Interkom: Československé fanziny vážně i nevážně

Když mě Eva Hauserová požádala o článek do Ikarie, na téma Československé fanziny a SF samizdat vůbec, nevěděl jsem zpočátku, v jakém duchu a z jakých hledisek jej pojmout. Různost možných přístupů odráží alternativní názvy, od nichž se mělo požadované pojednání odvíjet:

Nakonec zvítězilo hledisko vycházející z motivace tvorby většiny fanzinů (a snad vůbec všeho). Ty vznikají proto, že to jejich tvůrcům působilo radost a potěšení. (Ne že by neexistovaly pokusy dělat klubový fanzin formou poviných brigád či znovuzavedením otrokářského řádu, ale pokud vím, byly to jen řídké a neúspěšné výjimky). A od radosti nebývá daleko k humoru a legraci, pokusím se tedy vzpomenout spíše toho veselejšího v uplynulých letech. Doufám, že nebudu považován za zatvrzelého pragocentristu když budu více hovořit o fanzinech takříkajíc středočeských, kde jsem byl přitom, nebo alespoň poblíž. Ze stejného důvodu je věnováno méně prostoru i slovenským fanzinům.

Vznikem Ikarie, prvního časopisu, který se věnuje československé i světové SF a fanouškovskému hnutí okolo ní, skončilo asi nejvýznačnější období v historii československého SF samizdatu. Třebaže si fanoušci budou samozřejmě dál vydávat vlastní malonákladové publikace, ať již půjde o úzce specializované teoretické práce, či naopak třeba tvorbu začínajících klubových autorů, nepůjde už o hlavní proud vývoje naší SF, ten se v dnešních podmínkách přestěhuje na stránky masově vydávaných časopisů a knih. Můžeme se tedy poohlédnout za uplynulou historií a uvědomit si, kolik z toho co dnes užíváme k potěše scifistických duší rostlo a zrálo v podhoubí fanzinů.

Od založení prvního SF klubu v roce 1979 po dnešní časy vznikla takřka stovka klubů a téměř každý vydával alespoň nějaký čas svůj fanzin. Pokusím se na několika nejzajímavějších, typických příkladech vypodobnit ve zkratce tu slavnou historii.

Za vůbec první fanzin můžeme pokládat nepravidelně vycházející povídkový almanach Vega. První číslo se objevilo jako volná literární příloha trampského časopisu Daily Dudlay příplzeňské osady Dudlaj (Předenice) v roce 1977, tedy dva roky před vznikem prvního SF klubu u nás. Vega vyvažovala jinak recesní charakter Daily Dudlay, který byl zaměřen převážně na společenský život v osadě. Příznačné je motto redakce: „Nebýt pomluv, snad bychom se ani neznali! Lze důvodně předpokládat, že fanoušci SF, v čele s šerifem osady Karlem Jedličkou (ano nemýlíte se jde o postavu mnohokráte zmiňovanou v knize Panelfixn) ani netušili, že jejich tehdejší trestnou činnost budoucnost nazve „vydávaním fanzinu“. Ten byl věnován hlavně povídkové tvorbě, převážně překladům, v prvních číslech pak zvláště povídek Raye Bradburyho, i když už v něm se objevila povídka domácí autorky Dáši Turkové. Vedle ní a Karla Jedličky v tiráži nalezneme i mýtickou „pramáti“ našeho fandomu Riu.

První konkurence Vegy se objevila až v roce 1981, kdy začal svůj fanzin „SCI-FI“ - neperiodický věstník pro interní potřebu sci-fi klubu při hvězdárně v Teplicích vydávat tamní sf klub, /dnešní Duna/. Fanouškovskému časopisu se začalo zkráceně říkat Věstník, což mělo za následek, že mu po vzniku dalších fanzinů bylo občas upíráno prvenství. Uveřejňoval hlavně tvorbu členů sf klubu, několik povídek se přes něj dostalo do dnes už klasických antologií Iva Železného Stalo se zítra a Návrat na planetu Zemi (Svoboda 1985). Historie Věstníku bohužel skončila jeho dvanáctým číslem, kdy ho nějaký okresní úředník pro jistotu zakázal. Kupodivu však po všechny budoucí roky se už žádnému fanzinu nedostalo této pochybné cti, hlavně asi proto, že po teplické zkušenosti už fanoušci zpravidla nežádali o povolování svých tiskovin, a těžko zakazovat něco, co není předtím povoleno.

