Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

       Osnova:

       a) Půjde o pracovní setkání pánů s aktovkami, kde se budou řešit problémy, rozdělí se výroční ceny a pak se to celé rozejde dále kuloárovat.

       b) Nemůže to trvat víc jak hodinu a půl.

       c) Vůbec nás tam asi nepustěj.

Na radnici jsme dorazili přesně včas, takže tam vůbec nikdo nebyl. Vlezli jsme do svatební síně (čalounění mahagon, krb a nad ním Mitterrand). Bylo tam šero, tak jsem otevřel okenice. Ocitl jsem se na balkóně: litinové zábradlíčko, po obou stranách prapory a znak republiky, celé to viselo přímo nad hlavní tepnou městečka. 'Drahé Francouzky, drazí Francouzi,“ uklouzlo mi mimoděk nahlas, ale nikdo dole se neotočil. z dojetí mne vytrhly povědomé zvuky Východu. Otočil jsem se a zjistil jsem, že: Italové nepřijeli, Angličani nepřijeli, Němci nepřijeli; přijeli Rumuni, jeden Polák (Wiktor Bukato), jeden Maďar (Sándor Horváth), jeden neuvěřitelný Litevec s neslíbatelným úsměvem a betonově pevnou jazykovou bariérou. Plus Eva Hauserová a já a pár domácích Francouzů. Výsledný dojem: zasedání politického poradního výboru Varšavské smlouvy. Předseda Rumun Ion Hobana, starý pán řezaných rysů, připomínající rytinu Vlada Tepeše. Postupně nám došlo, že Rumuni jsou tu nejmíň tři, skoro na každou z mnoha cen nominovali nějakého -escu a pokaždé hodlají hlasovat všichni. Naštěstí jsme měli čas se vzpamatovat během oddechového kola: udělovaly se každému zastoupenému státu tzv. ceny pro povzbuzení. Navrhli jsme Martina Zhoufa a nechali jsme kolovat jeho obálky Ikarie (pochvalné mručení. Kdokoliv se dostavil, mohl zrovna tak dobře navrhnout prababičku nebo sousedku, ale doufám, že to Martina Zhoufa (četli ho Zúf) potěší i tak.

       Potom nastal zádrhel. Wiktor Bukato navrhl na hlavní cenu Angličana Terryho Pratchetta (chce doma v Alfě vydávat jeho knížky). Přítomní Východňáci (až na nás) začali kypět a tvrdit, že kdo nevyslal delegáta, nemá dostat cenu. Asi pětkrát jsme se jim snažili vysvětlit (Eva anglicky, já francouzsky), že cena je pro autora, pokud možno pro nejlepšího, nikoliv pro cestovatele a lamače devizových bariér. Nechápali. Nebo spíš nechtěli chápat. Nebo spíš chtěli ceny pro své krajany a ne pro nějaké Angličany. Jen Litevec ničemu nerozuměl. V trapných přestávkách četl Ion Hobana stanovy asociace a snažil se v nich najít ouřední východisko ze zapeklité situace. Nenašel. Diskuse trvala přes dvě hodiny, ale aspoň nás s Evou zbavila přehnané jazykové sebekritičnosti, protože delegáti většinou mluvili světovými jazyky jako Hotentoti. Pokračování odloženo na odpoledne, po dalším programu. Oprava výsledného dojmu: schůze stranické buňky v Usť- Kolymsku pět let před smrtí J.V.S.

       Na dopolední zasedání jsme přišli pevně rozhodnuti nedopustit, aby většina cen putovala do Transylvánských Alp. S hlavní cenou se už nedalo nic dělat: jako poctivci jsme se zdrželi hlasování, protože ani jeden nemáme rádi fantasy, kterou píší oba protikandidáti (Pratchett i Francouz Serge Brussolo). Takže zvítězila autorská dvojice, jména jsem si nezapamatoval přibližně: Babulescu a Dědulescu. Littevci jsme vysvětlili (posunky), že v případě pochyb má odevzdat prázdný lístek jako my. Byl nám za to moc vděčný a od té chvíle opisoval z našich lístků, pro koho má hlasovat. Během jednání dorazili ještě Rusové a Ukrajinci a navrhli na cenu pro organizátora Borise Zavgorodného. Postavili jsme jako protikandidáta Zdeňka Rampase. Prohráli jsme i s Litevcovým hlasem jen tři ku pěti (dva hlasy dostal jeden Ital, ostatní se zdrželi).

       Drama vrcholilo. V kategorii výtvarníků navrhli Rumuni režiséra Popescu-Gopa. Výborný animátor, asi tak 70% Trnky, ale jedna cena pro Rumunsko stačí. Je třeba narychlo upéct protikandidaturu. Na opačné straně stolu nesměle zazní jméno Philipa Druilleta (vynikající kreslíř, snad největší postava evropského komiksu posledních desetiletí). Obíhám stůl k Jeanu-Pierru Moumonovi, který se dva dny nato má stát obětí hypnotizéra a být jím uspán a dovlečen na pódium a přinucen hypnotickým příkazem zapomenout, že existuje písmeno r, ale teď ještě nic netuší. Narychlo upečený sanitní kordón za pomoci Litvy vítězí 7:4. Sorry, pane Popescu-Gopo, ale vám to naštěstí asi bude jedno.

       Přichází na řadu kategorie časopisů. Maďarská Vega versus Ikarie. Francie spiklenecky mrká. Litva nezklame, Polsko též. Maďar přijel jen jeden, ač je zčásti podporován východními i jižními sousedy.

       Vítězíme o jeden jediný hlas! Horváth vztekle obchází stůl a rudna vyráží svou ugroangličtinou: „Ic verymáč betr, máč betr!“ a mává Vegou. Rozpustilý smích nám tuhne na rtech a s hrůzou si uvědomujeme, že kromě nás dvou celý asi tucet zbylých účastníků bral tohle pětihodinové zasedání smrtelně vážné.

Lidská nekompetence nemá horních mezí. I důležitá jednání, kde se rozhoduje o životech a osudech statisíců, jsou s největší pravděpodobností stejně blízká pimprlové komedii jako právě popsaná seance. Politickému vědomí mas by velmi prospělo, kdyby s tím každý od dětství počítal a nespoléhal na kompetenci lidí nad sebou.