Interkom: Dialog s minulostí na čtverý způsob

Teprve po pětadvaceti letech jsem si mohl koupit knížku, kterou jsem kdysi, jako student, četl na pokračování v literární revui Plamen v těch nadějných šedesátých létech. Vzpomínám si, že tehdy Nesvadbův Dialog s doktorem Dongem, což je ta o čtvrt století opožděná knížka, ve mně zanechal hluboký dojem. Zarezonoval totiž s mým nazíráním na vše zaplavující státní ideologii, ujistil mne, že nejsem sám, kdo si uvědomuje proměnu kdysi snad filosofie v mrtvé dogma, náhradu originálních myslitelů vulgárními agitátory, jejichž drezúře jsem právě tehdy vzdoroval na vysoké škole. Pražské jaro mělo přijít až za tři roky a zde bylo něco, co ač psalo o zkamenělinách, nebylo vůbec zkamenělé.

Jako většina tehdejší mládeže věřil jsem i já na socialismus, na jeho „dobré jádro“, věřil jsem, že je možné jej napravit, postříkat živou vodou nového poznání a lidskou upřímností a pravdivostí, aby ožil.

To vše se mi vrací zpět, když dnes sleduji v knížce úvahy vyprávěče příběhu, žalobce doktora Donga, a přitom, jelikož jejich naivnost nejde přehlédnout, si uvědomuji, že Dialog s doktorem Dongem je dialog můj - dialog s mou minulostí, neboť mé názory byly stejně naivní.

Tím ale nechci tvrdit, že mladším generacím, až na naivitu hrdiny, nemá kniha co říci. Že je jen dokumentem doby. Pořád totiž zůstává postava doktora Donga, postava vyprávěčova protihráče. Nesvadba v kamufláži příběhu téměř detektivního vytahuje na světlo člověka „zvláštního ražení“, žijícího nejen politicky, ale i na úrovni poznání, v minulém století, člověka vyvracejícího dávno neplatné pravdy podvody a vraždami. Tento profesionální revolucionář odmítá vědecké poznatky 20. století, neboť by musel revidovat své revoluční ideje. Jestliže svět není takový, jak si jej on představuje, pak to není jeho chyba, nýbrž světa, a proto běda světu. Tak se v Nesvadbově románu stává doktor Dong přesnou personifikací komunismu, ideologického nazírání světa, a v téže rovině symbolu již není fosilií toliko podvržená pračlověčí lebka, nýbrž doktor Dong sám - tedy i celá ta zkamenělá příšera stalinského komunismu - a dialog s ním se stává skutečným dialogem s minulostí, dialogem s fosilní zkamenělinou.

Abychom si ozřejmili způsob třetí, musíme si povšimnout dalších postav knihy. Mám na mysli hlavně Lídu, mladší sestru Dongovy oběti, inženýra Kašpara. Ona a její parta zpočátku v očích vypravěčových zosobňují nihilismus mládeže šedesátých let. Avšak během toho, jak příběh plyne, autor tuto optiku vyprávěče otáčí proti němu. Výsledkem je morální fiasko, vypravěč shledává, že mezi ním a doktorem Dongem není vlastně rozdílu, neboť on, jako lepší manipulátor, se vyhýbá jen potřebě vraždit, avšak jinak se zbavuje nepohodlných svědků se stejnou důsledností. O co je vypravěč lepší, když se elegantní manipulací zbavuje vietnamského kolegy dr. Trana, svědka jeho debaklu na mezinárodní konferenci, než doktor Dong, který se brutálně a přímo zbavuje inženýra Kašpara, svědka jeho archeologického podvrhu?, ptá se autor.

Nesvadba nechá svého hrdinu projít tímto sebepoznáním, avšak o to více trvá na dialogu, stále tedy věří, že protivník se dá dialogem přesvědčit, přičemž sama kniha, že ji napsal tak, jak ji napsal, je důkazem jeho víry, jeho vlastním pokusem o dialog s mocí, se společností. Jak tehdy moc na jeho pokus zareagovala, víme, román se dočkal knižního vydání až po zániku tehdejší moci, v nových poměrech, kdy jeho ostří míří do prázdna, a autor, zbavený již dávno iluzí, ví, že jeho dialog je dialogem s čímsi, co již neexistuje, dialogem s minulostí.

Nejen Josef Nesvadba, nýbrž my všichni jsme dnes zbaveni iluzí. Pochopili jsme, že lidé jako doktor Dong nejsou přesvědčitelní logickými argumenty, neboť jako fanatikové vidí jen to, co chtějí vidět. Jejich fanatismus jim zakrývá pravou tvář světa a zaměňuje vědu za pavědu. Znají toliko jedno heslo - účel světí prostředky, a mají jen jeden cíl - hypnotizovat masy, které sice veřejně vzývají, avšak ve skrytu duše jimi hluboce opovrhují. V rejstříku mocenských protředků pak není žádný rozdíl mezi fašismem a komunismem, což si musí konec konců připustit i Nesvadbův vypravěč, když sleduje, jak doktor Dong dokáže uhranout i Elenu Kašparovou, ženu své oběti.

Dialog s doktory Dongy tedy selhává a již samo opožděné vydání knihy svědčí o tomto faktu. Fanatikové podobného typu se dají toliko porazit v boji, byť i jen politickém, jakým jsme nedávno prošli. Pak skutečnost, že se nám konečně dostává do rukou Nesvadbovo dílo v knižní podobě, že se nerušeně můžeme začíst do příběhu pátrání po tragickém osudu insženýra Kašpara, nám umožňuje si s ulehčením uvědomit, že marné a zbytečné dialogy s doktory Dongy, vrahy a skutečnými kašpary dějin, jsou již minulostí.