Všechna práva © Interkom 1984 - 1990

zvolala Carola a zhroutila se vlevo, mohla by začít má reportáž z Draconu.

       Veškeré cony začnou být v určitém okamžiku nesmírně fyzicky náročné. Člověk se bojí, aby náhodou o něco nepřišel a tak se snaží být úplně u všeho. Zapřísahá se, že příště to provede úplně jinak, spíš v rekreačním stylu, ale stejně skončí v typické conové horečce. Inu, není divu.

       Kdo by chtěl přijít o vyprávění Vlada Srponě o tom, jak dělal interwiev s paní Součkovou, a jeho ekonomické hodnoceni Parconu 90, a zprávu o tom, že sci-fi ples v Olomouci přece jen bude, a to ve skromnějším sále, ale zato jen pro scifisty (hurá), o následnou debatu o tom, co na sebe - muži utekli -o ranní šrumec za dveřmi, když se někteří lidé hrnuli na snídani, zatímco dobře informované kruhy naslouchaly z postele, jak se s nadáváním vracejí zpět a krásně nadávají?

       Dobře informované kruhy totiž věděly, že snídaně nebude.

       Nu, druhý den ráno, až na ten rozruch kolem

       snídaně, byl o něco klidnější. Dobře připravený tým kolem klubu NPC zaskočil do blízké samoobsluhy a po klidné snídani se vydal na pěší cestu na místo činu. Po cestě čekalo několik překvapení:

       1.Žádná hospoda tam nebyla.

       2. Před kostelem stál pomník ve tvaru jehlanu s rudou hvězdou, zasvěcený vojákům, kteří bojovali za nezávislost SSSR.

       3. Před stavením, podobným venkovskému statku, stála křehká věžička z tenkých kovových tyček, zvící dvou pater, ukončená větrnou korouhvičkou a stříškou, pod kterou se skrývala televizní anténa. Účel stavby nám unikal

       Víceméně po ránu bylo jako zábava k dispozici jen video, a tak se rychle zaplnila plkárna s bufetem. Program vypukl někdy po desáté, kdy historičtí šermíři předvedli svou fantasy komedii. Ondřej Neff, sedící vedle mě, navrhoval, aby se celá věc zpestřila ještě life sexem, a když systemizovaný padouch roztrhl šaty na zádech nevinné oběti, zařval „jú“. Snad proto nebyla oběť znásilněna, ale jen realisticky zmlácena. Vlado Ríša a Ondřej se dohodli, že to v pondělí v redakci zkusí také, bohužel nevím, na kom.

       Historický šerm byl moc pěkný, zvlášť se mi líbila řetízková zbroj, o které jsem se v kuloárech dozvěděla, že je vytvořena z pérových podložek

       Na oběd se muselo putovat do blízké restaurace, kde jsem byla mezi prvními. Naštěstí, kdo se opozdil, stěžoval si na studené jídlo. Můj guláš Flamendr byl jedna báseň.

       Po obědě jsem udělala svůj první trapas. Eva s Vilmou sháněly výtvarníka, pana Hajného, který měl mít další pořad. Řekla jsem, že o něm nevím, a dál zálibně pošilhávala po prošedivělém pánovi, který stál vedle mě a pokuřoval. Byl to pan Hajný.

       Já sama jsem absolvovala až besedu s Kapitánem Kidem - Velinským, který mě neobyčejně zaujal talentem k odbíháni od tématu a informací, že na druhém díle Zápisků z Garthu začal pracovat. Zatím má asi třicet stran. Kromě toho pan Velinský hlásal teorii, že, když chce člověk vydat knihu, a to i svou, musí se stát vydavatelem. Což učinil, jeho vydavatelský dům se jmenuje Káro.

       Prošvihla jsem kvůli tomu besedu s Neffem a těmi druhými z Ikarie, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, jde o lidi, které už jsem viděla.

       Po večeři nastalo to pravé ořechové, totiž beseda s Evou, Vilmou a se mnou. Dala jsem průchod své všeobecné naštvanosti na všechno a Eva s Vilmou vedle mně vypadaly jako andílkové.

       V neděli už nás čekala jenom cesta domů. Bylo načase, byla jsem vyčerpaná a mrzutá, a až doma jsem zjistila, že také jaksepatří nastydlá, to vše týden před Vánoci

       Jednu zásadní výhodu tyhle cony však mají. Člověk dostane zase chuť psát.