Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

V Kvarku 7/90 jsem si přečetl článek o svém vystoupení na workshopu Ondřeje Neffa a pocítil jsem touhu zareagovat. Musím přiznat, že jsem totiž své poznámky nemínil jako nekonstruktivní. Velmi mne mrzí, pokud tak působily na ostatní členy sešlosti.

       Moje vize na zadané téma vycházela z dobře fungující společnosti inteligentních chobotnic -noháčů-. Protože se tak ti milí tvorové stali mými duchovními dětmi, musím uvést něco na podporu jejich dobré pověsti.

       Chtěl bych připomenout pro ty, kdo se přímo nezúčastnili nebo už zapomněli, že základem mnou navrhované představy, byl předpoklad vědoméhoa kontrolovaného společenského úvěru. Většina přispěvatelů totiž pochopila zmíněný milion, který měl mladý člověk obdržet ve věku osmnácti let, jako dar a zabývala se pak dalšími politickými a morálními důsledky této možnosti.

       Noháči naproti tomu dostávali zmíněnou sumu jako zálohu na další volitelné vzdělávání. Měli na ni právo, ale nemuseli ji přijmout. Dokud totiž dlužnou částku (tedy státní úvěr na zvyšování kvalifikace) nevrátili, nebyli považováni za plnoprávné členy společnosti. Mohli žít stejně jako ostatní a volně z konta čerpat, ale bylo jim jako ekonomicky ještě nesoběstačným odepřeno právo na rodinu, na děti a na povolání zahrnující výchovu mladé generace. Byli bez ohledu na případný mech na lysině (odpovídající našim kmetským plnovousům) zařazeni mezi školáky, ovšem zařadili se mezi ně sami z vlastní vůle, aby v životě něčeho dosáhli. Proto si méně nadaní nebo méně sebevědomí noháči tento příspěvek vybírali jen ve velmi malé výši nebo vůbec ne.

       Podstatou mé historky, která měla jako vedlejší účel i vnést do palety pohřebních katastrofických představ nějaký optimističtější prvek, tedy byl model společnosti, která by neposkytovala mladým pro start do života peníze zdarma, ale dávala by jimmožnost velkorysého úvěrování odborného studia. Tím mám ovšem na mysli i náklady s tím spojené, tedy bydlení, stravu, kulturu, prostě cokoliv skutečně potřebného, protože zadlužený noháč si je vždy vědom, že půjčku musí splatit. Proto nakládá se svěřenými prostředky rozumně.

       Na závěr se pokusím čtenářům, kteří neměli možnost přečíst si ve fanzinu SF klubu Opava povídku Houslař, noháče trochu přiblížit.

       Jsou to (nebo spíše byly) sympatické inteligentní hluchoněmé chobotnice s chapadly zastupujícími funkce našich rukou a nohou. Jsou to tedy zdatní pracovníci, kteří zbytečně nekecají. Možná si je trochu idealizuji, jenže vždy když se mi dostane do ruky nedodělaný výrobek, slyším nerozvážný slib a někdy i tehdy, když hodnotím své vlastní jednání, říkám si s povzdechem -je to lidské-. Ale někde uvnitř cítím, že chobotnice by to řešily jinak.