Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Zřejmě v souvislosti s Parconem se v letním období zaktivizovala všechna vydavatelství zabývající se zčásti nebo zcela sci-fi. Některé knihy už ani nekupuji, třeba jakousi věc od Dušana Papouška, jehož předchozí díla mám v paměti jako lehce otřesná. Z překladové literatury mám na stole Harrisonovu První planetu smrti, která mě ovšem trochu zklamala svou v základě naivní, slabou fabulí. Tohle mám ovšem sklon vytýkat i Asimovovi, asi jsem už příliš intelektuálská a nebo jsem konečně vyrostla z kovbojek. Naproti tomu mě potěšil Stopařův průvodce galaxií od Adamse. Vždycky jsem litovala, že Vonegut je osamělý. Stopařův průvodce galaxií je napsán, jako kdyby Vonegut psal jaksi po londonovsku, prostě tu prosakují nejlepší tradice americké literatury.

       Kromě toho mám na stole dávku povídkových publikací z Parconu. Například klub Hepterida vydal sbírku povídek českých autorů Argonauti z jiného světa, kde zaujme hned první povídka, kterak si hrdinný kosmonaut ochočil zcela šerednou příšerku, druhá je o pěstování příšerek a lidské hlouposti, ne, to je až třetí, druhá je pokračování seriálu o světě, kde ukazatelem prestiže je vlastnictví posledního modelu protiatomového bunkru od Slávka Švachoučka - variace na téma, kdy si nemůžete z prestižních důvodů dovolit mít víc než dva roky staré auto a musíte podstupovat martyrium s jeho výměnou a když prohlásíte, že auto nechcete, div vás nezavřou do blázince, a tak dále. Solidně vyrovnaná antologie, kde by bylo třeba se s dávkou pochvaly zmínit snad o každém - všechny povídky jsou přiměřeně šílené.

       Další je samozřejmě Kočas, kde zaujme už to, že se setkáváme hned s dvěma variacemi na biblické téma - vlastně na téma evangelií. Poláček se k němu hlásí nepokrytě, u Novotného je biblická paralela skrytější, ale možná hlubší, promyšlenější a prožitější. U obou ale, u Poláčka nepokrytěji, vyplývá zřejmě dobově podmíněná potřeba Spasitele.

       Eva se, na svůj způsob psaní kupodivu celkem poklidně vyznává z lásky ke své fence a z odporu k lidem, pro které je fakt, že vlastníte psa záminkou k - nu, k lecčemus. Možná jsem schopna se s tím ztotožnit, protože to velmi dobře znám, a myslím, že povídka by se docela dobře hodila do časopisu Pes. Žernovič napsal povídku o uprchlých mikrobech a co z toho pošlo, která má jen tu chybu, že přibližně stejné variace na tohle téma jsem už četla mnohokrát. Zrovna tak Anskarův dar J. Petra je variací na téma Zločin a trest, což ve mně vždycky vyvolává jakousi kocovinu - asi podmíněný reflex. Švachouček spáchal naopak citovku, pořád se ještě hledá, což celkem dobře znám, najít sama sebe je těžší než najít tu příslovečnou jehlu v kupce sena (na tu konec konců stačí magnet, jen ho mít u sebe).

       Ramax Franty Novotného Ondřej Neff na Parconu dost nemilosrdně ztrhal. I já jsem si s Frantou vyměnila pár dopisů, kde jsem ho poštívala, aby si dal pozor na jazykovou stránku věci, neboť na Moravě se možná říká spravedlivost, ale správně česky je spravedlnost - pár dalších prkotin. Tak či tak, proti všem ostatním věcem je Ramax záležitost postavená na pevných filozofických základech, přiměřeně romantizující a možná patetická, jenže ten patos není zbytečný.

