Interkom: AMERICKÝ SEN PŘES ČESKÉ BREJLE

Reportáž z Worldconu 91 v Chicagu vyjde v Ikarii, a tak se zase spíš soustředím na různé věci okolo. Ze všeho nejdřív tady mám oznámení: Pavla Sekyrová - Harris, ostravská faní, která se na podzim provdala do Texasu, má dceru! Narodila se 18.6.91, jmenuje se Crystal Marie a při narození měřila 20 palců a vážila 6 liber 11 uncí (ani Pavla ani já nevíme přesně, kolik to vlastně je v našich jednotkách, ale holčička je zdravá a rychle roste, takže to bude OK).

Cesta je rozhodně kratší než do Košic. Osm hodin letu, kdy koukáme na video (Back to the Future II) a posloucháme ze sluchátek hudbu, uteče jako nic. Lituju, že nejedeme lodí - člověk by měl ten pocit vzdálenosti a připadal by si daleko víc v Americe. Najednou jsme na Kennedyho letišti v New Yorku. Cítím se tady jako doma - v téhle hale jsme před čtyřmi lety s Františkem přečkávali noc, když nám uletěl spoj na Floridu. Tehdy jsme se cítili jako outsideři, vykulení a dezorientovaní. Tentokrát mi ta pestrá společnost lidí všech ras, kteří tu procházejí, povykují a smějí se, připadá docela normální - známka toho, jak moc se u nás za ty čtyři roky změnilo.

Newyorské metro: na stěnách nasprejované graffiti, místy nepořádek a ošuntělost, ale nezdá se mi, že by to tu bylo vyloženě nebezpečné. Bydlíme v YMCE a Honzík (11 let), kterého jsme vzali s sebou, je zklamaný: tohle že je New York? Takovej zapadákov? Čekal zářivě osvětlené ulice se spoustou neónů a přepychový hotel; místo toho bydlíme v dusné komůrce s oprýskanými stěnami, v umývárně je nával u sprchy, večer na chodbě hlučí francouzští výrostci, od časného rána za oknem řve kompresor.

Druhý den si prohlížíme mrakodrapy; Honzík uznává, že to zase takový zapadákov není. Nekonečně dlouho zírá do výkladních skříní s foťáky a počítači. Přepočítává všechny ceny. Atmosféra New Yorku: blázinec. Hluk, auta, spousty lidí, směs šeredných baráků s požárními schodišti a úzkými okny s moderními reflexními mrakodrapy, kontrasty v rámci jednoho bloku, špinavé kouty, odpadky, lešení a hned zas nádherné plazzy a dvorany uvnitř mrakodrapů, s nápaditými fontánami a závějemi pestrých exotických květin.

Jdu navštívit literární agenturu na Třetí avenue, protože nemůžu zaboha sehnat telefon; nikoho tam už nezastihnu. Zato objevím, že Manhattan se dá klidně přejít pěšky. Je fascinující, jak hnízdo mrakodrapů na jeho jižní špičce přejde v chudší, ale barvitou čtvrť s nízkými domy, Chelsea, a pak severněji se znovu začnou zvedat mrakodrapy a výkladní skříně nabývají na luxusnosti a módním švihu.

Ale po jediném dni v New Yorku musíme odjet za Františkovými příbuznými, kteří bydlí v Bostonu, na rekreaci. Rekreace bude probíhat v domě, který si pronajali v New Hampshire (stát rozkládající se severně, na hranicích s Kanadou, a oplývající lesy, horami, jezery a vůbec přírodou). Obávám se, že jsem city person, městský člověk, zvlášť tady v Americe; moc se mi do New Hampshire nechce.

Odlétáme tedy do Bostonu; na letiště jedeme newyorským žlutým taxíkem a František si nechává podrobně vysvětlit, kolik bude stát jízdné a kolik z toho tvoří daň, a nakonec odmítne dát taxikářovi diškreci. Ubohý černošský taxikář zvolá: „Nothing for me?“ - Nic pro mě? - To jsou ty momenty, kdy nejvíc trpím, momenty, kdy je potřeba někomu dát jeden dolar a František ho nedá. Ve srovnání s tím, kolik stojí celá tahle dovolená, jsou tyhle položky statisticky nevýznamné, fakticky se tím nic neušetří, ale pravidelně vždycky je to trapné. Třeba když podepíšu listinu proti kácení deštných pralesů a oni mi chtějí k tomu dát nějakou samolepku za dolar, ale František ho nedá a spěšně tedy prcháme. Nebo když jsme později na worldconu na „dobročinném“ večírku, kde se prodávají doma vyrobené koláče za dolar a výtěžek se použije na nějakou literární cenu - a František z večírku raději odejde. Zatínám zuby a říkám si, že už s ním nikdy nikam nepojedu, nebo si alespoň předem obstarám vlastní kapesné na tyhle věci.

