Interkom: Svět planety Gameb

Ken Wood a Meč krále D'Sala je poněkud drsnější dobrodružný příběh, odehrávající se v exotickém světě, oplývajícím řadou fantastických vlastností, podivuhodných zákonitostí a pravidel. Je možné, že mysticky založené povahy vezmou magické jevy popisované v románu jako objektivní skutečnost, (např. ti, co věří v astrologii či telepatii), stejně tak jako lidé, nemající v oblibě volnou hru fantazie, nad tímto dílem mávnou rukou.

Nelze samozřejmě popřít, že autor vlastně napsal moderní fantasy pohádku se silnými mytologickými rysy - stejně jako s prvky SF. Přesto tato pohádka obsahuje ještě něco navíc: vlastní filozofii a kosmogonii, tedy koncepci stavby a struktury vymyšleného světa. O tom, že tento svět není ovládán pouze libovůlí magických či mystických sil, může snad nepřímo svědčit fakt, že poprvé byl KEN WOOD vydán v dvoučísle fanzinu (fanouškovského časopisu) VILLOIDUS na Matematickofyzikální fakultě University Karlovy v Praze (mj. za šéfredaktorství Martina Klímy), tedy lidmi, pro které je typický spíše racionální a exaktní způsob uvažování.

Autorovi se podařilo znamenitě promísit v jednu postmodernistickou směs prvky fyziky, technologie, mystiky, magie, psychotroniky, astrologie, mytologie, náboženství, filosofie, metafyziky a morálky, dále reálně existující jevy (antihmotu) vedle jevů a příznaků zcela vymyšlených či neprokázaných (telepatii, astrologii) - a to tak, že mnohdy těžko rozeznáme, co je co, kde končí jedno a začíná druhé. Dobrým příkladem může být princip Rovnováhy Dobra a Zla, tedy fyzikální podoba metafyzických pojmů, která se prosazuje v konkrétním dění. Zde nelze rozhodnout, máme-li před sebou technologizovanou morálku, nebo moralizovanou technologii.

Tato jednota lidského mikrokosmu (psychiky) s makrokosmem (vesmírem a hmotným světem vůbec) je typická pro starořecké a severské mýty, v techničtější podobě pak pro představy astrologů. Dokonce i sama mikrofyzikální struktura tohoto světa je těsně spjata s morálkou. Vytváří dojem, jako by vyspělá technologie (i když v barbarském prostředí) dostávala sama etické rozměry; podobné prvky lze najít i v některých dílech Stanislava Lema.

Ačkoliv autor sám není příliš detailně obeznámen se světem fyziky, není to věci nějak zásadně na škodu, někdy dokonce již jeho samotná pseudofyzikální terminologie pomáhá vytvářet novou realitu (metaskutečnost), která sice někdy nic reálného nepřipomíná (matematický lišejník), ale jindy lze najít, co se jí, byť třeba jen vzdáleně, podobá. V některých případech tato nevážnost tvoří zajímavý druh ironie, či úsměvné nadsázky. Jsou zde však i vážnější prvky, které se týkají podřízenosti lidí tajemným, nadpřirozeným silám - a boje proti nim - jako ve zmíněné germánské či řecké mytologii, včetně rozlišení postav na bohy a polobohy, kteří se většinou chovají jako lidé. Bipolarita Dobra a Zla zase připomíná vliv křesťanství, na několika místech je však úmyslně potlačena (Trigon, řádící ve jménu Dobra v městě draků, závěrečný souboj, končící Rovnováhou). Fyzikální svět je propleten se světem myšlenek a vůle. Někdy popisované jevy připomínají vizuální efekty z fantasy filmů, vznikající pomocí náročných triků, protože ve skutečnosti se vyskytovat nemohou - nebo jen velice těžko (např. samotný Meč Krále D'Sala nebo levitace osob a věcí).