       Osobně si myslím tolik: Všichni, kdo kdy psali do CKČ, a i ti, kdo ty věci četli, kritizovali, debatovali o nich a vydávali je po samizdatech, byli vlnou, na jejímž vrcholu se postupně objevovala Hauserová, Olšanský, G. W. Procházka, Kadlečková, a možná i já. Pokud vlna vynesla na vrchol takové věci, jako je Ramax, docela ráda jsem byla tou vlnou, k něčemu to bylo. Což může těšit i ty, kdo s železnou pravidelností zůstávají v prvním kole.

       Další publikace vydal košický 451 F ve spolupráci s Laserem. Jako první je zveřejněna fantasy šílence M. Schustera Cesta božie sú, což je zešílevší Duna s červy používanými jako hnojiva a tudíž zbožněnými. Zřejmě jde o základ pro seriál. Teď, když má Schuster Parcon za sebou, mohl by se, až se zotaví, do něho pustit, téma je zjevně nevyčerpané. Povídku Senfilm od Aldaniho jsem už kdesi četla, a myslím si, že technický solipsismus je sice rozkošný nápad, ale také by potřeboval propracovat víc do hloubky. Naproti tomu Altomareho Lidé nebe je povídka možná trochu naivní, ale přesto působivá, nelze o ní tvrdit, že je povrchní. Nevěřím samozřejmě na ty otřepané kecy o autorech, kteří bolestně tvoří ze samé dřeně svého já, ale kousek pravdy na tomhle plku je, zvlášť, když se propojí s přímo ekonomickou logikou.

       Dobroděje jsem už také někde četla, jsou ale příkladem toho, co v sf nemám ráda, povrchním kázáním na téma, že všeho moc škodí s náznakem cesty, jak z toho ven.

       Klub Time Machine mi daroval autorský výtisk prvého čísla svého nového fanzinu Enna, který je nečekaně kvalitní, zejména zaujmou Mosteckého práce.

       Na závěr jsem si nechala drobný literární klenot, který nesporně zaslouží rozšířit a publikovat ve větším rozsahu. Mám na mysli SF kuchařku klubu Marek z Lanškrouna, kterou chystal spoustu let, ale sešlo se málo receptů. Nicméně to, co je, je svěží, milé, humorné a rozmanité, pročež vybízím fandom, aby do tohoto dílka přispěl. Trochu humoru nám bude zapotřebí a trpká ironie Adamsova Stopaře to všechno nezachrání!

       Co tedy vlastně chybí naší sf? Na jedné straně trochu víc promyšlenosti a filozofické hloubky, což nám dal sežrat Novotný Ramaxem, na straně druhé trochu nedbalé elegance, k čemuž se nejvíc blíží Hauserová a dává nám to sežrat právě sf kuchařka.

       Asi všichni grafomani a i někteří čtenáři chápou, že tenhle článek jsem psala spíš pro sebe, abych se pokusila se probrat k jádru pudla. Skutečně, snad kromě Novotného, je všechno, co jsem zkonsumovala, tak trochu pubertálně rozervané. Což bylo v pořádku dotud, dokud pubertálně rozervaní byli i čtenáři. A oni byli, komunistický režim měl tendenci každého vodit za ručičku a nenechat ho, aby se postavil na vlastní nohy. Totéž dělal komunistický rodič se svým dítkem. Zažila jsem to, a pro povahy, které někdy ve čtrnácti létech usoudí, že toho mají právě nad hlavu, dělat někomu dceru (syna), je to poněkud těžko snesitelné. Výsledkem je permanentní puberta.

       Nuže, čtenáři nám dospívají, aspoň někteří. Jiní se vrhají do lůna matky církve, když už je nevodí za ručičku stranovláda, ať je tedy vodí pánbíček. Oba druhy jsou ovšem jako čtenáři pubertální literatury ztraceni.

       Jak se zdá, je na čase, aby dospěli i autoři. Což je sice tvrdé, ale nezbytné. Tak či tak, musíme tam všichni.

       Nuže, do toho!