New Hampshire nakonec není tak strašné, jak jsem se obávala. Bydlíme ve starosvětském dřevěném domě a děláme výlety do rezervací. Honzík nadšen, protože se tady může prolézat jeskyněmi, které jsou podél naučné stezky. Nejlepší je jeskyně zvaná Lemon Squeezer - mačkátko na citrón. Průlezy jsou tak úzké, že si sama přijdu jako mačkaný citrón.

Dvě tetičky učitelky pilně trénují Honzíka v angličtině. Víc si oblíbil tetičku Marii, která ho vozí na předním sedadle japonského auta, a kromě toho má tibetského teriéra. Honzík jezdí přikurtovaný se psem dohromady na jednom sedadle. Zkouší hrát tenis a tetičky mu říkají, že má ohromný talent. V Americe, ať děláte cokoli, vám vždycky říkají, jak jste úžasní a talentovaní a jak vám to ohromně jde.

Jdeme na lunch a barbecue (oběd a rožnění) k jedné devadesátileté ruské emigrantce. Rozlehlý dřevěný dům na břehu jezera, spousta knih a obrazů. Honzík plave v jezeře a všichni mu říkají, jaký je úžasný a výborný plavec. Na rožni se pečou klobásy, hamburgery a banány. Hostitelka čile pobíhá a organizuje. Má ruský pršinos, ale je štíhlá jako proutek. „Ta má teda páru,“ prohlašuje obdivně Honzík. Zpívá naše folklórní písně a František ho doprovází na kytaru. Všeobecné nadšení, jak jsou skvělí a talentovaní. Hostitelce se nelíbí jeden obraz, který dostala od přítelkyně: měří asi dvakrát dva metry a je na něm hostitelčina zahrada, jenže moc sladce a kýčovitě. Dostanu olejové barvy a mám obraz trochu zachmuřit; nic mi není vlastnější! Kýčovitá růžová a fialová se mění v tmavou zeleň a hněď. Můžete hádat, jak jsem si počínala - samozřejmě skvěle a talentovaně.

Dělá mi trochu potíže zadaptovat se na jejich režim dne: snídaně je v půl desáté (a před ní se jde ještě plavat nebo hrát tenis), oběd, velmi lehký, zpravidla sendvič, je tak v jednu, načež se nejí nic, až k večeři, která je třeba v devět nebo v půl desáté večer. Ta má hromadu chodů, včetně polévky, desertu a zmrzliny, a zkonzumuje se na ní zhruba devadesát procent denní dávky jídla. No a po večeři se jde hned spát. Pročež jsem vlastně pořád trpěla, protože jsem měla hlad v době, kdy jsem zvyklá jíst, a byla jsem nucena se cpát v době, kdy už nejím obvykle vůbec.

Na jezeře žijí velké potáplice, černí ptáci s bíle perličkovaným peřím na hřbetě. Je to ohrožený druh, ale jejich ochrana je úspěšná a jejich stavy se už pomalu zvyšují. Ochranářská osvěta se tu děje zábavnou, hravou formou. Vydali jsme se s Honzíkem do science center, což je zoologická kombinovaná s naučnou stezkou a pavilóny s různými hrami, kde se poučíte o místní přírodě. Chtěla jsem jít pěšky, protože to byly asi dva kilometry a já jsem chtěla mít ten pocit vzdálenosti, ale příbuzní se nás čtyřikrát zeptali, jestli to myslíme vážně, jít pěšky! Prosadila jsem to, ale celou cestu jsem pak poslouchala Františkovo a Honzíkovo remcání. Zvykli si na tetičky s japonskými auty, holoubkové!

Honzíka příroda absolutně nezajímá, ale ve science center byl nadšen. Co poučení, to hra, skládačka, hádanky, nějaké hejble a podobně. Jídelníček potáplice byl nakreslen na talíři a rozepsán na jednotlivé chody - předkrm, desert a podobně. Přemnožení jelenů bylo zobrazeno houpačkou, na jejímž rameni se mohl udržet jen omezený počet dřevěných zvířat - větší počet se zřítil. Bylo možno pozorovat včelí úl za sklem. A tak dále.

