Interkom: Velká cesta do PR

PR je zkratka Polské republiky, která již není lidová. Vydali jsme se na Eurocon, který se měl konat 9. - 12.5. v Krakově (i když podle zmatených a vágních informací od organizátorů jsme o tom částečně pochybovali).

Z Peškova autobusu sešlo, scvrknul se na mikrobus pro osm lidí, ale ani ten nakonec nebyl, protože příslušná firma nám oznámila, že mikrobus někde uvízl, je nezvěstný a prostě nebude. Ale nešť, aspoň to vyšlo levněji. Vyrazili jsme tedy autem: Martin Zhouf, Evžen Jindra a já, neboť čtvrtý do party, Jirka Procházka, se ukázal být vázán péčí o mimino; když jsme ho ve čtvrtek ráno přepadli s úmyslem ho přibrat, nalezli jsme ho s potomkem v náručí, v pyžamu a v rozlítostněném stavu.

Chtěli jsme si dát pořádnou svačinku o několika chodech ještě na území Československa, neboť jsme si nebyli jistí, jak je to s tou polskou drahotou. Podle mapy jsme si k tomu vybrali Frýdek-Místek. HU! To jsme si dali. Snažili jsme se najít historické centrum, ale bloudili jsme ve spleti pobořených, neuvěřitelně oprýskaných starých domů; celé ulice byly v úplném rozkladu. Staré náměstí vypadalo stejně, po sutinách se bezcílně potulovalo několik znuděných občanů rómské národnosti. Na okraji centra se občas z těchto sutin tyčila agresívní betonová novostavba. Něco takového jsem v životě neviděla, ale naši ostravští přátelé nás pak ujišťovali, že historický střed města je momentálně vystěhovaný a v rekonstrukci a že je to normální a jen přechodné. Nicméně byl to otřes.

Další otřes nastal na čs-polských hranicích, v Českém Těšíně. Ve frontě aut jsme čekali sice pouhou hodinu, ale naši moravští přátelé, kteří přejížděli hranice o něco dřív odpoledne, plných pět hodin(!). Místní obyvatelé jsou na frontu čekajících aut zvyklí a různými způsoby z ní tyjí. Nejdřív se projede kolem pojízdného stánku s lihovinami. Pak se zejména na auta západního původu vrhají mračna místních dětí, vnikají dovnitř a horlivě myjí okna. Pak na sebe řvou, kolik vydělaly marek; od dalšího stánku s cigaretami a cukrátky se ozývá křik: „Nic jim neprodávej, jsou to Čehouni-blbouni!“ Prodavač v této provozovně sdělil Martinovi, že on by si ty petry za tuhle cenu rozhodně nekoupil. Pak míjíme popelnici přecpanou vypitými lahvemi, zřejmě od těch lihovin, co se prodávaly o pár kroků dřív. Vybavuje se mi, jak jsem v dětství jezdila s rodiči do Rumunska, resp. přes Rumunsko do Bulharska: je to jaksi stejný obrázek.

Zajímavé ploužení je zakončeno budkou, z níž sporadicky vychází stařík. Jeho smyslem je pouštět na celnici auta v takovém množství, aby je právě stačili odbavovat. Dává nám lísteček s vyplněným číslem našeho vozu. Na lístečku stojí: Doklad pro organizované odbavení do PR. Pro jedno použití. Razítko: Drobná provozovna.

Ukazuje se, že pozvání je skutečně potřeba mít, a na Martinovy obrazy jsou také potřeba příslušná lejstra. S celníky a pohraničníky nejsou žádné žerty. Jejich jednání připomíná socialismus, nicméně už tu není tolik zbytečného zdržování. A tak za chvíli můžeme pokračovat.

Do Krakova přijíždíme za tmy. Martin prohlašuje, že jestli najdeme Eurocon, bude to vyloženě náhoda; než mi dojde, že je to stejný povzdech jako „já se asi oběsím“ nebo něco na ten způsob, tropím hysterickou scénu, neboť tento druh pesimismu, tváří v tvář nejisté realitě, mě silně deptá. Nicméně naštěstí Dom turysty, kde má být zápis, nalézáme téměř bleskově.

