| |
|
Interkom 9/1990
|
Všechna práva © Interkom 1984 - 1990
Úvaha mírně předrevoluční
Milión za osmnáct
Chtěli byste v den svých osmnáctých narozenin dostat milión korun?
Po něčem podobném zatoužil snad každý z nás, ale vzápětí na tím určitě mávl rukou a dál se podobnými nesmysly nezabýval. Vzít to vážně napadlo jen Ondřeje Neffa. Na kterémsi z minulých Parconů navrhl uspořádat pracovní dílnu, která by vypracovala projekt výstavby alternativní společnosti založené na uvedeném principu.
Pracovní dílna se uskutečnila, její jednání (jak vím z doslechu) bylo vážné a poměrně bouřlivé. Pracovní atmosféru poněkud narušoval
Slávek Švachouček, který vymyslel společnost inteligentních chobotnic a při pokusu o řešení kteréhokoliv problému nekonstruktivně prohlašoval, že inteligentní chobotnice by to řešily jinak. Byl proto v zájmu zdárného vývoje alternativní společnosti z pracovní dílny vyloučen.
Celé to mělo pokračovat a možná i pokračovalo, ale já o tom už víc nevím. Proč o tom píšu? Přiznám se, že mě to téma hrozně podráždilo. Jako by neexistovala celá řada daleko důležitějších problémů. Taková pitomost! Vždyť je to v rozporu s jakýmkoliv rozumným společenským fungováním. Plně jsem se solidarizoval se Slávou Švachoučkem - inteligentní chobotnice jsou nesporně jediným rozumným řešením.
Jenže - reálná řešení, jak všichni dobře víme, bývají jen málokdy rozumná. Vývoj reálného socialismu v různých modifikacích překonal každou rozumnou představu. Že by si nedokázal poradit s Neffovým nápadem?
Sotva jsem si tohle uvědomil, zapracovalo mé podvědomí metodou socialistického realismu a alternatívní vědeckofantastická společnost byla na světě.
Proč ne? Proč by nemohla existovat společnost (říkejme jí dále důvěrně naše společnost), kde člověk ke svým osmnáctinám dostane milión, s kterým si může svobodně nakládat, jak se mu zachce?
Předpokládá to ovšem, že bude dostatečně rozumný a bude se svými penězi nakládat, jak náleží. Měl by počítat, například, s určitou částkou na pořízení bytu. Bydlet musí každý. Aby snad někoho nenapadlo lehkomyslně rozházet peníze, které mu společnost věnovala kromě jiného i na byt, je třeba udělat část peněz vázanou.
Řekněme tedy, že příslušný zletilec obdrží ke svým osmnáctinám účet v bance, na kterém bude milión a část tohoto účtu bude vázaná. Je to rozumné a nijak to neomezuje osobní svobodu zletilce. Byt přece nestojí milión. Zbude mu ještě dost peněz na rozhazování.
Je tady ovšem ještě pár věcí, na které by měl pomyslet. Do bytu bude potřebovat různé věcí - nábytek pračku, televizi. To je přece pakatel. A ještě je tu nemocenské pojištění.Kdo půjde pracovat, když dostane do svých rukou milión korun? A co když se mu něco stane? Pak bude rád, že má část účtu vázanou na nemocenské pojištění. A pracovní pojištění - co když nedostane práci? Z čeho bude žít? A co důchod? Na pracovní a důchodové pojištění rozhodné nesmíme zapomenout a přidejme ještě sociální pojištění, z kterého se budou hradit eventuální škody, které majitel účtu způsobí. Každá společnost se musí chránit před asociálními jedinci, obzvlášť když mladým poskytuje takové výhody.
Část účtu tedy musí být vázaná. Bohužel náklady na zmíněné účely stále narůstají. V současné době však nepřekračuje velikost povinně vázané částky výši počátečního vkladu o více než asi o stotisíc korun. Mladý člověk má tedy ve svém startu do života vůči společnosti určitý dluh. Ale nebojme se, naše společnost je humánní a nenechá ho na holičkách. Proto každý mladý člověk dostane bezúročnou půjčku od svého zaměstnavatele.
I vysokoškoláci si mohou ve svých osmnácti letech najít budoucího zaměstnavatele, který za ně příslušnou částku složí a ke kterému potom oni po ukončení studia nastoupí.
Pokud by ovšem náhodou nechtěli nastoupit, musí tuto částku splatit, pochopitelně progresivně zúročenou, protože podobné věci slušný člověk nedělá.
Nebyl bych rád kdyby tím, co jsem dosud uvedl, ve vás vznikl dojem, že je princip svobody mladého člověka, pokud jde o jeho právo svobodně manipulovat se svým účtem, nějak narušen. To v žádném případě nikoliv. Naopak, každý si může ze svého účtu vybrat peníze, kdykoli bude chtít,
Stačí napsat třikrát zdůvodnění, vyplnit příslušný formulář žádostí a získat příznivé posudky z místa bydliště a z pracoviště. Tyto dokumenty předloží interrupční komisi, pod kterou spadá místem svého stálého bydliště.