Na Bostonu je asi nejhezčí pěší zóna s barvitými trhy, pouličními baviči a krásnými domy, a pak přístav. Kotví tu loď Constitution, krásně udržovaná dvě stě let stará plachetnice (tuším fregata - je hodně velká) s řadami děl a omračující spletí lanoví a plachet (jak se v tom někdo může vyznat? Nesmírně obdivuju Frantu Novotného!). Pak se tady dá jít na loď Beaver, což je rekonstrukce lodi, kde vypukla tzv. čajová party, která nakonec vedla k odtržení USA od Británie. My jsme to ve škole nebrali, ale šlo zhruba o to, že bylo moc vysoké clo na čaj, a tak Američani naházeli celou zásilku britského čaje do moře. Na Beaveru (myslím, že je to briga - hodně malá, já bych se v tom přes Atlantik tedy nevydala) jsou průvodci v historických kostýmech a bedny s čajem, které můžete svrhnout do moře (jsou ovšem z polystyrénu a upoutané na provazech, takže se zase vytáhnou). Honzík svrhával čaj čtyřikrát.

Procházíme krásná shopping centra, ale ani netoužím něco kupovat - u nás se za příslušný peníz už taky seženou všelijaké hadříky a tretky, a kromě toho v tom překypujícím množství, v těch přeplněných obchodech bez zákazníků, mi to přijde nějak až moc. Probouzí se ve mně asketa a říkám si - vždyť toho ti lidi tolik nepotřebují, ne? Jdeme do Disneyova obchodu s hromadami plyšových kačerů, myšáků a dalmatinů (oblíbený televizní seriál Sto a jeden dalmatin) a jiných hraček a tretek. Honzík má oči navrch hlavy nad penálem, ozdobeným Disneyovými figurkami, z něhož se automaticky vysouvá guma, lupa, rozvrh, ořezávátko, otvírá se přihrádka na tužky, a ještě se knoflíkem označuje, co už je připraveno do školy a co ne (OK - NO).

Na letišti nás čekají další Františkovi příbuzní, nakládají nás do auta a sdělují, že nejdřív vysadíme Honzu. Psali jsme jim, zda by Honza mohl zůstat s jejich vnoučaty, ale nečekali jsme, že se to odehraje tak naráz. Honza je trochu zaražený. Jedeme do čtvrti rodinných domků. „Ještě nejsou doma, jsou na baseballu,“ oznamuje tetička. Vcházíme do odemčeného domu. „Oni ze zásady nezamykají,“ je nám vysvětleno. Rodina se třemi dětmi, mladšími než Honzík, se přihrne za půl hodinky. Honzík mlčí jako zařezaný. Bude spát v pokojíku s ostatními dětmi, na rozložené válendě. Obdivuju Kathy (to je matka těch dětí), že má na to na všechno nervy. Působí usměvavě, vyrovnaně a snad jí opravdu nevadí, když děti řvou, běhají, dupou, převrhávají, rozlévají a rozpatlávají večeři a podobně. Říká mi, jak se děti těšily na Honzu a jak se pořád vyptávaly, jak vypadá, co nosí na sobě, co jí... prostě strašný exot. Jsem jí hrozně vděčná.

V příštích dnech chodíme po washingtonských muzeích. Honzík chodí s ostatními dětmi na plovárnu, k Mc Donaldovi a na art lessons. Normálně nenávidí výtvarku, ale tady mu říkají, jak je strašně talentovaný, a tak si dokonce hrdě přivezl domů do Prahy své výtvory. Jednou jdeme také na plovárnu: zadarmo, neuvěřitelně čistá a teplá voda, perfektní čistota všude. Zajímavé je, že jednou za hodinu vyženou všechny děti na čtvrt hodiny z vody, asi aby se moc neunavily a posléze neutopily. Taky je pozoruhodné, že tady mají vystaveno několik set froté ručníků, tenisek, triček a podobně - všechno věci, které tu lidi zapomněli. Asi se jim to nechtělo tahat domů.

Jdeme do Space Muzea na rakety, a já si detailně prohlížím Museum of Natural History. Kostry dinosaurů jsou vlastně menší než jsem čekala; nejvíc mě fascinuje hmyzí ZOO, výstava živých hmyzů a jiných členovců: dvaceticentimetrové mnohonožky, tarantule, černé vdovy, celé jedno mraveniště; ošetřovatel předvádí asi sedmicentimetrového švába a říká, že se jmenuje Jim (ten šváb). Hladí ho a předvádí, jak je krotký. Publikum si přečtlo, že šváb syčí, a ptá se, zda by mohl zasyčet. „Syčí jen když se bojí,“ říká ošetřovatel. „Ach ne, ne, my se nechceme dotknout jeho citů!“ odvolává své přání publikum.

