Interkom: CO V IKARII NEBYLO

V britském království byla strašlivá zima. Nepočítala jsem s tím, neboť v Praze bylo při odjezdu asi dvacet stupňů, a také mě nenapadlo, že Britové jsou otužilí a netopí. Prostě netopí. Chodí spokojeně v tričku po bytě při nějakých dvanácti nad nulou, a v hotelu, kde se konala Speculation a kde mně se zdálo příjemně vytopeno, omdlévali horkem a sháněli se po vějířích.

Vnitřně mě uspokojuje, že ve stejnou dobu byl v Londýně také Klaus a můj strýc, který pracuje na vyslanectví a chodil s ním po Piccadilly, líčil, jak se nelítostný ministr třásl zimou v kabátu uprostřed Angličanů v oblecích. Haha, to mu přeju!

Získala jsem pět dní v Londýně, a tak jsem si udělala prázdniny. Bydlela jsem u kolegyně Cyrila Simsy, která se jmenuje Vesna, vdala se do Anglie před čtyřmi lety a původem je Jugoslávka (nebyla jsem schopná vyslovit anglicky Srbochorvat - je to nějak jako Srbokráát, což zní jako byrokrat nebo plutokrat, a to mě mátlo). Je to literární vědkyně a feministka a kromě toho má ještě tu výhodu, že vyslovuje dostatečně srozumitelně. Někteří Angličané totiž, i když se sebevíc snaží, vyslovují jakési naprosto nepochopitelné shluky hlásek. Konverzace pak probíhá takto:

Především jsem zjistila, že je úžasné jezdit v prvním patře těch staromódních červených autobusů. Připadala jsem si jako rádža na slonovi, který obhlíží své území. Pestré a rušné londýnské ulice se mi za ten týden neokoukaly. Zato jsem div nezešílela z toho ježdění vlevo. V jednom kuse máte pocit, že se proti vám v protisměru řítí hordy zfetovaných sebevrahů. Na přechodech je sice ohromnými bílými písmeny napsáno LOOK RIGHT a LOOK LEFT, ale já jsem tomu nějak nemohla uvěřit a přebíhala jsem přes ulice vždycky v největší rychlosti, kroutila jsem hlavou na všechny strany a vrhala omluvné úsměvy na řidiče dupající na brzdy.

Z turistických zážitků na mě nejhlouběji zapůsobily mumie v Britském muzeu. Vůbec jsem netušila, že ještě existuje tolik mumií a tak zachovalých. A už vůbec bych si ani ve snu nedovedla představit, jak jsou srovnány jedna vedle druhé ve dvou místnostech muzea, jako vojáci na přehlídce, jen ve skleněných vitrínách, zbavené veškerého tajemství, takže si můžete detailně prohlédnout sarkogáfy, plátěné obvazy, všechny barvy, znaky, ozdoby... Je to zoufale střízlivé a věcné a člověka to prostě zaskočí. Žádné tajemné chodby pyramid, nebezpečí, pasti, magie a prokletí. Nic. Světlo zářivek a davy zvědavých turistů.

Za ten týden jsem stačila obejít všechno - Trafalgar Square, Tower (s davy švitořících a fotících Japonců), Design Museum, Museum of Moving Picture (to mi poradila Vesna a já jsem s nadšením celý den absorbovala svět filmových hvězd padesátých let, televizní reklamy a vůbec celý ten idylický a optimistický duch, který z toho čišel - ach, jak nám tohle chybí!), Tate Gallery s výstavou Maxe Ernsta, exotické tržiště, které mi ukázal Cyril, Soho, Westminster Abbey a jiné kostely, kde předvelikonočně hráli a zpívali, Buckingham Palace a Houses of Parliament...

Stravovala jsem se převážně u McDonalda, což je sice příšerně neekologické (s každým jídlem zlikvidujete množství polystyrénových, plastikových a papírových nádobek, ubrousků, míchátek atd. a navíc podpoříte jihoamerické pěstitele dobytka, kteří zas hubí dešťové pralesy), nicméně mi tam chutnalo. V posledních letech se vůbec všude na západě objevilo daleko víc „fast food“ restaurací, které mohou být i typu pizzerií, kuřecích pokrmů a podobně, a taky je zřejmě čím dál běžnější brát si „take-away“ jídlo, čili vzít si pokrm domů a tam ho sníst, třeba z čínské nebo indické restaurace. Je to strašně príma, protože se nemusí každý den vařit; na tomto místě musím ovšem podotknout, že ve všech domácnostech, kde jsem byla, vařili (buď převážně nebo napůl) muži.

