Interkom: A tak brouzdám světem...

Skalní čtenáři Interkomu si snad vzpomenou na polemiku rozpoutanou kolem jedné knihy filozofa a přírodovědce Zdeňka Neubauera, případně na mé nadšené poznámky o jeho článcích a jeho osobnosti v prvním dílu této nepravidelné rubriky. Nuže, na konci letního semestru jsem dělal u tohoto pána zkoušku z předmětu Filozofické otázky přírodních věd, z předmětu, který jsem si vybral jako svůj poslední volitelný předmět ke konci svého vysokoškolského studia a na který jsem se jako na JEDINÝ předmět během těch čtyř promarněných let těšil týden co týden. Zdeněk Rampas mne požádal, abych o této zkoušce referoval, což tímto činím.

Byl jsem zkoušen z těchto dvou otázek: 1. Co se vám na mých přednáškách líbilo? 2. Co se vám na mých přednáškách nelíbilo? Začal jsem cosi o tom, že se mi líbil jeho smysl pro tajemno - a hned jsem narazil. „Já jsem slova 'tajemno' určitě nikdy nepoužil,“ řekl Z.N., „nanejvýš tak 'tajemství' a to je rozdíl. A co to je vlastně tajemno?“

A tak to šlo dál, během svého povídání jsem byl zastavován a dotazován na význam různých slov, která jsem řekl, a já jsem si odnesl jedno poučení - totiž s jakou lehkostí používáme slova, o nichž přesně nevíme, co znamenají, ačkoliv jsou to slova denní potřeby. Musím přiznat, že jsem prožil hodinu opravdu intenzivního přemýšlení. Dodnes se divím, že se mi mozkové závity neprovrtaly ven. Nakonec jsme skončili u psychotroniky. Oba jsme se shodli, že věříme v reálný základ proutkaření a podobných experimentů, do nichž je zapojena také psychika experimentátora. Z.N. se mne zeptal, jak to, že se tyto zvláštní jevy neprojevují ve velkých laboratořích, jak to, že jsou málokdy opakovatelné před týmem vědců. Na to jsem nevěděl, co říct. Z.N. řekl, že je to za prvé tím, že vědci při svých pokusech anomální výsledky prostě neberou na vědomí a škrtají je jako neplatné, a za druhé je to tím, že vědci, většinou nechtěně, naaranžují své přístroje (v experimentech se silami, kde i poloha přístrojů a čas pokusu hrají svou roli) do takové polohy a do takových podmínek, kdy jsou anomální jevy anulovány. Nejsa praktikující vědec, nemohu se k tomu vyjádřit. Ale mohli by jiní, že, Ivane Kmínku, a další scifisté z laboratoří?

Začátkem září mě navštívili dva fanoušci horroru z USA, Ania Martinová a Philip Nutman. Chtěli se tu setkat s někým, kdo se horrorem zabývá a někde vyhrabali moji adresu. Vypadali bezvadně - kožené bundy, dlouhé vlasy, černé šaty, punkový vzhled. Ania je rocková kritička, Philip je kritik horrorových filmů, ročně shlédne zhruba 600 filmů (aargh!). Oba píší horrory, Philip dokonce publikoval jednu povídku ve slavné antologii The Book of the Dead (Kniha mrtvých). Tato kniha se skládá z povídek posazených do světa Romerova filmu Noc živých mrtvol a ve všech povídkách vystupují (z hrobů) zombie.

Přišla přirozeně řeč na splatter punk (splatter = šplouchání, rozumí se krve), což je soudobý trend amerického horroru, reakce na kyberpunk v SF. Drsný styl vyprávění a přesvědčivé detaily. Nutmanova povídka začíná takhle: „Corvino stiskl spoušť... Kulka zasáhla negra přímo mezi oči, vyšla ze zadní části lebky a rozstříkla kost, krev a mozkovou hmotu po stěně.“

Philip říkal, že boom amerického horroru kulminoval v loňském roce a nyní se počet vydávaných knih opět snižuje. Ani horrorové filmy z posledních let nestojí za moc. Současný módní trend jsou masové vraždy. Poláci vydávají spoustu horrorů, ale měli z toho také malér. Přišlo se na to, že Graham Masterson a James Herbert, kterým v Polsku vyšlo několik knih, nedostali od Poláků ani dolar. Zlobil se hlavně Masterson, protože Herbert (nezaměňovat s autorem Duny!) je multimilionář a na pár dolarech mu nezáleží. Prý se to už ale všechno dalo do pořádku. Za povídku v antologii Kniha mrtvých dostal Philip 10 dolarů za stránku. Ikarie platí 2 dolary. To zas není tak špatné.

Jednoho kalného letního odpoledne jsem chtěl navštívit antikvariát v Dlážděné ulici a narazil jsem na prázdnou výlohu a nápis Prodejna v likvidaci. Asi se vám to bude zdát přehnané, ale v tu chvíli mi bylo, jako kdyby umřel někdo z mých přátel. Bylo to vlastně přátelství. Dlážděná, to byl nejlepší antikvariát v Praze, jediný si zachoval staré dřevěné regály s temnými kouty, kde člověk mohl narazit na hotové skvosty, jediný měl pochopení pro ty zvláštní podivíny, kteří tu tráví dlouhé hodiny se zlatokopeckým leskem v očích, jediný udržoval posvátný rituál VYBALOVÁNÍ během provozu, kdy prodavačka z banánových beden vyndavala nově nakoupené knihy, my jako supi hlídali klíčová místa u polic a stolků a napětí by se dalo krájet. Byly doby, kdy jsem tam chodil každý den. Jen si srovnejte tu posvátnou atmosféru se sterilní nudou elegantních regálů a zářivkového světla antikvariátu Na Můstku (ul. 28. října). Tupci, kteří antikvariát vedou, tu teď prodávají bibliofilie a mystiku za vyděračské ceny, něco české a světové klasiky, aby se neřeklo, a zbytek regálů nacpali knihami v němčině pro štědré cizince. Další anktikvariát zrušili už před časem v Myslíkově ulici a další na Vinohradské. Je to svinstvo.

Bližší podrobnosti o dalších kategoriích vyjdou v Ikarii. Když už jsme u Ikarie: v listopadovém čísle vyjde povídka W. Gibsona Johnny Mnemonic, kterou mnozí znáte z fanzinového vydání, a představíme novou hvězdu britské SF - Erica Browna. Prosincové číslo bude obsahovat delší povídku o průzkumu cizí planety od málo známého autora Jacksona Galta a humornou povídku Davida Brina. V lednovém čísle vyjde dlouhý fantasy příběh Roberta Holdstocka a únorové číslo bude zaměřeno na britskou SF.