Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Chci tu hovořit o dosud nepublikovaných delších českých prózách, které jsem v poslední době přečtla: je to jednak Neffův román Milénium (který chystá nakladatelství Práce, ale předtím vyjde v Ikarii na pokračování ve značně zkrácené podobě) a jednak sedm prací, které postoupily do druhého kola CKČ v kategorii románů.

       

       Martin Zhouf, který Milénium ilustroval, i Vlado Ríša, který ho přinesl do Ikarie, byli tímto románem nadšeni a prohlašovali, že je to vrchol Neffovy tvorby. Ke čtení jsem proto přistupovala s očekáváním něčeho velkolepého, a možná proto jsem byla zklamána.

       Především románu nesmírně a zřejmě nevratně ublížilo, že nevyšel v době, kdy byl napsán (1986-7). Jeho děj totiž vrcholí v roce 2000 a začíná už v roce 1996, a tak čtenáři, kteří se ke čtení dostanou v roce 1992, budou cítit rozpaky nad předpověďmi, které se ukázaly málo odvážnými (všechno, co se týká Sovětského Svazu), i těmi, které se splnily, protože si neuvědomí, jak byly geniální (počítačová válka).

       V románu je řada velmi hezky napsaných akčních a dobrodružných epizod nebo hard-core SF popisů technologie (počítačové pátrání po zmizelém autě), je tady uspokojující množství boje, krve, střílení, mrtvol, intrik, záhadných institucí či postav, které stojí za nějakými neméně záhadnými projekty, je tady i mystika prolínající s fyzikální teorií hraničící se SF (chybějící hmota), je tady let na Mars a pěkné politologické předpovědi (státy náležející velkým firmám, převážně japonským mamutím monopolům). Takže čtenáři budou asi spokojeni.

       Mně však v knize přece jen něco chybí k tomu, abych ji mohla zařadit do nejvyšší kategorie kvality.

       Ten román totiž podle mě nemá filozofii. A Ondřej sám kdysi říkal (asi necituji přesně), že román je románem, právě když má filozofii.

       Takové tvrzení se těžko zdůvodňuje. Ale když čtete třeba práce Franty Novotného (jakkoli proti nim mám výhrady), cítíte jasně, že ten autor to prostě musel napsat, cítíte v tom jakýsi emotivní tah, intenzívní vizi, které autor všechno podřizuje. Totéž cítím u Jirky W. Procházky, snad i Vilma Kadlečková píše v jakémsi tranzu, v zajetí své vize. Takže Ondřej zřejmě napsal Milénium s chladnou hlavou, na efekt? To by nemuselo vadit, vždyť Bílou hůl psal prý taky tak, a přesto tam ten tah, ta vize, to poselství je.

       Jakýsi závan filozofie jsem cítila jedině tam, kde se ocitáme uprostřed války a jejím přímým účastníkům jde o život. Všechno ostatní mi připadalo trochu jako samoúčelné hračičkaření a prázdná klišé (jako třeba krásná agentka verbující hrdinu pro pochybný podnik - to se blíží scénám, za které Pavel Kosatík tolik kritizuje Pepu Pecinovského).

       Milénium, to je svět plný intrik, vyšších zájmů, drsňáků, kteří jedou po penězích a kariéře, a ojedinělých nesympatických bláznů, kteří blábolí cosi o přírodě a ekologii. Filozofie hrdinů je - bojuj, prosazuj se, sekni ho, bodni ho, zaškrť ho, rychleji a efektivněji, a ještě rychleji a efektivněji, a stále rychleji a efektivněji, nebo nebudeš stačit konkurenci, ambicím, požadavkům tohoto dynamického a nelítostného světa. Všechno mimo tento rámec je šedivé a komunální, jako rozpadající se spořilovské sídliště, jako uječená hloupá sestra ve vinohradské nemocnici, jako pražské dívky přiživující se na devizových cizincích. No a takto vystavěný svět se prolíná s mystickým světem dlouho nebo věčně žijících zasvěcenců, kteří vládnou neobyčejnými psychickými silami, a s počítači a jejich lidmi, kteří začínají vládnout neobyčejnými schopnostmi a dostávají se na úroveň oněch zasvěcenců.