Podotýkám, že zápis má být. Ale není. Stoleček v přízemí hotelu zeje prázdnotou. Konečně se nás ujímá Piotr Rak, který ale není z krakovského SFK, který má Eurocon organizovat. (Dál to bude stejné - třeba placky se jmény pro účastníky conu vyrábí nedobrovolně Slávek Saczek; prostě u nich uvízl; jako hlavní organizátor jinak vystupuje Wiktor Bukato, který je ale z Varšavy, a tak podobně.)

Pochopitelně se ukazuje, že naše jména na seznamu ubytovávaných nejsou, ačkoli jsme je nejméně dvakrát říkali Slávkovi v Praze a ještě nám Bukato faxoval jmenovitě pozvání. Chválabohu velké množství Čechoslováků naopak nepřijelo, takže nakonec dostáváme místa v ubytovně.

Na polskou inflaci není úplně snadné si zvyknout: hned první večer, když mám platit ubytování, mi Standa Komárek ležérně půjčuje půlmilión. Celé tři dny mám peněženku narvanou bankovkami, u nichž musím velmi opatrně počítat nuly. Člověk zpravidla zjistí, že všechny ty tisíce, kterými je zásoben, stačí tak na jedno kafe (pro představu - cola stojí pět šest tisíc, džus na banketu stál deset tisíc zlotých).

Praktická vložka informací, které asi čtenáře zajímají nejvíc: směnárna, zvaná kantór, je na každém rohu a lze volně měnit jakkoli jakékoli měny. Někde je koruna za 290, někde za 295 zlotých. V hotelu za 260. Přátelé z Moravy nakupovali magnetofonové kazety, které přijdou na dvacku. Zboží, zejména občerstvení, pro turisty je drahé asi jako v Praze, ale kde jsou turisté vzdálenější, tam ceny klesají, taky asi jako v Praze.

Účastníci se svorně shodují v tom, že je to nejhůř organizovaný con, jaký kdy zažili. Není soustředěn do jednoho místa, nýbrž má se odehrávat ve dvou kinech, klubu a hotelu, přičemž informační centrum je zase jinde. Na žádném z těchto míst se toho moc neděje, a když, tak v jinou dobu a jiné věci než byly na programu. Cyklostylovaný program je k dispozici na pátek, ale ne už na sobotu a neděli. Místnost organizátorů je ponejvíce zamčená (což je asi jedno, protože pokud zamčená není, ti, kteří v ní sedí, stejně nemají program).

Někteří cizinci slabších povah, kteří se nezadaptovali, strávili Eurocon cirkulováním mezi jedním kinem (kde běžel nějaký starý film, který je nezajímal), druhým kinem (kde se nedělo nic), organizačním centrem (zamčeným) a klubem (kde program odpadl), takže nakonec byli celí uťapaní a nebyli si jistí, jestli přece jenom o něco nepřišli, protože opravdu uvěřit tomu, co vidí, prostě nebyli schopni.

Já jsem si užívala hezkého počasí a Krakova. Koneckonců je to krásné město. Konaly se tu taky Juvenalie, čili něco jako majáles, po ulicích chodily legrační průvody vymaškařené mládeže, na náměstí hrály všelijaké hudby a nad ulicemi visely pestrobarevné prapory, takže tu bylo vcelku hezky, když ovšem člověk pochopil, že nemá smysl za něčím se pořád pachtit.

Můj největší zážitek byl, že jsem byla na kafi u Stanislawa Lema. Vzal mě tam Pavel Weigel, který měl s Lemem jednání o Klubu přátel S. Lema; slavný stařík jinak mezi fany nechodí, neboť míní, že spisovatel má být doma a psát.

Bydlí na okraji Krakova v nákladné vile s krbem a zahradou plnou jehličnanů, interiéry jsou obložené dřevem a starožitnostmi a dojem doplňují elegantní manželka, tlustý pes a syn telefonující ze studií v Americe.