Jdeme také do washingtonského „paláce kultury“, což je Kennedyho Center of performing Arts. Obrovské, řada divadelních sálů, soch, obrazů. Zvenčí si prohlížíme Watergate - je to veliký kancelářský komplex. Různé galerie, kongresová knihovna. Večeříme škeble a ryby v restauraci na palubě lodi kotvící na Potomac River. Trochu se houpe.

V Portrait Gallery je výstava portrétů od Marisol, což mě neobyčejně nadchlo. Kámoška Andyho Warhola. Portréty jsou malované většinou na dřevěných špalcích a legračně kombinované s různými předměty. Samé slavné osobnosti. Pak výstava javanského umění a představení se stínovými loutkami, zprvu fascinující, ale po půlhodince už trochu zdlouhavé.

Dovolala jsem se různým scifistům, zuřivě sháním ubytování v Los Angeles a v San Franciscu. Dovedeme si představit, jak budeme spát mimo velká města - v autě, někde na parkovišti nebo v campu. Ale ve velkých městech - to prostě nevíme. Taky se trápím se sháněním ubytování v Chicagu během worldconu. Dovolala jsem se Neilovi Restovi, který byl loni v Praze a bydlel dva týdny v našem bytě, ale ukázalo se, že - přes mé četné dopisy, kde jsem o tom otevřeně psala a žádala ho o pomoc - nám vůbec nic neshání. Zřejmě na to úplně zapomněl, diví se, že nemáme rezervovaný hotel, a ujišťuje mě, že bude těžké na worldconu sehnat crashing (sdílení místnosti), protože se o to bude snažit velmi mnoho lidí. Jsem zdeprimovaná. Jak budou vypadat poslední tři týdny naší dovolené, v místech, kde nemáme vůbec žádné příbuzné???

Poslední výlet s příbuznými: Shenandoah National Park. Poprvé vidím rezervaci zařízenou na projíždění autem; silnice je co chvíli rozšířena v odpočívadlo, odkud můžete pozorovat přírodu, aniž jste vylezli z auta. Kromě toho jsou tu cesty, chodníčky - trails, kam se můžete vydat pěšky. View points na silnici a trails; ještě netuším, že v příštích dvou týdnech si obého užiju tolik, až to už nebudu schopná vůbec vnímat, až do úplného přesycení, zničení a zadření všech mozkových závitů.

Let z Washingtonu do San Francisca trval devět hodin, se zastávkami v Columbu (Ohio) a v Los Angeles. Těžko říct, proč jsme svoji pouť nezačali v Los Angeles; asi nás děsila pověst obrovského města, kde neexistuje veřejná doprava a kde okamžitě zabloudíme ve spleti dálnic. Jak se později ukázalo, byl tento odhad v podstatě správný; San Francisco ovšem pro řidiče začátečníka a ještě k tomu Evropana je taky dost velký šok.

Do San Francisca jsme dorazili za tmy. Na letišti jsme vyhledali kancelář půjčovny aut Hertz, vyplnili příslušná lejstra, dověděli jsme se, že můj řidičák je nezajímá, protože, pokud jsme oddáni, musí za mě stejně František zaplatit veškeré škody, které způsobím, a nakonec jsme se nechali firemním autobuskem odvézt na parkoviště Hertzu. Zaměstnanec žluté pleti nám řekl: „Místo tři bé. Klíčky jsou uvnitř.“ - A to bylo všechno. Žádná instruktáž, jak se to řídí. Žádná rada a pomoc, nic.

Shodili jsme tedy své bágly na hromadu u tmavěčerveného (módní barva) forda Escort LX. Otevřeli jsme dvířka: podivně to zabzučelo, jak vyjel automatický bezpečnostní pás po kolejničce ve dveřním rámu. Na parkovišti byla úplná tma. Vlezli jsme dovnitř a ve světle baterky (nechtěli jsme vybít baterii auta a využívat jeho osvětlení) jsme studovali rozmanité páčky a udělátka a pokoušeli se přeluštit příručky, které jsme nalezli v přihrádce. Zjistili jsme, že auto má mentorské sklony: kdykoli jsme si odepnuli bezpečnostní pás nebo nechali otevřená dvířka či zataženou ruční brzdu, začalo zlostně pípat.

