnou příležitost, aby -“

       Udělal výmluvný posunek.

       „Počkej, to chceš říct, že se tomu nedá zabránit?“ zeptal jsem se ohromeně.

       Pavel se smutně usmál. „Řekni mi, prosím tě, jak?“

       Mlčel jsem. Věděl jsem, že jestli mluví pravdu tak mu není pomoci Cítil jsem se mizerně. Jediná naděje je, že pravdu nemluví, jenže co pak dělat?“

       „Tak pojď,“ přerušil mé úvahy Pavel. „Jseš už celej modrej.“

       „Víš, potřeboval jsem se někomu vypovídat, řekl mi cestou z vody. Už jsem to nemohl vydržet.“

       „Pavle, měl bys,“ řekl jsem mu, když jsme došli k dece.

       „Šššš,“ řekl přátelsky Pavel a očima ukázal na hromádku svých šatů. „Já dobře vím, co bych měl. Napij se.“

       Zuby mi drkotaly o hrdlo láhve. Stejně mi to nepomohlo. Druhý den jsem dostal rýmu jako hrom.

       Pavla jsem od té doby neviděl. Ještě chvíli jsme si spolu povídali o holkách, které jsme viděli kolem, a pak jsme se rozešli. Asi za měsíc potom havaroval v autě. Prý měl velkou hladinu alkoholu v krvi. Nevím, jestli se zabil sám nebo jestli ho dostali.

       Od té doby sleduji s napětím televizní noviny a čekám, co bude dál. Občas jako by to všechno směřovalo ke kýženému závěru, ale pak se to zase rozplyne v neurčitosti. Nevím, jestli měl Pavel pravdu nebo ne a asi se to nikdy nedovím. Pochybují, že by šlo život řídit jako televizní seriál, i když co já vím a co víme všichni, a tak vždy netrpělivě čekám na další díl.