Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Tu Ivanovu knížku jsem brala do ruky s úmyslem, že na ni sepíšu kritiku trhací, nespravedlivou, sžíravou a ironickou. Ať si Ivan užije. Přistupovala jsem k tomu odpovědně. Přečetla jsem si ji dvakrát, pokaždé v mírně devastovaném klínu Krušných hor, kde jsem byla s dětmi na jarních prázdninách, ovlivňována vyzařováním blízkého Jáchymova. Ale jak trhat knížku, jejíž postavy jsou tak mile trhlé, muži posedlí nápadem, že spasí svět, a to všichni, a jediná ženská postava je taková slepice, že ani to kvokání nemá žádnou rasanci a je dobrá jen jako vysemeňovadlo? Všichni jsou posedlí představou, že spasí nespasitelné, ale nikdo neví, jak se takové spasování vlastně dálá. Spasení tak zákonitě degraduje na pasení.

       Trhlost postav je tak intenzivní, že knížka je vlastně netrhatelná.

       Vím, že Ivan se pokusil zobrazit svět, ve kterém tehdy žil s veškerým jeho potrhlým vyváděním, kterého je jinak schopen jen Zajíc Březňák v Alence. Nějakým zázrakem je to potrhlé vyvádění při hledání cesty někam, ať je jakákoliv a vede kamkoliv, docela slušným obrázkem našeho současna. Zejména epizoda s vášnivým podnikáním v oboru hlívy ústřičné nám cosi říká. Při tom původně to asi měla být jen kulisa, která by hlavní postavě konečně umožnila soulož, neboť ten nešťastník žije v permanentní sexuální nouzi.

       Nicméně, jakousi naději tomu světu papírových vozítek a falešné práce, placené falešnými penězi, s falešnými výtržníky a falešnými poctivci přece jen poskytuje. Jenže mimo tento svět.