Konečně se František rozhodl, že můžeme jet. Vycouval z parkoviště a poněkud cukavě opustil území Hertze. Za chvíli zrychlil a prohlásil: „To je řízení pro blbce.“ Já jsem se tedy, poněkud uklidněna, pustila do navigování. Ale ouvej! Vyjeli jsme na dálnici, kde se v šesti proudech v každém směru řítily nepřetržité řady aut strašlivou rychlostí. Podle německé příručky nesmíte při vjezdu na dálnici zpomalit, ale naopak zrychlit, aby ostatní nemuseli kvůli vám zpomalovat. Vždycky vás mezi sebe pustí, ale je to trochu divoké.

Tak jsme se tedy řítili uvěznění mezi ostatními auty, ve tmě prozářené jejich reflektory a světly na stráních San Francisca. Nad jednotlivými proudy dálnice se skvěly cedule, ale každou jsme zahlédli asi na desetinu vteřiny, a navíc jsem zjistila, že tatáž odbočka je označena pokaždé jinak - jednou číslem silnice, jednou místním názvem - a tak jsme velmi rychle zabloudili. Sjeli jsme z dálnice a vrátili se po obyčejných ulicích, kde bylo víc času na rozmyšlenou a líp jsme rozeznávali, kde vlastně jsme. Někdy kolem půlnoci jsme tedy dorazili na ostrov zvaný Alameda, k domu naší nové známé. Jmenuje se Lea Hernandez, je to výtvarnice a kreslí mírně kýčovité, líbivé obrázky, hlavně dívčí postavy, v takovém tom přeslazeném japonském stylu. Některé jsou sci-fi a ve svých buclatých panenkovitých ručkách třímají laserové samopaly či co. Lea byla neuvěřitelně milá a vzala nás o dvě ulice dál do domu svých známých; byl to úplně nový a prázdný dům, postavený v japonském stylu, zařízený jen měkkými koberci. Sloužil jako skladiště japonských comicsů (dětských i porno), vystřihovánek letadel a podobně.

Druhý den jsme se vydali do města. San Francisco má ohromný půvab a docela chápu, že aspiruje na nejkrásnější město na světě. Je hodně živé, ale na rozdíl od New Yorku je v něm všechno tak radostné a fancy. Trochu euforie je myslím v kalifornském vzduchu namícháno všude, jako nějaké drogy, ale v San Franciscu jako by to působilo nejvíc. Město je postaveno na pahorcích na břehu zátoky (Golden Bay), ale ulice šplhají kolmo do svahů, takže se můžete těšit průhledy přes dva kopce; méně potěšující je, když člověk musí do těch ulic šplhat pěšky. Ale vlastně nemusí, kdyby chtěl, může se pořád vozit tramvají. Ta tramvaj je nějakých sto let stará, je to největší turistická atrakce a Američani jsou z ní auf, ale mně upřímně řečeno připomínala naše pražské tramvaje, ten starý typ, co teď jezdí k Výstavišti. Jenom uprostřed má řidiče s takovou velkou pákou, pomocí níž buď zachycuje lano vedené pod zemí nebo brzdí. Není to vlastně tramvaj, ale lanovka; motory jsou v ohromné strojovně, pro celé město na jednom místě, a pohled na obrovitá kola převodů je fascinující. Na konečné se tramvaj otáčí na takové točně o sto osmdesát stupňů.

Výklady, reklamy i dění na ulicích mi tady připadaly pestřejší, nápaditější a šílenější. Před jedním obchodem hrál mechanický Santa Claus v životní velikosti na piáno (byl to obchod Christmas World, kde po celý rok mají vánoční věci). Po širokém chodníku mašírovali v asi třímetrovém kruhu dva nebo tři demonstranti a vykřikovali cosi o Salvadoru. Kousek dál stál černý muž s transparentem a troubil na trubku jako k poslednímu soudu. Na transparentu bylo, že kvůli AIDS se má povolit jedině sex panenské ženy s panenským mužem, a zatrhnout sex „jeté ženy a jetého muže“- used man and used woman. Jiný muž zase obcházel s transparentem hlásajícím, že se mají zakázat potraty, snažil se navázat konverzaci s chodci a ani nevypadal moc zklamaně, že se s ním nikdo nechtěl bavit.

Dojeli jsme tramvají do přístavu, který je nejbarvitější ze všeho, plný turistů, muzikantů, různých stánků a podobně. Jeli jsme lodí kolem zátoky, abychom si prohlédli proslulou věznici Alcatraz a Golden Gate Bridge. V přístavu na molu se rozvalovali a spokojeně chrochtali sea lions - asi tuleni nebo mroži, nejsem si jistá - v počtu několika desítek kusů.