       Vadí mi, že poslání zasvěcenců není dokonale vysvětleno, není ani přibližně jasné, o co nim vlastně jde, kromě - znova - boje o moc. Pokud chtějí uhlídat nějaké tajemství, proč to dělají, co je k tomu vede, co chtějí? Dozvíme se o nich jen málo a dost banální věci, takže netvoří žádnou protiváhu, nepředstavují novou kvalitu v onom agresívně dynamickém modelu světa.

       Filozofie bojovného drsňáctví je v samém závěru zaměněna vítězstvím instinktu, hluboce lidského cítění. Hrdina na poslední stránce nalézá cosi nového, i doslova se proměňuje. Mně to však připadalo papírové a chtěné, protože to dřív nebylo vůbec nijak připravováno; autor jako by neměl žádný vztah ke svým postavám, k budoucímu světu, nebo vlastně ano - má k nim vztah diváka a hráče u počítačového displeje o figurky v rychlé, akční a samoúčelné hře. Proto ten pocit, že v příběhu se všechno vyřeší příliš lacino a rychle. Odbytost, novinářská uspěchanost? Došel dech? Od samého začátku to na víc nemělo? - Nevím. Každopádně na začátku je víc tajemných příslibů, než je pak překvapujících odhalení, a ta odhalení jako by nestála za to.

       Pocit z knihy je tedy jediný: svět je šachovnice pro hru bojovných drsňáků.

       No, možná to pro někoho není málo.

       

       A teď Parcon.

       Ve druhém kole kategorie přes 80 stran se sešlo sedm románů. I těmi jsem byla, v jejich celku, zklamána.

       Začněme Ramaxem Františka Novotného. Také k četbě této prózy jsem přistupovala s ohromným očekáváním, hlavně vzhledem k lobbyingu Zdeňka Rampase, který několik měsíců či aspoň týdnů předem říkal, že je to událost roku a pod. (Někomu takový lobbying i vadil, mě to myslím moc neovlivnilo.)

       Ramax je hluboce promyšlená konstrukce, navazující na Madonu z Vrakoviště, Franta má svůj cyklus, svůj svět zřejmě dokonale vymakaný, a pro typy čtenářů, které se rády vžívají do takových světů se všemi podrobnými rekvizitami a žijí v nich, je to zřejmě velmi dobrá četba.

       Já si však myslím, že tito čtenáři jsou dost specificky nahromaděni v určitých kruzích fandomu, a že proto jejich hodnocení není objektivní - ani literárně, ani že by mohli mluvit za masu čtenářů.

       Jsem zhýčkána angloamerickou SF, kde se většina povídek čte jedním dechem, člověka to chytí nějakým háčkem a už nepustí (dokonce i v té angličtině). Při četbě Ramaxu jako by mi něco pořád vadilo, jako bych se musela do louskání textu nutit, jako by ani nestálo za to překonávat dlouhé vysvětlující a popisné pasáže; zkrátka není to dost přitažlivé a zábavné a pokud se myslí na čtenáře, tedy jen na extrémně soustředěného, hloubavého a navíc naladěného na strunu technologického optimismu a pozitivismu. Franta Novotný je nesmírně důkladný, všechno pedanticky popíše, ale je to jaksi těžkopádné. Nicméně je to autor, který má stále svoji autentickou tvář a došel na své cestě dost daleko, což je úžasné.

       Jeho cesta, to je opojení dobýváním vesmíru, triumf lidského rozumu, který postupuje ke stále vyšším metám, prostě Novotný je „techničan“ a už jím zůstane, a to je možná právě to, proč mi připadá, že se míjí s opravdu důležitými záležitostmi; opravdu vážně uvažuje o budoucnosti lidské společnosti, a já přitom cítím, že jeho hodnoty, měřítka a představy se velmi pravděpodobně s touto budoucností míjejí.