Samozřejmě jsem hodně času strávila v knihkupectvích a antikvariátech. Zdá se, že v Londýně se nejvíc těchto obchodů soustřeďuje na Charing Cross Road a v jejím okolí. Některé jsou specializované: Silver Moon na feministickou literaturu, v těsném sousedství je ekologické knihkupectví a za rohem na New Oxford Street scifistický ráj - knihkupectví Forbidden Planet. Nové paperbacky stojí asi tak pět šest liber, ale v obchodech bývají hromady zlevněných knih za dvě libry nebo dokonce za jednu. Pár knížek jsem koupila sama, ale všichni na mě byli strašně hodní a dávali mi knížky a časopisy; Cyril mi dal jednu hromadu pro mě a druhou pro Ivana Adamoviče a Bridget Wilkinson další hromadu pro naše fany (jsou to opravdu kvalitní kousky, Ivan zhotovil seznam, tak si přijďte do Ikarie vypůjčit!); můj batoh nabyl obludných rozměrů a váhy, nicméně do mě vstoupila nadpřirozená síla scifistického nadšení a dovlekla jsem to všechno v pořádku domů.

Z toho, co jsem nasmlouvala pro Ikarii, si nejvíc cením novely od Roba Holdstocka, protože mi to dalo nejvíc práce. Holdstock byl hvězda conu, stále obklopený obdivovateli, nakladateli apod. Poprvé jsem ho zkusila požádat o jeho novelu večer v baru; upřel na mě nechápavě pobavený zrak a pravil, ať přijdu, až bude střízlivý, že teď nechce rozhodovat o věcech byznysu. Podruhé jsem s ním zkusila vyjednávat u snídaně; to byl střízlivý až moc, smál se výši našich honorářů, ale podepsal a liboval si, že je bezva uzavírat kontrakty už u snídaně. Pak jsem ho zase spatřila u baru, přibližně v poledne; vesele se na mě zubil a volal: „Hej, vy z Československa, nechte si svoje peníze! Pěkně to ilustrujte a přeložte a pošlete mi pár Ikarií, a bude to OK!“ - Tak jo, dáme to ilustrovat Zhoufovi.

Naprosto skvělá byla Lisa Tuttle, která chodila pořád s pětitýdenním miminem připoutaným na břiše. Když podepisovala smlouvu na vrcholně drastickou povídku o tom, jak manželé vraždili androidní kopie svých partnerů, podložila papír miminem. Fascinovalo mě, že angličtí fanové klidně nechají své děti strávit celé Velikonoce na conu u videa, odkud je vyzvedávají jen na jídlo v restauraci či v baru. Kdežto u nás lidi nejedou do Olomouce na ples proto, že jsou Velikonoce. Patrně cítí povinnost jet někam na chatu, navštívit příbuzenstvo nebo venčit děti na vzduchu. Ale řekněte, nebyla by to úleva chovat se tak jako ti Angličani?

Colin Greenland je prostě miloučký. Však také zlí jazykové tvrdí, že ten jeho román, který získal cenu BSFA, vlastně nikdo nečetl, ale všichni pro něj hlasovali, protože autor je tak lovely. Když uviděl v Ikarii tvar „Charnasová“, pozastavil se nad tím, načež jsem spustila lamentaci nad tím věčným „-ová“ v češtině, které mě tak rozčiluje. Souhlasil, že je to hrozné, a pravil, že jeho povídku máme otisknout pod jménem „Greenlandová“. A k tomu fotku. Má sice, pravda, náušnici, ale taky plnovous.

