Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Název antologie tak trochu připomíná Cizí hvězdy nebo Lety zakázanou rychlostí; při čtení jsem však zažívala spíše pocity, jako když se prokousávám tlustými výtvory přispěvatelů do Ikarie - což někdy není dvakrát záživné. Zjišťuju, že taková četba se mění v číhání: - objeví se tam větička typu, že muž měl ostře řezané rysy či dívka měla labuti šíji? - Uf, to jsem si oddychla, nemusím číst dál. Tyto pocity jsem velmi výrazně zažívala u první povídky, GHETTA od Poula Andersona. Kdyby mi to pan Anderson poslal do Ikarie, napsala bych mu, že je to bohužel otřelé, klišovité, i když jistě dobře míněné, takže mu přeju mnoho úspěchů v další tvorbě... mno. Počítám, že už je to povídka pěkně stará. Otázka je, zda takové povídky bude možné v budoucnosti vydávat tímto nadšeneckým klubovým způsobem přijde mi totiž, že už brzo v nikom nevyvolají dost nadšení. Je to skoro jako vydávat samizdatově Zapadlé vlastence či překládat na koleně Gorkého Matku. Musím přiznat, že další povídky se mi zdály lepší. Den před revolucí od Ursuly le Guinové je holt literatura, i když ta jemná, pečlivá, zasněná psychologie mě osobně nudí. Bavilo by mě, kdyby si někdo opravdu vymyslel celou alternativní revoluční teorii - vždycky mi přišly všelijaké ty axiomy a dogmata typu vedoucí úlohy, třídního boje nebo dokonce dialektické spirály či jednoty protikladů strašně, ale STRAŠNĚ groteskní ve své křečovité primitivitě. Asi to jednou zkusím - vybudovat pořádnou, konzistentní konstrukci z naprosto nehorázných nesmyslů, samozřejmostí a banalit. Zkrátka propláchnu si mozek ze všech usazenin, které tam ještě lpějí ze všech hodin občanské nauky, poslouchání proslovů a zkoušek z marxáku.

       Hledač temných hvězd Larry Nivena má v sobě alespoň půvab pořádné hard-core SF s vědeckým problémem, takže lze vychutnat jako čistý vzorek žánru.

       Případ Rautavaarová od P. K. Dicka mě nadchnul. Je to dostatečně rouhačské, šokující, novátorské, biopunkové. Konečně se někdo pořádně obul do motivu představ vytvářených izolovaným mozkem!! Jen považte, jak díletantsky a idylicky toto téma autoři zpravidla ztvárňují! Je to založeno na skvělém nápadu, ovšem nikoli nápadu samoúčelném - názorná ukázka toho, že skvělý nápad musí mít něco, co atakuje kulturní tradice, zaútočí na hlubší zdroje lidského cítění, podhrabe, zboří či přeletí zeď, jíž jsme izolováni v mikrosvětě svých spokojených stereotypů...

       Takže za tuhle povídku jsem Láďovi Peškovi ze srdce vděčná.