V následujícím roce se podařilo převzetím neživotaschopného studentského fakultního časopisu založit fanzin i SF klubu při matematicko-fyzikální fakultě v Praze, takto prvnímu čs. SF klubu. První číslo fanzinu bylo distribuováno na Parconu 82 v Pardubicích a již v prvním ročníku se jeho čtenářům dostalo takových lahůdek jako byl „Epilog“ C. Simaka, což je poslední, po letech dopsaná kapitola k jeho vynikajícímu románu „Když ještě žili lidé“. Fanzin v následujících letech přinesl řadu podrobných recenzí na knihy, o kterých jsme tehdy /podobně jako dnes/ mohli jen snít, např. recenze prvních pěti dílů Duny, či prvních čtyřech pokračování Stopařova průvodce po galaxii. Vedle toho přinášel vítězné povídky klubové soutěže O Huňáče zeleného a překlady světových autorů. Od čtvrtého ročníku začal s fanzinem spolupracovat Karel Saudek, jemuž vděčí za své atraktivní obálky. Fanzin klubu Villoidus a klub sám se ocitly na pokraji zániku, když se studenti MFF UK, kteří ho zdědili po třech „generacích“ svých předchůdců, věnovali revoluci a nevychovali patřičně své nástupce. Nebezpečí je snad již zažehnáno, na MFF UK se našli další dobrovolní redaktoři a snad se již brzy můžeme těšit na další Villoidy.

Na již zmíněném Parconu 82 se objevil ještě jeden významný fanzin a to tzv. Kočas 82. Šlo o zvláštní vydání Kolejního časopisu studentů tamní VŠCHT, kteří Parcon pořádali. Fanzin, který obdrželi všichni účastníci conu obsahoval nejlepší povídky soutěže O cenu Karla Čapka. Název Kočas se na počest pardubických studentů-fanoušků používá pro pravidelné sborníky vítězných prací soutěže i potom, co se Parcon po zásahu místní vrchnost i přestal pořádat v Pardubicích.

V roce 1983 začal vydávat svůj fanzin Siréna dnešní spolupracovník Ikarie Pavel Kosatík. První čísla Sirény vycházela na průklepovém papíru v nákladu 50 výtisků, PK tedy každé pětkrát opisoval s deseti kopiemi, další již byly cyklostylované a dostali se k širšímu okruhu čtenářů. Fanzin byl věnován převážně recenzím, uvahám a SF esejistice. Dodnes zůstává nepřekonán v aktuálnosti a rozmanitosti, objevovali se v něm i trojrecenze, např. na Les bratří Strugačských. V září toho roku vyhlásil fanzin soutěž „Pseudovyabstrahovaná Judita“, šlo o povídkovou soutěž se zadanými prvními větami. Zvítězil v ní Jan Hlavička, který napsal povídky na všechny tři zadané věty a ještě je spojil postavou robovoda Boguskiho.

V roce 1984 začal vycházet Interkom, specializovaný fanzin spojující informačně většinu čs. sf klubů a aktivních fanoušků. S původní myšlenkou vydávat něco podobného přišel Pagi, C, vymyslel i název, v době svého šéfredaktorování vydával IK v deseti kusech na psacím stroji. Po něm převzal myšlenku i realizaci Vláďa Veverka a s pomocí Mirka Nejedlého /sfk TOS, Praha 10/ jej začal vydávat ve větším nákladu, tuším okolo 50 kusů, zpočátku ještě ve formátu A4. Po Strahovské poradě čs. SFk se šéfredaktorem IK stal Pavel Březina z SFk Parsek /později známý spíše jako Parsex/. Několik posledních let to táhnu já, za vydatné pomoci Evy Hauserové a Caroly Biedermannové. Grafickou úpravu má na svědomí Filip /Felix/ Bezděk. Tak se IK od původního jednoho strojopisného listu vyvinul až v dnešní měsíčník s pravidelnou literární přílohou Kvark. Do konce roku 1990 vyšlo přes 80 čísel. Dále je zbytečné pokračovat, kdo by měl IK znát lépe než jeho čtenáři.

Na jarní poradě sf klubů v Hostivaři roku 1985 se objevila první fanouškovská antologie Lety zakázanou rychlostí. Uspořádal a zasvěceným komentářem ji opatřil Pavel Kosatík. V roce 86 vyšel druhý díl a v roce 1988 třetí, na rozdíl od prvních dvou, které byly množeny cyklostylem, byl již tištěn na maloofsetu s obálkou K. Saudka. O obě tato zlepšení se zasloužil Pavel Nosek, fanoušek SF a přítel K.S.

