Interkom: Tihle pozemšťané

Nevím, kdo je paní Minka Rybáková. Nevím, zda její Potměšilí pozemšťané jsou dílo exilové nebo jen šuplíkové. Vím jen, že tímto sešitem se s námi loučí Artservis Iva Železného a že knížka vyšla poprvé u Škvoreckých.

Je to knížka trpká a lehce naivní. Pod kulisou přistání mimozemšťanů, technicky vyspělejších než Pozemšťané a mentálně odlišných, zní jen jediné. Volání: Nechte mě na pokoji, nestarejte se o mně, vykašlete se na mně. Vy, lidé, jste bezohlední, vidíte jen sebe a nechcete pochopit druhého. Což je bezesporu pravda, jenže by to nemělo, jak se říká, čouhat. A ono to čouhá, autorka vyjádření tohoto svého křiku podřizuje všechno. Dokonce i recepci s mimozemšťany v Bílém domě, kde těm roztomilým hlodavcům nechá necitlivým způsobem předložit samé masité pokrmy.

Ve skutečnosti by se to nemohlo stát. Když dokonce i malé dítě vidí jakéhokoliv tvora, od myši po krokodýla, jeho první otázka zní: Co to žere? I poslední portorikánská kuchtička by jistě už druhý den po přistání věděla to, co je z hlediska věčného dítěte v člověku to nejdůležitější, to jest, co ti Alfané žerou.

Takových psychologických nepravděpodobností je v knížce plno: každý, koho štve, že ho jeho okolí nechce nechat na pokoji nebo v klidu pracovat, se nesporně ztotožní s poklidným a samozřejmým individualismem mimozemšťanů, a s autorčinou nakrkaností na vlezlost lidí.

Knížka je tedy schopná promluvit, i když děj je křečovitý, nelogický a dokonce lehce hysterický. Dokonce ani poznámky na téma mužské psýchy - vychloubání se sexuální kořistí, pojetí manželek jako úklidové a latrinové čety, dílko v mých očích nezachrání.

Doufejme, že Ivo Železný, a.s. nepodlehne dojmu, že vše, co vyšlo u Škvoreckých, musí být nutně dobré. Přečtěte si Potměšilé pozemšťany, a budete koukat, jak nemusí. Z té deprese, kterou autorka popisuje, už jsme totiž zaplaťbánbůh venku.

(Pokud má někdo tendenci podotknout, že tohle se vztahuje i na některé mé literární výpracky, prohlašuju preventivně, že s ním souhlasím.)