Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

Hubu jsem samozřejmě nedržela proto, že tohle ženy dělají nerady.

       To bylo tak: Někdy koncem léta pravil Egon Čierny na jedné ze schůzek klubu Julese Vemea: Letos spojíme Minicon s Návštěvním dnem. Bez spolupráce s Time Machine nemůžeme dělat dvě takové akce. Ale nemáme místnost.

       To byl ten okamžik, kdy jsem promluvila. Neměla jsem. Ne nadarmo mi má matka vždycky říkala: Dceruško, když chceš mluvit, tak mlč!

       „Já bych se případně poptala,“ řekla jsem, jestli by nám Sokol, nemyslela jsem tím bílého ptáka, ale městského prokurátora v Praze, dnes ministra vnitra, „nepůjčil klub v Lazarské.“

       'Tak jo „ pravil nevinně Egon, a tím to začalo. Skončilo to tím, že jsem sama pořádala celý Minicon. Co ta obnášelo:

       1. Sehnat nějakého nešťastníka, který by se staral o bufet. Jediný kvalifikovaný člověk z fandomu, Láďa Kuchta, nemohl nic slíbit, protože neznal tak daleko dopředu svůj rozpis služeb. Naštěstí jiný můj přítel mimo fandom získal registraci, jejíž částí bylo i rychlé občerstvení a celkem vděčně se chopil příležitosti si zkusit v malém své síly.

       2. Obstarat program. To jsem ale udělala jen zčásti, z druhé části se obstaral sám.

       3. Obstarat zvukaře. Nicméně Robert Rameš se nejen obětoval, ale složil i znělku.

       4. Zajistit inserci. To jsem tak úplně nezvládla, ale i to, co jsem zvládla, víceméně stačilo.

       5. K nelibosti některých přítomných neobstarat video. Nebyla zvláštní místnost a notoričtí šediváci mají stejně video doma, takže na Minicon vůbec nemusí chodit.

       6. Plakáty malovali oba moji synové, div se z nich nekouřilo.

       Mimo program jsem si obstarala i pořádnou chřipku. Ta postupně přerůstala do zánětu plic, což jsem léčila načerno získanými antibiotiky.

       Klub městské prokuratury v Praze je v Lazarské ulici. Kdysi tam bývala kavárna, poté závodní jídelna. Když pod budovou začalo jezdit metro budova se začala klepat a oklepávat ze sebe omítku. Ta mimo jiné padala lidem do polévky, což někteří zhýčkaní jedinci nelibě nesli. Proto hygienik jídelnu zavřel a byl tam zřízen klub, ve kterém se konala školení, porady, MDŽ a jiné podniky. Tehdy byl vchod z Lazarské ulice. Jenže kolemjdoucí si mysleli, že je tam hospoda a lezli dovnitř. Proto se v poslední době začalo chodit vchodem pro personál což jsem ovšem netušila. Když jsem to zjistila, bylo již pozdě kohokoliv informovat. Chtěla jsem situaci zachránit plakáty, jenže pršelo a já proto plakáty skryla pod lešení. Zbytek jsem nechala na inteligenci fandomu.

       Zatímco se toto vše dálo, zrenovoval se Time Machine, a, poněkud pozdě, nabídl koleje. Protože jsem už toho rozjela příliš, nemohla jsem této nabídky využít. Požádala jsem proto TM o zajištění pořadatelské služby, což přislíbil a splnil.

       Mimochodem, i vstupenky jsem musela zakoupit osobně, takže pomoc Time Machine přišla v pravý čas. Byla neděle osmnáctého listopadu a kolem půl desáté začali chodit lidi. Trochu jsem se polekala a požádala v buffetu, aby mi rezervovali láhev vína.

       A pak Rameš zahrál svou znělku, Egon mi předal slovo, když pronesl zahajovací projev a já se ocitla v tranzu. Dál toho moc nevím, jenom, že to fungovalo. Minicon skutečně běžel, já spíkrovala u mikrofonu, jen to svištělo, z magnetofonu se linula timemachinovská dramatizace povídky Kursk, bufet byl v obležení, Ondřej Neff vyprávěl o Ikarii, Pražák se před mikrofonem bavil s Pecinovským o jeho románu Plástev jedu a když jsem chtěla popíchnout debatu, oba pánové se svorně pustili do mně, můj přítel dr. Neumann vyprávěl o své praxi psychologa, já s Pražákem jsme pomlouvali před mikrofonem E. Martina, Vlk vyprávěl o emzácích a 17. listopadu a pak byl najednou konec, chvíli jsme ještě seděli a pak se rozešli.

       Závěrem bych chtěla podotknout. že tu láhev, kterou jsem si nechala dát stranou, jsem nevypila sama. Nalila jsem každému, kdo se mnou za mikrofonem vedl dialog.

       Přesto jsem ale zažila příšernou noc, kdy jsem si nemohla vzpomenout, jestli jsem ponechala místnost v alespoň slušném stavu, jestli jsem zamkla a div jsem se ve čtyři ráno nerozjela se přesvědčit. Ale když jsem byla vrátit klíče, nikdo nic neříkal. Dodnes nevím, jestli to nebyl horečnatý přelud, protože jak ze mne padalo napětí a já viděla, že Minicon skutečně JE!, tak nade mnou chřipka získávala vrch. Udělala jsem tedy to, co jsem měla udělat dávno, šla jsem k lékaři (další antibiotika) a potom domů spát. Ne že by to pomohlo, nějak už nemám tu rychlost, co jsem mívala a tak mě choroby pronásledují stále, ale aspoň jsem se vyspala

       Vím jen o jediné záporné reakci, a ta mi příliš nevadí. Na Minicon, ovšem. Prostě, byl to Carolacon. Monocony se ostatně letos množí, jak jsem se dozvěděla, s Draconem to bylo podobné jenom možná Mikuláštík neměl chřipku. Zato já ji měla ještě na Draconu.

       O Draconu budu vyprávět příště, ale jen tolik: měl podobně horečnou atmosféru, a tak nevím: je tahle horečka typickým znakem monoconů nebo je to mou chorobou? Přikláním se k první verzi.