Stošedesát sedm let potom co Mary W. Shelleyové napsala svůj průkopnický román Frankenstein založil fanoušek a překladatel SF Jindřich Smékal fanzin brněnských sf klubů AF 167. Od prvního čísla překonal svou kvalitou a to jak grafické úpravě tak i úrovní a zpracováním textů většinu fanouškovské produkce. Od roku 1990 se přeměnil na profesionální čtvrtletník.

V roce 1985 začal SF klub Laser vydávat svůj stejnojmenný fanzin. První ročník vycházel v malém nákladu na ormigu a málokdo ho dnes má kompletní, další už byly cyklostylované v několikastovkovém nákladu a rozesílány po celé republice (rozuměj Československu). Vděční čtenáři v něm našli vedle povídek, filmových recenzí i romány na pokračování, např. Clarkovu Vesmírnou odysseu 2010 či van Vogtovu Výpravu ke hvězdám. Laser byl prakticky od svého založení představován svým šéfem Tomem Jirkovským, a tak když tento ukončil studium na MFF UK a odešel z Prahy do Plzně přestěhoval se s ním i klub. Dnes se Laser mění na soukromé nakladatelství, kde vedle fanzinu vychází i knihy, např. Svatyně odpornosti sestavená z povídek R. E. Howarda.

Na počátku roku 1986 začal po dlouhém hledání zřizovatele a shánění různých povolení vycházet fanzin Poutník jako společný projekt Klubu Julese Vernea a SF klubu Time machine. Co do kvality zůstal několik let nepřekonán, mezi členy klubu bylo několik signatářů Charty 77 a dalších fanoušků, jejichž publikačním snahám režim příliš nepřál a tak se realizovali na stránkách Poutníka. Jako první objevili našemu čtenáři R.E. Howarda (autora Conana) a mnoho dalších u nás málo známých autorů, např.J. Haldemana a M. Leinstera. Za největší počin redakce Poutníka však považuji vydání zkrácené verze všech dílů Asimovovi Nadace. Dnes Poutník přechází na maloofset a velký náklad a můžete si o něj napsat na adresu KJV (viz Ikarie 1/91). Bude zajímavé sledovat, zda Poutník udrží svou vysokou kvalitu, když se z bývalých disidentů stali poslanci.

Rok 1986 je pamětihodný i tím, že se v něm poprvé podařilo vydat několik fanzinů a SF samizdatů maloofsetem. Vedle prvního čísla Ikarie XB1, předchůdkyně magazinu, který právě čtete, šlo o dvě knihy povídek. Sbírku překladů zahraniční SF Paralelní světy, vydal ji dnešní redaktor Ikarie Ivan Adamovič ve spolupráci s SF klubem Slan a sbírku původní české SF vybrané z příspěvků Ceny Karla Čapka Lidštější než lidé, kterou vydal autor tohoto článku jako první svazek edice FS (Fandom sobě). V této knize byla poprvé a na mnoho let také naposledy vydána povídka Fr. Novotného Legenda o Madoně z Vrakoviště, kterou jste si mohli většinou přečíst až v Ikarii 7/90.

Na podzim tohoto roku uspořádal SF klub Malevil poradu aktivistů čs. SF klubů. Byl zde vydáván fanzin „typu drbna“. /První takto vytvářený fanzin se objevil již o rok dříve na Semináři o fanzinech pořádaném L. Peškou /SFk Slan/ ve Vrbičanech, fanzin se jmenoval tuším Večerní, (Ranní, Polední) Drbičany./ Přímo během porady skupina nadšenců vyráběla na ormigu ilustrované noviny, jejichž obsah se netýkal zdaleka jen průběhu jednání ale obsahoval i klípky a žertovné mystifikace o přítomných i nepřítomných, kreslený humor a v pozdějších číslech i erotickou rubriku Caroly B. Fanziny se tak oklikou vrátily k opomíjenému zdroji inspirace, ze kterého tak vydatně čerpal jejich nevlastní praotec Daily Dudlay a dnes Galaktická kavárna Hana Sola v Ikarii.

Program této památné porady na které byly mimo jiné poprvé distribuováni Lidštější než lidé, byl zpestřen výletem na nedaleký hrad Svojanov. Nikdo tehdy bohužel netušil, že den předtím zde pořádali svůj sraz místní jehovisté, či jiný spolek podobně režimu nepohodlný. Díky bdělosti tamního informátora StB, který na patřičná místa ohlásil přítomnost dalších podezřelých živlů, dostali v následujících měsících v několika klubech návštěvu podivných mužíků, bohužel nikoli zelených.

Československé fanziny vážně i nevážně

Úvodem