Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Dlouho před Parconem Martin Schuster (zvaný z mně neznámého důvodu Šimon) nedbale utrušoval, kdo přijede a jak je všechno perfektně zařízeno a připraveno a jak to bude velké. Nevím přesně proč, možná to je intuice právníka, prostě, začala jsem všechna jeho tvrzení podle okolností buď dělit nebo násobit deseti. Z laserové show vám tak zbyde lucerna před barákem, kde se Parcon koná, z party návštěva hospody, atd. Ostatně, nijak netoužím po balonech a laserových show. Na cony jezdím zjistit, jaký je cvrkot, sehnat drby a získat motivaci pro další psaní. Pravda, Košice nejen mně připadaly trochu z ruky. Ale rozhodla jsem se to energicky vyřešit. Když už jsem jela tak daleko, spojila jsem celou akci s rodinnou dovolenou ve Slovenském ráji, tedy zčásti také s Tatraconem, kvůli čemuž jsem nebohého Šimona a stejně nebohého Mia Butoru bombardovala dopisy a telefonáty.

       V důsledku toho jsem nejela společným autobusem, ale přibližně ve tři hodiny v noci jsem naložila rodinu do auta a vyjela na dálnici. Mého muže totiž dálnice nudí a dopaluje, a zvlášť v noci ho pustit za volant je nezdravé.

       Na obzoru se objevovaly blesky, občas mě dopalovali němečtí řidiči, které ani nenapadlo nechat mě v klidu předjet asi tak stodvacítkou a když se mi ve svých autech jedoucích asi tak dvoustovkou objevovali za zády, zhůvěřile troubili a blikali. Muž a starší syn spali, mladší, který se rozhodl hlídat mě, abych neusnula, se mnou sledoval vozovku.

       Pomalu se rozednilo a já zaparkovala u motorestu na konci dálnice, abych nakrmila rodinu a předala řízení svému choti. To už jsme se nebezpečně blížili Slovensku a přicházel čas brát benzin. Při tom jsme zjistili, že máme velmi nízkou spotřebu a můj muž usoudil, že když jsem sedla za volant, škodovka držela protestní hladovku.

       Někdy kolem druhé hodiny jsme obědvali v hospodě už poblíž Čingova, a tam se začal projevovat esoterický charakter mých fanovských cest. Do místnosti neustále přicházel starší Cikán, nápadný svými krásně prošedivělými vousy a pil rum. Po nějaké chvíli jsem si já i celá rodina uvědomili, že ho vlastně nikdy nevidíme odcházet. Synové nenápadně ověřili, že jiným východem mizet nemůže, leda do kuchyně a vchod do kuchyně jsme sledovali hladovým zrakem. Řekla jsem, že už se bojím podívat ke vchodu, abych ho zase neviděla při... Nedořekla jsem. Znovu přicházel.

       Usoudili jsme tedy, že jsme dorazili do oblasti s vyšším výskytem upírů a tohle je jeden z nich.

       Ubytovala jsem s menším blouděním rodinu v místě konání Tatraconu, což se odbylo neobyčejně hladce, včetně zajištění stravy (jak se později ukázalo, bylo to tím, že bylo popleteno dohromady několik objednávek). Potom mě rodina naložila a odvezla na nádraží ve Spišské Nové Vsi. Pokoušela jsem se sice muže přesvědčit, že Košice jsou vlastně vedle, a že mě mohou vysadit při cestě, můj muž se však neodpovědně podíval do automapy, aby zjistil, že Košice jsou o nějakých sto kilometrů dál na východ a zkrátka se nenechal oblafnout.

       Sedla jsem do vlaku na Košice, v domnění, že je to rychlík, který přijel načas. Ve skutečnosti to byl osobák, který před sebe musel pustit všechny zpožděné rychlíky, a tak jsem dorazila s hodinovým zpožděním proti plánu. Tím jsem přišla o slavnostní zahájení, které měl provést Rampas. Rampas však slavnostní zahájení zaspal, pročež musel nastoupit Šimon - prostě zásada dělení - a pohrozil trestem stětí každému, kdo bude na Parcon zatahovat nacionalismum a politiku vůbec. Uvítal božského Arnolda, rovněž děleného dvěma, neboť v důsledku cesty časem nastoupil coby odrostlejší batole.