Procházeli jsme Chinatown se spoustou obchůdků s podivnými potravinami, podezřelými léčivy, suvenýry a starožitnostmi, a pak jsme vyšplhali na jiný pahorek s výhledem na zátoku a telegrafní věží. Všude spousta pestrých květin pnoucích se po veselých bílých domech, něco jako americká varianta Středomoří.

Dali jsme si poradit, kde je hodně veliký a levný supermarket, a nakoupili jsme potraviny na cestu. Živili jsme se převážně Kellogsovými vločkami s rozinkami a jogurtem (snídaně), chlebem, burákovým máslem, majonézou bez vajec a banány, s mírným přídavkem hroznů, broskví, sýra, salámu a nápojů. Chleba měli v supermarketu obvykle asi dvacet druhů, ale když jsme trvali na tmavém celozrnném a vybrali si nejlevnější, zbyl obvykle jediný druh - např. Bohemian Hearth, Český krb, ve kterém bylo pět druhů obilí (představa, že někdo v Čechách u krbu pojídá tento chléb, na mě působila dost groteskně). Majonéza byla v podstatě pomazánka ze sóji, příjemně sladkokyselé chuti, zn. Miracle Whip - říkali jsme jí „Zázračný šleh“. Náš oblíbený levný sýr se jmenoval Monterey Jack a hrášek z konzervy Green Giant, zvaný námi „Zelený obr“. Takže když jsme obědvali, bavili jsme se asi takhle: „Podej mi, prosím tě, Český krb a Zázračný šleh. - Dojíš Monterey Jacka? Otevřeme Zeleného obra?“ - Ale nejlepší bylo burákové máslo (peanut butter), které jsem jedla poprvé v životě: něco jako škrobnaté lepidlo, nugeta bez kakaa, nasládlá a oříškové chuti. Strašně syté. V okamžicích vyčerpání a frustrace jsem pohltala čtyři krajíce Českého krbu s polovinou sklenice burákového másla, a hned mi bylo líp.

A tak jsme se tedy vydali po pobřeží směrem k Los Angeles. První den jsme si prohlédli Monterey, městečko s malebným přístavem pro turisty a něčím jako skanzenem - je tam třeba nejstarší cihlový dům v Kalifornii, nejstarší španělská mise (kostel), staré divadlo, celnice, obchod: romantika, Divoký Západ, vůně starého dřeva a koření, domorodci, kteří žasli nad exotickými návštěvníky z Československa. Jinak Monterey je hlavně letovisko, řekli bychom rekreační chatová oblast, jenže ty chaty jsou luxusní domy patřící milionářům. A na pobřeží jsou pozoruhodné cypřiše, osamělé exempláře na skalách i prastaré cypřišové háje, s bílými rozeklanými kmeny, které v sobě mají cosi tolkienovského.

Kalifornské pobřeží nás překvapilo: čekali jsme slunce, a zatím se nad mořem i horami válela hustá mlha. Bizarní skály, vynořující se prudce z moře, měly většinou nevlídnou černou barvu a všechno působilo mimořádně studeně a chmurně. Občas jsme po cestě plné serpentin projeli kolem odpočívadla s cedulkou View point nebo Vista point, ale nebylo vidět nic než hustou mlhu. Celkově toto neosídlené pobřeží (je tady přírodní rezervace) připomínalo spíš Skandinávii nebo něco ještě severnějšího, chmurnějšího a nevlídnějšího.

Setmělo se a bylo načase najít camp. Byli jsme zrovna v rezervaci redwoodů, což jsou jehličnaté stromy, tuším, že je to druh sekvoje. V podstatě jsme camping moc nepotřebovali, chtěli jsme spát v autě, ale nevěděli jsme, jestli se vůbec smí zůstat přes noc jen tak na silnici. (Posléze jsme zjistili, že se to může - tam, kde to není výslovně zakázáno, což na řadě parkovišť je). Místo bylo teprve ve čtvrtém campu, za osmnáct dolarů, což Františka naplnilo chmurami. Byla tam naprostá tma, v níž jsme se poprvé pokoušeli adaptovat své auto na spaní. Zadní sedadla sice šla sklopit, ale ne do roviny: vznikla nakloněná plocha s hrbolem. Moc pohodlné to nebylo, spali jsme vlastně v kufru. Camp byl skutečně v srdci přírody, ve starém lese, a tak se stalo, že večer spadl na příjezdovou cestu mohutný strom a zatarasil ji. František kvůli tomu vzteky nespal, protože už viděl, jak trčíme v tomhle campu třeba celý den, než bude strom odstraněn. Ale ráno se ukázalo, že překážku lze objet, a tak jsme pokračovali.