Zkusme se tedy teď podívat na některé jevy, které autor popisuje, z hlediska toho, čemu se v současné fyzice mohou reálně podobat: V úvodu je Ken Wood přenesen na Gameb pomocí okamžitého přesunu v prostoru. Pomineme-li hyperprostorové skoky, oblíbenou to metodu autorů sci-fi - ovšem v současné fyzice neuskutečnitelnou - jediné vysvětlení spočívá v možném přesunu vysokou rychlostí, těsně se blížící rychlosti světla. Tehdy by mohl Ken Wood podle již dávno prověřené teorie relativity překonat i velkou vzdálenost, aniž by zestárl, prakticky okmažitě. Na Zemi by ovšem zatím přešly věky... V případě dračích paprsků se autor zřejmě inspiroval lasery. Naproti tomu telepatie, různé druhy telegnoze (rozeznávání věcí a dějů na dálku pouze pomocí vůle), telekineze (pohybování věcmi silou vůle) a jasnovidectví jsou výsadou pouze imaginárního světa. Zajímavé jsou i různé sebeorganizující fialové a zelené mraky, schopné samostatně působit na vzdálené objekty nebo přenášet různé zprávy. Zde je věc složitější. Jejich světelné a silové efekty lze vysvětlit pomocí oblaků plazmy, tedy souboru atomů, rozdělených na elektricky nabité ionty a elektrony, a působících na okolí a sebe sama elektromagnetickými silami (světlo je jedním z jejich projevů). Musely by být pochopitelně nositeli značné energie - a navíc, což lze jen těžko realizovat, by musely být organizovány a schopny přenosu informace. Jako příklad plazmy, tohoto čtvrtého skupenství hmoty, uveďme kulové blesky, plameny při spalování běžných materiálů, hmotu uvnitř Slunce a termojaderného reaktoru. Nyní chápeme obavy krále D'Sala o vybavení paláce během princezniných show. Možná, že stejného účelu by bylo dosaženo i méně efektními prostředky, ale proč ne... Některá silová pole v románě lze vysvětlit jako magnetická, jiná jsou však o dost univerzálnější a tajemnější, např. Stěna, rozdělující obě polokoule Gamebu. A psychoclony jsou už teprve zhmotnělou idealizací.

Královský astrolog na jednom místě symbolicky popisuje jednu z možných verzí zániku hvězd - výbuch supernovy a zkolabování v černou díru (pokud je zbytek po supernově dostatečně hmotný). Kenovy souboje se Symbiorem a Frezogonem jsou rovněž fyzikálně zajímavé - využívání a odsávání jakéhokoliv druhu energie z okolí patří však do oblasti utopie, samotný princip by byl zřejmě také nemožný z hlediska základních zákonů termodynamiky, alespoň by to nemohlo probíhat tak rychle, jak autor popisuje. Souboje draků s Trigonem opět obsahují využívání laserů, dále zde nacházíme jakési plazmatické plameny, a co je nejzvláštnější - odchylování nebo zeslabování jedněch paprsků světla druhými. To totiž za běžných podmínek pozorovat nelze a model světla, jakožto elektromagnetického vlnění (klasická elektrodynamika), který jim odpovídá, to neumožňuje. V něm se dva paprsky protnou, aniž by na sebe jakkoli působily a nezměněny pokračují dál, jako by druhý neexistoval. Vzájemná působení dvou částic světla - fotonů - jsou možná teprve v rámci kvantové teorie elektromagnetického pole a projevují se pouze v oblasti velmi vysokých energií. Antihmota, které autor využívá v boji s Trigonem, je skutečně reálná věc, i když zatím se jí daří vyrábět pouze v množství nesrovnatelně menších - jde o jednotlivé atomy nejjednodušších prvků. Meč krále D'Sala je naproti tomu čirou fanatazií - jednou je polem, podruhá jakýmsi zářením, někdy organizovanou látkou, prostě jak se kdy hodí. Dobře by se vyjímal na filmovém plátně. Závěrečný souboj v Chrámu Smrti, kdy se boje zúčastňují i obrazové pravděpodobnostní fantómy, může někomu připomenout zákony pohybu v kvantové mechanice (platící ovšem pouze pro velmi lehké objekty, např. elektrony, takže se v běžném životě neprojevují), kdy poloha a rychlost objektu nemohou být současně stanoveny s libovolnou přesností. (srovnej např. G.Gamov - Pan Tompkins v říši divů).