       Dostavila jsem se na místo činu - podle návodu organizátorů se dalo celkem snadno najít, zaregistrovala se a byla vyhnána na večeři. Nadešel čas násobení. Podle propagačních materiálů mělo být ubytování zhruba 200 metrů od konání programů, pravda byla asi tak dva tisíce.

       Večeře byla typicky menzovní, za 25 korun bych se uměla najíst lépe, ale z obvykle dobře informovaných kruhů jsem se doslechla, že na jídle se šetří, aby bylo víc na party. Dlužno přiznat Vlastovi Talašovi a Ivovi Železnému, že mi nosili tašku a odvedli mě až do menzy, takže jsem nebloudila. Když jsem se šla ubytovat, z okna na mě povykovala Vilma, ale přesto jsem nemohla najít náš pokoj. Pomohl mi až Rameš, který mi objasnil, že v areálu kolejí jsou jakési červené, zelené a modré zóny, kde se opakuje číslování. Byla jsem po cestě utahaná, a většina Pražáků asi též. Proto mi návrh, abychom zůstali v kolejním baru, připadal vcelku rozumný.

       U baru jsem objevila Vlada Srponě, který v klidu a koutku s bílým vínem oslavoval své narozeniny a vyprávěl, jak nakonec usoudil, že pojede, také někdy v noci, z Bratislavy do Brna, aby se svezl pražským autobusem, neboť to bylo výhodnější a časově méně náročné než jet přímo do Košic. Usoudila jsem, že cestovní zážitky mnohých jsou podobně pestré jako moje.

       Nápad, zůstat v baru, tak docela rozumný nebyl. Já, a se mnou mnozí další, si totiž nebyli schopni prostudovat program a zcela nám uniklo, že někdy kolem půl desáté se má debatovat o místě konání příštího Parconu. Někdy kolem půlnoci se tudíž objevil Jarda Olša - přímo půlnoční strašák - aby mi sdělil, že na té podezřelé slezině se také hlasovalo. Ústí odstoupilo od kanditatury, zbyla tudíž nabídka archeoastronautů - Praha - a nabídka německých fanů, aby jejich Freicon, nebo jak se to jmenuje, hostil náš Parcon. Z finančního hlediska se jednalo o výhodnou nabídku, a tak byla hlasováním přijata. Olša se mnou uspořádal rychlou poradu, pokud jde o legalitu hlasování. Vzhledem k tomu, že při zakládání Čs. fandomu se počítalo se spíše menší účastí na poradách i s tím, že kluby zanikají a vznikají, byla ve stanovách přijata zásada hlasování přítomných, takže z tohoto hlediska nelze hlasování zpochybnit, možná spíš z hlediska svolání, ale tady je zase protiargument, že věc byla uvedena v programu Parconu. Zpočátku mě zamrazilo, Parcon mimo území ČSFR mi připadal nepřirozený, ale později jsem si na tu myšlenku zvykla. Koneckonců, pořád bych to měla blíž než do Košic. Řekla jsem to pár lidem, nejdřív mi nikdo nevěřil a pokládal to za výplod mozku obluzeného alkoholem - mého? - ale později se ukázalo, že je víc než pravda.

       Druhý den ráno jsem si tedy konečně prohlédla dům, ve kterém se Parcon konal, a šla na besedu s Ondřejem Neffem. Pokud jde o barák: příjemná byla velká terasa ke kouření, plkání a pití limonády a piva. Méně příjemné byly úzké, a tak trochu nepřehledné chodby. Nápadná byla poměrně malá místnost pro besedu s Neffem i jiné místnosti pro jiné akce. Pomalu mi začalo docházet, že tady něco podstatného nehraje, zvlášť, když vyhlášení vítězů CKČ a dražba se konaly v blízké škole. Ale zpět k besedě - první část se nesla v duchu nářku nad nedostatečnou podporu fandomu pro Ikarii, která pomalu začíná (Ikarie, pochopitelně), prodělávat. Ondřej nemá ve zvyku naříkat. Byla jsem konsternována, a protože jsem nemohla kouřit, ani si dát frťana, vzala jsem si žvýkačku. Můj vytřeštěný zrak a pomalý, krouživý pohyb čelistí je zachycen na videu - nic zvlášť lichotivého, ale odpovídá tomu, co jsem poslouchala.