       Svým způsobem podobná je Alladinova čarovná lampa od Jaroslava Petra. Je to určitě hodně dobrý autor, jeho literární styl je opravdu kvalitní, ale člověk se záhy přestane v příběhu orientovat, pokud není luštitel - koníčkář.

       A dokonce, proti všemu očekávání, do kategorie špatně čtivých věcí podle mě spadá i Kybernátor Jirky W. Procházky. Na začátku je spousta nových názvů a pojmů, které se po Gibsonově vzoru nevysvětlují, jenže s tím výsledkem, že nakonec jsou všechny ty honičky a boje natolik abstraktní, že na nich člověku přestane záležet - domnívala jsem se například, že Roxanna je jakýsi softwarový útvar, a ona je to živá žena... Celý děj a závěr jsou sice zřejmě logické a konzistentní, ale může to mít deset jiných logických a konzistentních dějů a závěrů. Kdyby se autor pohyboval důsledně v úplně surrealistické rovině, možná bych z toho neměla takový divný pocit, ale takhle se mi daleko nejvíc líbily reálie New Yorku a popisy tamního dění. Klobouk dolů, Jirka píše jako rodilý Newyorčan!

       Bože, jak hluboko jste klesl od Zdeňka Páva mi připadá roztomilé - prostě roztomilé. Je to strašné rouhání, takže přesvědčení křesťani by to radši neměli číst, ale má to konzistentnější strukturu než jiné Zdeňkovy věci a má to filozofii a velmi obecné poselství, byť, pravda, dost pesimistické a černohumorové. Svým způsobem se mi to však zdá dokonalé.

       Pak následují práce, jimž nemohu v žádném případě vytknout nečtivost. Dvě z nich se čtou naopak až příliš snadno, protože jsou napsány jednoduchým, znatelně amatérským, až poněkud dětským stylem: Beskydy, rok 3805 a Likvidátoři. První je asi od Otakara Adámka, druhé nevím, ale nerozeznala jsem podstatné stylové rozdíly. Samozřejmě, Likvidátoři jsou naprosto inspirováni Vetřelci, kdežto Beskydy se pokoušejí možná o nějaké specificky moravské prognózování. Stále se mi vybavuje „mládež“ a „děti“, když na tyto texty myslím. Zažít dobrodružství v romantických kulisách - to je očividně jejich hlavní poslání, ovšem třeba Jiran píše mnohem, mnohem líp. Jestli se dá o někom tvrdit, že „nemá na Novotného“, tedy o těchto dvou autorech to zatím platí určitě, zatímco o ostatních se to podle mě říct nedá, protože jde kvalitativně o jiný styl a tématiku.

       A nakonec Zabít mrtvého od Josefa Pecinovského. Obdivuji lehkost, s jakou autor vymýšlí hard-core SF kulisy a rekvizity pro své příběhy (biologický stopař, obnovování lidí po stu let), ale ovšem si uvědomuji, jak se u Pecinovského opakují stále podobné prvky (místo lasa kužel, místo váhy přibývá věk atd.). Nicméně myslím, že příběh má spád a jak znám čtenáře, byli by jím vrcholně nadšeni; ovšem při čtení mě napadalo, oč profesionálněji by to napsal Ondřej Neff. Pecinovského řemeslo je jakoby nepropracované do detailů a postrádající nadhled.

       Děj se neustále řítí kupředu, ale autor zapomíná pověsit na začátku na stěnu tu pušku, která na konci pak vystřelí; nic nenaznačuje kvalitativní změnu pohledu, která nastane v pointě; hlavně že se tu postavy honí a střílejí a odhalují, že jsou vlastně někdo jiný než prohlašovaly předtím. Pecinovský by byl možná báječný vypravěč, kdyby se občas zarazil, přečetl si to po sobě a trochu přemýšlel.

       

       Pozn. red.: Román Ramax stejně jako ostatní výtězné práce CKČ naleznete v KOČASu 1991, o který si můžete napsat na adresu firmy W.S. s r.o. nebo do red. IK. Cena 30 Kčs + poštovné.