Tentokrát jsem kus cesty po pobřežních serpentinách i řídila a ukázalo se, že František je z toho tak vynervovaný, že trpí akutními průjmovými stavy. Já jsem však trvala na tom, že nemůže řídit pořád a musí si taky odpočinout. Že si neodpočinul, to už byl jeho problém.

Na silnicích bývá speed limit, obvykle 55 nebo 65 mílí za hodinu, jenže místní řidiči to mastí daleko rychleji. Když vás nemohou předjet, neuroticky se zavěsí čumákem neobyčejně těsně za váš vůz, nutí vás zrychlit a to je hlavně v serpentinách dost nepříjemné.

Jak jsme se blížili k Los Angeles, začalo být tepleji a vysvitlo i sluníčko. Zajeli jsme tedy na jednu pláž a zkusili jsme vlézt do moře. Brrrr! Hrozně ledová koupel. Myslím, že bych raději bydlela na Floridě než v Kalifornii, pokud bych si už musela vybrat - moře na Floridě je báječně teploučké. Pochopili jsme, proč lidi v Kalifornii do moře moc nelezou.

Po slavném Sunset Boulevardu jsme vjeli rovnou do Beverly Hills. Tušili jsme, že za palmami a hradbami zelených keřů se skrývají úžasné rezidence, jenomže z nich pochopitelně nebylo nic vidět. Myslím, že jsme jeli kolem vily Barbry Streisandové a Rachel Welchové a mnoha podobných individuí. Dojeli jsme až k Mann's Chinese Theatre, což je kino s fasádou připomínající čínský chrám, a před ním na chodníku jsou otištěné šlápoty v betonu: Shirley Temple, Marilyn Monroe, Sophia Loren, Clark Gable, Al Jolson, Harold Lloyd a spousta dalších. Šlápoty obdivuje spousta japonských turistů, Japonky se hihňají a dávají se se slavnými otisky fotografovat. Kolem chodí zřízenci v klaunských úborech a zvou na návštěvu kina; u chodníku parkuje autobus, který má místo normálního nosu zlatou hlavu Kleopatry.

Ulice v této oblasti LA vypadají zvláštně: vlastně skoro vůbec nevidíte domy (ty jsou nízké a nenápadné), ale jenom filmové reklamy (což jsou obrovské a křiklavé cedule a panely s obrázky přitahujícími zrak). Je to zas úplně jiným způsobem bláznivé než New York nebo San Francisco - ale co se míry bláznivosti týče, tak LA zřejmě vede.

Šli jsme ještě do centra, kde jsme viděli hudební a divadelní centrum, kde se udělují Oskary, pak jedinou starou uličku, kterou tu mají, s tržištěm v silně mexicko-indiánském stylu, přecpaným pestrými indiánskými koberečky, mexickými kostlivci a sombrery, a pak ještě křižovatku čtyř dálnic - ale k té jsme nedošli, protože pěší přístup neexistoval a protože Františkovi se dělalo špatně z otráveného vzduchu. Kupodivu (i přes katalyzátory) tu byl dost značný smog, a jak jsme bloudili mezi šestiproudými dálnicemi, kde se auta řítila betonovými koryty ve smogové mlze, říkala jsem si, že naše propaganda o Los Angeles tak docela nelhala. Je to strašně divné město, které možná má řadu příjemných předměstí a lokálních center, takže se tu dá hezky žít, a dokonce jsme viděli, že tu funguje i veřejná doprava (autobusy - normální, bez Kleopatry), ale - nemá střed, srdce, nemá tvář. Je to několik desítek vesnic pospojovaných obludnými dálnicemi. Jak vidíte, Los Angeles, na rozdíl od San Francisca, mě nijak neokouzlilo.

Večer jsme odjeli na předměstí k domku Bruce Pelze, což je vůdčí osobnost losangeleského sci-fi klubu; byl tak hodný, že nám nabídl, že u něj můžeme bydlet. Bydlí se ženou v domě o takových patnácti místnostech, které jsou zaplněny sbírkami (fanzinů, obrazů i nescifistických předmětů, např. plyšových zvířat a houpacích koní). Bruce je knihovník, takže jednu místnost má zařízenou regály přesně jako v knihovně - a plnou sci-fi. Škoda, že jsem tu nemohla strávit (myslím v této místnosti) další týden.