       V druhé části si Ondřej povolal na podium Frantu Novotného a dost tvrdě mu zkritizoval Ramax. Kus pravdy možná měl, a já jsem asi zhýčkaný a zvrhlý intelektuál, ale Ramax pokládám za věc lepší než cokoliv, co kdykoliv napsal Ondřej.

       Tím netvrdím, že z Neffa mluvila žárlivost, spíš schizofrenie intelektuála nuceného zabývat se komercí, což velice dobře chápu. Nicméně, komerční stránkou se v redakci nejspíš zabývá Vlado Ríša, se kterým jsem také strávila nějaký čas, a ten mi nijak zvlášť frustrovaný nepřipadal.

       Musela jsem si to přebrat. Po obědě jsem si šla na chvíli lehnout, vzbudila mě až Vilma s tím, že bychom měly jít na vyhlášení výsledků mločí farmy (CKČ) a také musíme objevit, kdeže se to koná. Hodila jsem na sebe, co mi přišlo pod ruku a neučesaná a nenalíčená jsem se vydala na cestu. Po cestě mi došlo, že jsem se navlékla do černého, tedy vlastně do smutku.

       Smutek byl do jisté míry na místě.

       Na podium pro diplom jsem byla volána jako první, což signalizovalo poslední nominované místo. Tak trochu mě to překvapilo, podle letmých pohledů, které jsem občas vrhala do Zdeňkových lejter, to mělo být lepší.

       Spousta oceněných se nedostavila, Košice jsou holt z ruky, a Zdeňkovi rostla pod rukama hromádka nevydaných diplomů, což pocit tísně jen zvyšovalo. Kdo a čím byl vyznamenán, nehodlám uvádět, určitě někde vyjde úplný seznam a výsledková listina.

       Z lehké deprese mě vyvedl až Egon, který chystal svou Big Fantasy Show a vyprávěl mi, jak sháněl nějakou zvířecí dekoraci po různých spolcích a zoologických zahradách, a kterak mu nepůjčili tygřici, protože zrovna kojila mladé. Potom mi představil hezkou bílou klisnu poníka, kterou nakonec získal.

       Kromě toho, že jsem se šla navečeřet, jsem nahlédla do Rampasových papírů. Zdeněk mi sdělil, že v pořadí byli voláni jen první tři umístění, jinak se vyvolávalo podle abecedy, aby to bylo spravedlivé. Abeceda mi připadala trochu nespravedlivá, příště budu psát pod dívčím jménem!

       Někdy v mezidobí jsem si promluvila se Schusterem, abych zjistila, proč k sakru musíme pořád brouzdat z baráku do baráku. Náhoda je blbec.

       Asi tak čtrnáct dní nebo tři neděle před konáním Parconu déšť vyplavil velký sál v Domě dětí a mládeže, kde se Parcon konal, a zcela zdeformoval parkety. Šimon marně přesvědčoval správce objektu, že parkety nechá vytrhat a party a velké programy uspořádá na betonu, což by nikomu nevadilo. Proto to neustálé courání, proto bylo třeba na party pronajmout hospodu a tudíž pokrátit peníze na stravu - Šimon to ještě zvládnul virtuózně. Inu, to už je osud organizátorů takových akcí, jsou to prostě oběti Murphyho zákonů - hlavně toho druhého.

       Šla jsem se tedy převléknout na party do starých, leč dlouhých šatů, které jsem objevila při gruntování, a první část večera jsem strávila ve velmi příjemné společnosti oné klisničky poníka, zatímco v sále probíhala beseda se zahraničními účastníky - žádné velké hvězdy, ale bylo jich dost, což samo o sobě signalizuje určitou prestiž československých conů. Když jsem zjistila, že na své fantasy show bude mít Egon docela slušnou tlačenici, poklidně jsem se odebrala k autobusu a odjela na party kamsi na druhý konec Košic. Tam jsem objevila kulečníkový stůl, chopila se tága a začala jsem si zkoušet karamboly. Po chvíli se připojila další skupina fanů, a tak nám příjemně plynul čas, než se dostavila další a další várka účastníků.