Někteří pražští fanové se možná pamatují na Barbaru Jane, „dívku s medvědem“, která byla před nedávnem v Praze. Stále s sebou nosila ošuntělého dvouhlavého plyšového medvěda a v hospodě seřvala Martina Klímu, že v Británii není žádná demokracie. Já osobně jsem její angličtině vůbec nerozuměla. Tak tedy Barbara byla na conu také, ale medvěda zaměnila za živou krysu, která jí šplhala po krku a ramenou. Stále se převlékala (Barbara, ne krysa) a patřila jednoznačně k té části fanů, která trávila čas na večírcích. Večírky byly na můj vkus trochu moc hlučné, ale bylo to určitě i tím, že z alkoholického povykování jsem nerozuměla už vůbec ničemu. Pochopila jsem však taktiku Bridget Wilkinson, která by asi stála za následování: Bridget vyhledá fany tam, kde jsou již v náladě (v pokročilém stádiu večírku) a nabízí losy, lístky do tomboly a různé legrační výhry, které často předtím získala zadarmo. Fanům se to zdá legrační, kupují, platí. Bridget získá nějaký peníz a za ten pak podporuje východní fany.

Zjistila jsem, že o penězích se vůbec hovoří poněkud otevřeněji než u nás. Bridget napsala do svého věstníku, že mi z peněz FATW (Fans Across the World) umožnili ten pobyt, a vybídla fany: „Eva Hauser je mezi námi. Mluvte na ni, kupte jí drink!“ Chválabohu moc fanů mi drink nekoupilo - aspoň jsem se tam nezežrala jako doga (nebo jako Jelcin v Americe). Zpočátku mi dělalo potíže, jak reagovat na pozvání: „Pojď s námi na jídlo, my to za tebe zaplatíme.“ Prostě jsem měla zábrany. Ke konci pobytu jsem se v odpověď rozzářila a řekla jsem, že to bude bezva.

Celkově ovšem musím říci, že (a to platí asi pro všechny lidi na západě) lidé jaksi mnohem víc kontrolují své výdaje než u nás. Rozmýšlejí se, jestli věci nedostanou někde jinde a někdy jindy levněji. O spoustě věcí říkají, že jsou drahé nebo že si je nemůžou dovolit (vázané knížky, ježdění na všechny cony). Je to zvláštní absurdní situace, kdy při veškeré naší chudobě jsme byli zvyklí poměrně plýtvat a rozhazovat. Zřejmě to bylo tím, že spousta věcí byla levnějších, než odpovídalo jejich skutečné ceně, a taky tím, že jsme neměli možnost investovat, do čeho jsme chtěli, a tak jsme museli peníze nějak vyplýtvat. Nicméně třeba chatu nebo chalupu tam nemá vůbec nikdo a děti jsou také záležitost, ke které se přistupuje až ve zralém věku, což je z mnoha důvodů lepší.

Setkala jsem se s několika feministkami, ke kterým cítím skutečné sesterství - „sisterhood“, jak říkají. Feminismus je něco, co ke zdravé společnosti patří, neboť je třeba sledovat a ovlivňovat křehkou rovnováhu pohlaví, jejich rolí v rodině a zaměstnání, a pečlivě hlídat svobodu volby - pro každého a ve všem. Mimochodem, na feministkách je mi nejsympatičtější, že nedrží diety, resp. se o nich ze zásady nebaví. Co se týče počítání joulů a hladovek, je teď řada na mužských!

Cestou z Glasgow jsem ještě strávila jeden den v Chesteru u místních fanů. (Došlo k tomu tak, že Caroline Mullan mi řekla, že mě může ubytovat v Londýně až poslední den, a ať se tedy domluvím s někým, kde budu bydlet. Tak jsem tedy vyhledala fany z Chesteru a oznámila jim, že se k nim nastěhuji a prohlédnu si jejich krásné městečko.) Bylo to úchvatné: středověké hradby, katedrála, celé ulice domů se zvláštním podloubím ve dvou řadách nad sebou; vykopávky z dob starého Říma; muzeum hraček a viktoriánské kultury; řeka a kanály s lodičkami. Atmosféra idylického klidu. Večer (protože angličtině hostitelů jsem moc nerozuměla) jsem je požádala o promítnutí Doktora Divnolásky. Bylo to perfektní! Při scénách, kdy Peter Sellers coby americký president hovoří s opilým ruským presidentem Dimitrijem a vysvětluje mu, že na něj letí bomba, jsem málem umřela smíchy. A nejen smíchy, ale i takovým zvláštním melancholickým pocitem, jak groteskní to všechno bylo: studená válka, psychóza z bomby, a tolik normálních, slušných, hodných lidí na obou stranách zdi. Manipulovali s námi psychopati, jak je to zobrazeno ve filmu? - ale člověku zřejmě nezbývá než se tomu smát.