(Interrupční komise je komise, která přerušuje v odůvodněných případech vazebnost účtu.)
Tato komise má pochopitelně určitá pravidla svého fungování, s kterými jsou žáci seznamováni ve škole v rámci výuky občanské nauky.
Takže vše je úplně v pořádku. I když, sem tam se nějaký zádrhel objeví. Naše společnost dělá co může, ale buďme realisté, není ideální. Žádná lidská společnost nemůže být ideální. A tak i ta naše má určité problémy.
Jednou z oblastí, ve které vše nefunguje jak by mělo je přidělování bytů. Ačkoliv každý mladý člověk má právo na svůj byt a má i peníze na jeho pořízení, čekací lhůty na přidělení zakoupených bytů se stále protahují a v některých oblastech již tvoří čtyřicetpět let po dosažení zletilosti. To, uznejte, není stav, s kterým bychom mohli být spokojeni. Však jej také oprávněně vedoucí činitelé naší společnosti kritizují a opětovně mu věnují svou pozornost. Bohužel zatím bezvýsledně.
Není tedy divu, že narůstá černý trh s byty, které jsou k dostání prakticky ihned (nebo aspoň do pěti let po zaplacení příslušné sumy). Již několikrát se uvažovalo o legalizování prodeje bytů, naráží to však na značné těžkosti. Jedním z vážných důvodů, které mluví proti, je ten, že kdyby si mladý člověk koupil byt na volném trhu, nezbude mu na účtu potřebná částka na jeho nemocenské, pracovní, důchodové a sociální pojištění. A tak, i když cena za průměrný byt na černém trhu nepřevyšuje milión korun, nemůže si je mladý člověk pořídit, protože mu to interrupční komise nepovolí.
V poslední době se stále častěji objevují případy, kdy se mladý člověk pokouší interrupční komisi podplatit a bohužel musíme říci, že někteří členové těchto komisí podlehnou pokušení a úplatek vezmou, i když jim za to hrozí dost vysoké tresty. Aby se na to nepřišlo, přenechávají část získaných peněz revizním orgánům, které mají za úkol kontrolovat jejich práci.
A tak korupce poslední dobou poněkud narůstá, i když je třeba říci otevřeně, že naprostá většina členů interrupčních komisí a revizních orgánů úplatky nebere. Tedy - aspoň si na ně nikdo nestěžuje.
Dalším problémem je, že někteří nezralí mladí jedinci po dovršení osmnácti let nechtějí přijmout své pracovní závazky. Dostatečně totiž nechápou situaci, v které se nacházejí. Domnívají se, že když mají milión na osobním účtu, nemusí pracovat. Nechápou, že v daný okamžik vlastně státu dluží přibližně sto tisíc korun. Tyto asociální případy se řeší přísně, ale spravedlivě. Příslušnému jedinci určí výchovná komise v místě bydliště délku pobytu v převýchovném zařízení, v nichž jsou asociální jedinci vedle dobrovolné a společensky prospěšné práce vedeni k vyšší míře společenského uvědomění.
Tento problém není příliš palčivý. Naprostá většina mladých lidí je uvědomělá a ráda by po ukončení školní docházky nastoupila do zaměstnání. Bohužel, zejména ve velkým městech, ale i v malých a na venkově, narůstá počet mladých lidí, kteří nemohou dostat práci, i když pracovní místa pro ně byla v patřičném předstihu řádně naplánována.
Situace mladých lidí, které to postihne, je poměrně svízelná. Ačkoliv mají na svém účtu milión korun, nedostanou posudek z pracoviště a nemohou tedy s penězi disponovat. Nechtějí-li se o ně starat i nadále jejich rodiče, nemají kde bydlet a nemají, co jíst. Aby nebyli uznáni za asociální případy určené k převýchově, musí se pravidelně každý den hlásit na pracovní komisi v místě trvalého bydliště.
Naděje na sehnání místa je však bohužel velmi malá. Čím dál častěji (v poslední době se to vlastně stalo nepsaným pravidlem) je k tomu zapotřebí určitá protekce. To vede k dalšímu nárůstu korupce a problémů s ní spojených.
Zvýšený příjem některých jedinců se projevuje pochopitelně i u mládeže. Stále častěji se objevují skupiny mladých lidí, kteří mají osobní konto vyrovnané na výši povinně vázaného účtu, a přitom nepracují a utrácejí tak, jako by měli přístup ke kontu zcela volný. Tato zlatá mládež si neváží ničeho a dělá různé výtržnosti, které potom spolu s řáděním gangsterských tlup mladistvých, které se v poslední době v hojnějším počtu objevují, vrhají špatné světlo na celou mladou generaci.
Přitom naše mládež není taková. Velká většina z nich je vděčná naší společnosti, která jim dává takovou životní šanci a perspektivu jako snad žádná jiná společnost na světě, a pomáhá v její další výstavbě svou poctivou prací.
Proto můžeme směle říci, že všechny uvedené problémy jsou vlastně jen maličkostí na naší cestě ke šťastné vědeckofantasticky řízené společnosti, ve které každý mladý člověk po dovršení osmnácti let dostane milión a může si s ním dělat, co chce.