       Party plynula ve stálém kolotání, drbání a pomlouvání až do chvíle, kdy byli vyhlášeni Parcoráni, z nichž jeden (F. Rodr) se ani nedostavil k dekorování. Připadalo mi to přinejmenším hloupé, a tak jsem jménem Nonparcorán klubu vznesla námitku. Oživení v sále ukončil až Zdeněk Rampas, který mě upozornil, že v případě, kdy by námitce bylo vyhověno, získal by odpadlý člen nárok na vstup do Nonparcorán klubu. Po bleskové poradě s přítomnými nonparcorány jsem tedy námitku stáhla. Zbytek večera mám rozmazaný. Zčásti se ještě odehrával na party, zčásti v kolejním baru, který vedli černí studenti a kde se dokonce i zpívalo, zčásti na pokoji, když bylo nutno likvidovat zásoby pití. Z této části si hlavně pamatuji, jak Vlado Srpoň usnul, což bůhvíproč vedlo k debatě o kuchyňské úpravě samčích pohlavních žláz.

       Unavená, ale už bez deprese jsem se v neděli ráno zabývala sledováním představení historického šermu, do kterého se několikrát chtěl zapojit Ivan Adamovič, až dostal možnost v šermu holí, což zvládnul na jedničku s hvězdičkou. Potom se odehrávala beseda s lidovým léčitelem, do kterého Neff a někteří další celkem pěkně ryli, ale to už jsem se musela také starat o balení a přesun na Tatracon.

       Nuže, i přesun proběhl celkem úspěšně. Rozdala jsem rodině získané tiskoviny, z nichž daleko největší úspěch měla scifi kuchařská kniha klubu Marek z Lanškrouna, do které přispěl i můj choť, a zhroutila jsem se do postele.

       Prospala jsem dvanáct hodin.

       Druhý den nás Mio Butora vytáhl na procházku kamsi na jakousi vyhlídku. Právě, když jsme vylézali na tu Soví či jakou skálu, spustila se průtrž mračen a my zmokli až na kost. To nám ovšem nevadilo, abychom si večer nevzali na paškál čerstvého mloka Frantu Novotného, a nepromítli si video z Parconu.

       Další den jsem zjistila, že nejsem právě typ na tento druh turistiky. Do kopce se zadýchávám a z kopce se bojím, pročež mi opavský klub Hepterida začal přezdívat „kamzík“. Polodenní výlet se tak, nejen mou zásluhou, protáhl na celodenní.

       Můj choť se celkem zkamarádil s Frantou Novotným i dalšími fany, takže mu až v Praze došlo, že by vlastně mohl začít na Frantu žárlit. To ostatně pokládám za doklad toho, že Franta začíná psát líp než Neff, tohle můj muž vycítí jakýmsi šestým smyslem, aniž by si cokoliv přečetl - a donedávna žárlil na Neffa.

       Večer jsme strávili debatou u lahvinky, zatímco kdesi jinde v areálu se konala jakási divoká party, v důsledku které nám Mio nemohl další den dělat horského vůdce a někteří z nás, zejména má drsná rodina, se vydali na túru sami.

       Bylo to tvrdé. Cesta vedla stupačkami nad Hornádem, skalami a přes kořeny po kozích stezkách, zčásti také potokem, a já neměla vůbec nic z krás krajiny. Zajímalo mě jen, kam položit nohu, abych cestu přežila.

       Večer se konal táborák, u kterého jsem strávila jen chvíli, abych se posléze zhroutila do postele.

       Někdy kolem druhé hodiny mě vzbudili někteří fanové, kteří vzývali jakési bohy či démony. Kupodivu to přežili, možná proto, že nebyla půlnoc.

       Nu, a ve čtvrtek už zbývaly z Tatraconu jen trosky. Konečně jsme si mohli popovídat o psaní, fandomu a tak podobně, než se to všechno rozběhlo. A já s gustem odmítla jakékoliv další brodění potoků a lození po stupačkách či žebřících, vypleskla jsem se na trávu a začala jsem se opalovat. Najednou koukám, jakési podezřelé individuum se mi motá kolem chatky. Vstala jsem, on začal nenápadně odcházet. Rozběhla jsem se, on začal prchat. Se srdcem až v krku jsem zkontrolovala hotovost a věci - nic neštěstí nechybělo.

       A pak už jsem jenom pokračovala v dovolené.