Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Před časem jsem psala do Interkomu o obnovení SFK „10“, o tom, jak budu uzurpovat, jak zavedu trest smrti, jak vymyslíme různé kolektivní projekty, budeme vydávat progresívně androšské výplody, a kdovíco ještě.

       Realita se vyvíjela podle dvou zlatých rampasovských zásad fandomu: 1. každý dělá to, co se mu chce a co by dělal stejně, a 2. kdo to dělá, ten určuje pravidla.

       

       Energie nám zbyla především na věci příjemné, tedy hlavně na večírky. Kromě klábosení a opíjení zpravidla došlo i na Šaldovu dýku a věci kolem, probíraly se zajímavé dopisy, jako třeba od Franty Novotného, a asi desetkrát se mluvilo o tom, že se obnoví Innerspace (což je jakýsi masově-kolektivní dopis od každého účastníka všem ostatním), až se nakonec skutečně obnovil. Zatím v něm září jako diamant Carolin příspěvek, což mužští účastníci označují za „obcházející strašidlo feminismu“.

       

       Členové SFK „10“ jsou však nejlépe využitkováváni na literárním workshopu. Workshopové skupiny Ikarie jsou celkem čtyři, ale tři z nich jsou korespondenční. Mladí autoři, kteří dojíždějí každý první čtvrtek v měsíci do Radiopaláce do klubovny RUR a tam dvě hodiny čtou a kritizují povídky a diskutují o sci-fi, obětují často spoustu času dojížděním, jako třeba Jirka Axmann z Brna nebo Pavel Hurych z Pardubic. Proto je to trochu stresující pocit odpovědnosti: podaří se za ty dvě hodiny jim říci něco opravdu zajímavého, co by stálo za tu námahu?

       Když jsem sestavila tuto skupinu, trochu jsem se vyděsila, že jsou to většinou samí mladí kluci (žádná dívka a skoro žádný můj vrstevník), takže jsem hystericky bědovala: „Já si budu připadat jako vychovatelka v učňáku, to bude hrůza, já z toho pojdu!!!!“

       Ukázalo se však, že členové SFK „10“ jsou solidární. Na workshopová sezení začali chodit Zdeněk Rampas a Jirka Procházka, což mi dodalo jistotu, že přeci jenom vždycky někdo řekne něco zajímavého. Z nečlenů Desítky se ochotně dal zlákat Vlasta Talaš, který je pro mladé autory velmi cenný jako profesionální vydavatel SF povídek, Slávek Švachouček, který se původně přihlásil za řádného člena workshopu, dokonce na první schůzce se začínalo čtením jeho povídky, ale zařadil se spíš mezi tvory vyzařující než absorbující. Naštěstí tato hranice není příliš přesně definovaná, třeba Jarda Petr je sice taky řádný chovanec workshopu, ale má už tolik autorských zkušeností, že ostatní se můžou jeho nápady skvěle inspirovat. On i takový Viktor Nikolov, kterému je asi osmnáct, říká spoustu zajímavých věcí, a ostatní taky: není tady ta strašná školácká pasivita, které jsem se bála. Chválabohu!

       

       Takže jsme se úspěšně vyhnuli veškerému školometství. Každý z nás vystupuje spíš jako takové „enfant terrible“ (třeba Slávek, který si vždycky libuje, co je v povídce krve, pokud tam vůbec nějaká je), i když ovšem určitou umírněnost reprezentují Rampas a Talaš, ale ti spíš jen udržují v dohledu horizont zdravého rozumu.

       Zpočátku jsme uvažovali, že by mladí autoři propojili své psaní nějakým ústředním motivem, Zdeněk dokonce vymyslel složitý systém jakési planety, na kterém by se dalo stavět, ale intuitivně jsem cítila, že by se na to asi nedokázali soustředit, a průběh schůzek to potvrzoval. Nejlepší jsou krátké a jednoduché povídky, které se přečtou a hned rozeberou.

       K tomu jsme ještě diskutovali o myšlenkách R. Silverberga o psaní SF, pozvali jsme Ivana Kmínka, jehož román Zdeněk nepřestává vřele doporučovat, psali jsme recenze na knihy a na filmy.

       A tak jsem se přestala workshopu bát a začala jsem se na něj těšit, protože to bývá většinou legrace; uvědomila jsem si, že se ustálil workshopový konverzační styl založený na aforismu. Většina výroků zní dobře, trefně, vtipně. Snad je to vliv povzbudivě naladěného obecenstva, které na to čeká. Doufám však, že tento styl nevede k povrchnosti, jak by se mohlo zdát pedantům, ale k větší pravdivosti.