Interkom: Kde jsou mýty k boření?

Mýtus minulý a mýtus budoucí. Autor, pokud jde o mýtus minulý, předvádí jednu z možností „jak to všechno bylo“. Vcelku zbytečně do děje zavádí i paralelu „jak to všechno bude“, čili mýty jsou podvod.

Jenže mýty vůbec nejsou podvod, pokud zůstávají tím, čím jsou, to jest mýtem, nadosobním prvkem, který lidé uznávají jako prvek řídící. Bylo už mnohokrát historicky dokázáno, že existence Krista je přinejmenším pochybná, ne-li vyloučená. Kristovský mýtus přesto zůstával mýtem i v době židovského spisovatele Josefa Flavia, který cestoval po Judei, aby našel jediného pamětníka, který viděl na vlastní oči Krista. Nenašel nikoho, a přitom byl téměr současníkem. (Kdo poznal, že čerpám z románu Liona Feuchtwangera Římský žid, má pravdu. Historický základ románu souhlasí do písmene, jak je ostatně u Feuchtwangera zvykem.)

Mýtus se časem stal pouhou religií, což se mýtům stává a je to příznakem jejich dlouhého umírání. Na místo Kristovského nastupuje v křesťanském kulturním okruhu kult, už nikoliv mýtus, Madony.

Jenže Verner, jak se zdá, pociťuje mýtus Madony skutečně jako mýtus, a to jako mýtus falešný, a má nesmírnou chuť ho bořit. Což se mu, bohužel, nedaří, on ho jen špiní, jen po něm plive, jak ve verzi starozákonní, tak ve verzi moderní, ostatně o dost slabší.

Všechno je to pro něho podvod, a právě proto oba „spasitelé“ končí na kříži. Jenže to je hrozně povrchní pohled. Žádný podvodník, ani podporovaný mocnou skupinou, nemá naději stát se mýtem, jestliže lidé zrovna žádný mýtus nepotřebují. A pokud ho potřebují, vytvoří si ho z ničeho, nebo spíš sami ze sebe.

Mýtus jako takový je součástí lidské kulturní historie. Verner vidí mýtus, a posléze religiozitu jako výsledek podvodu či spiknutí, ve starozákonní části dokonce spiknutí mimozemšťanů, jejichž civilizace zanikla a oni se za pomoci počítače míchají do lidských dějin. Zkrátka, celé lidské dějiny jsou výsledkem jakéhosi doposud neodhaleného spiknutí. Mám chuť se poptat, jestli náhodou nejde o spiknutí židozednářské. Ale to bych ještě jakž takž vydržela. Jenže v moderní verzi jde o spiknutí za účelem zatajit plod mimomanželské lásky, a navíc se mi ježí všechny vlasy na hlavě z budoucího práva trestního, kdy popraven není pachatel, ale ten, kdo měl z trestného činu bez sebemenšího vlastního přičinění prospěch. Uf! Aby se to všechno okořenilo, je ukřižovaný číslo dvě genius, jehož matematická teorie by určitě spasila lidstvo.

Nicméně starozákonní část se čte dobře. Moderní o dost hůř. Katastrofa je v tom, že na základě spiklenecké teorie dějin vznikají dílka přinejmenším křečovitá, a to nejen ve fantastice. Kdo nevěří, ať si přečte Dolejšího!