Nechovám k Lemově osobnosti takovou zbožnou úctu jako Pavel Weigel, ale bylo to celkem jedno, protože komunikační bariéra byla značná. Lem má naslouchátka a moje angličtina, jakož ani česko-polština, k němu nepronikly. Nicméně bylo fascinující, že sedím v jeho kožené sedací soupravě, piju kafe z jeho starožitného porcelánu a drbu na břiše jeho překrmeného chrochtajícího psa.

Ze zahraničních hostů dominovali na Euroconu Poul Anderson (USA) a Jim Hogan (Irsko), z fanů byl čestným hostem Roelof Goudriaan z Holandska. Bohužel byli značně nevyužiti. Došlo jen k jejich představení v kinosále, kde se všechno překládalo z polštiny do angličtiny a zase zpět, a dotazy byly jen velmi obecné, o pozici východní sci-fi na západě a podobně.

Tuto besedu rázně ukončil můj oblíbenec Mironov z Rumunska (mám ho čím dál radši), který se přihlásil o slovo a pronesl delší nudný projev o tom, jak všichni Rumuni čtou Verna (!) a jak je bezvadný Ljuben Dilov a několik Rumunů zřejmě podobného ražení (se jmény jako, jak říká Richard Podaný, Dědulescu a Babulescu). Když se Wiktoru Bukatovi po delší době podařilo agilního Rumuna umlčet, celkem spontánně nastal konec besedy a sál se vyklidil.

Bohužel už nebyly žádné další panely a diskuse, třeba v nějakém menším sálku na určité téma, což byla vyložená škoda. A tak i tito cenní hosté bezcílně bloumali Krakovem a asi si mysleli něco o tom, jak se na východě plýtvá časem, a že se pak nemůžeme divit. No.

V sobotu večer byl takzvaný banket, který stál asi patnáct dolarů a byly tam sice poživatiny typu studeného bufetu, nicméně úplně chyběly nápoje. Ty se musely kupovat za drahý peníz u zvláštního pultu. Utvořili jsme s Martinem Schusterem naháněčsko-bačovskou dvojici a zvali jsme všechny na Parcon do Košic, hlavně Poula Andersona, který ale bohužel nemůže (proboha, možná jsem to neměla prozrazovat). Zato Jim Hogan se tvářil dost nadšeně a vstřícně (proboha, to jsem asi taky neměla prozrazovat). Schuster je svým způsobem úžasný, jak vždycky jakoby mimochodem prohodí cosi o Schwarzeneggerovi, Weawerové či Kingovi (něco jako - proč by Švarcík nepřijel, když jeho babička pocházela ze Slovenska?).

Samozřejmě po banketu nechyběla room party u Roelofa Goudriaana. Hovořila jsem se známou postavou evropského fandomu, Švýcarem Pascalem, o tom, jak město nechce podporovat jeho sci-fi muzeum. Pak s Poulem Andersonem o tom, jak napsal radikální feministce Joanně Russ, že se má chovat jako dáma a pak se s ní bude bavit (vysvětlil mi velmi mile, že vyrůstal v třicátých a čtyřicátých letech a že si prostě nemůže pomoct).

Všemu však bohužel opět dominoval Mironov. Vešel do místnosti, vyčkal, až všichni zmlknou a upřou na něj zraky, a prohlásil: „Tak, dámy a pánové, Eurocon začíná.“ Ha, ha. Všichni se zasmáli a Mironov byl na vrcholu blaha. Pak vykládal Andersonovi, jak v jeho klubu četli celou jeho povídku nahlas a ani nedutali. (Snad se ji dokonce učili nazpaměť a na známku).

Pak na mě povykoval, abych si mu sedla na klín. Fuj. Pak mi osahával šaty, jestli jsou ze sametu, když máme tu sametovou revoluci. Dvojnásobné fuj. Chválabohu, pak si mu sedla na klín nějaká Polka a byl pokoj.

Co dodat? Zapomněla jsem na miloučký film Witches (Čarodějnice), který vřele doporučuju. Na sympatické Litevce a Ukrajince. Na dalšího děsného Rumuna, který vykládal velmi lámanou angličtinou velmi dlouhé a velmi omšelé anekdoty. Na žebrající cikáňata v krakovských ulicích.