Losangeleský klub funguje už od roku 1939 (mají tedy před námi čtyřicet let náskok). Měli jsme štěstí, druhý večer, který jsme tu strávili, pořádal Bruce tradiční srpnovou ice-cream party. Provedl nás domem a viděli jsme, že se sem na večírek skutečně může bez problémů vejít padesát lidí: má vybetonovaný dvorek s velikým bazénem a menším masážním bazénkem; na dvorku má ještě saunu a pod stříškou několik lednic, kam se vejde několik stovek plechovek coly a jiného pití a také spousta zmrzliny.

Samozřejmě že mraky turistů nikdo nevpustí do skutečného filmového studia, kde se pilně pracuje na nějakém budoucím trháku amerických kin. Pro turisty je vytvořen areál s pavilóny, kde můžete shlédnout nejrůznější performances a shows, které většinou čerpají z trháků a hitů uplynulých let.

V pavilónu Star Treku například mohou vybraní jedinci z obecenstva vystupovat na jevišti v jakési parodii na tento oblíbený seriál, v kostýmech jeho hrdinů. Vše se natáčí a na závěr je divákům promítnut sestříhaný film, podbarvený hudbou, který si mohou zakoupit na videokazetě. Nepochybuji o tom, že přátelé a příbuzní protagonistů to udělají. Intenzívně jsem vzpomínala na Honzu Pavlíka, jestli by ho tady nechali zahrát si pana Spoka. Třeba jo.

Snad nejlepší byl amfiteátr zvaný Riots, s tématem akčních scének z Divokého Západu: výbuchy, střelba, koně, pády střemhlav do studně nebo z druhého patra řítícího se domu - kaskadéři byli skutečně obdivuhodní. Scéna byla po představení tak zdemolovaná, že jsem žasla už jen nad tím, jak to stihnou hned zas postavit znova.

Nejlepší byl ovšem známý vláček, který jezdí mezi omšelými stavbami kulis ze starších filmů; dovíte se, který domek či ulice kde hrály, zhlédnete průtrž mračen v Mexiku, projedete vodopádem, takže jste celí zlití vodou, málem se zřítíte z vratkého můstku a skoro vás sežere žralok z čelistí, který se vynoří z jednoho jezírka. Občas vláček vjede do nějakého pavilónu a tam čeká teprve show: sápe se na vás King Kong, řítí se na vás lavina, chtějí vás anihilovat v Battlestar Galactica, a snad nejlepší je zemětřesení v metru v San Franciscu - vláček se otřásá, stropem se propadne náklaďák, do toho vjede protijedoucí metro, a nakonec to všechno zavalí moře - ale naštěstí vyjedete v poslední vteřině z pavilónu ven!

Líbilo se mi, že si tady všichni dělali, co chtěli: někteří lidé konverzovali, ale jiní zalezli do koutka k četbě nebo se uchýlili k počítači nebo hráli karty. Bavili jsme se s Craigem Millerem, což je fan, který pracuje ve filmovém byznysu a byl v Bratislavě na Kolibě. Na večírku byl také Larry Niven, ale byl ospalý, tak si šel zdřímnout, no a pak už se neprobudil. A tak jsem s ním krátce mluvila až teprve na worldconu.

Nastal čas pustit se do vnitrozemí a začít objíždět všechny ty národní parky a rezervace, které nám předpisoval německý itinerář. Pochopila jsem, že je přizpůsoben automobilovým maniakům (určen členům mnichovského automobilového klubu). Během dvou týdnů jsme ujeli šest tisíc kilometrů a hledění na přírodní jevy skrz okýnko automobilu tvořilo větší díl celého zážitku, než bych si byla přála.

Z Los Angeles jsme zamířili na západ do Palm Springs. Podle hustoty provozu se zdálo, že se tam jezdí rekreovat absolutně všichni obyvatelé LA. Je to zelené lázeňské město uprostřed vyprahlé polopouštní krajiny, obzor lemují kamenité strmé pusté kopce jak z kovbojek. Oplývá tenisovými a golfovými hřišti, plaveckými bazény, pohodlím a luxusem. Když jsme vystrčili nos z klimatizovaného auta, přímo nás přes něj praštilo pořádné pouštní horko: poprvé jsme se setkali s opravdu pouštním klimatem.

Nicméně nezdržovali jsme se rekreací a pokračovali jsme do Joshua Tree National Park. Jezdili jsme po něm déle než bylo v plánu, protože jsme zabloudili, ale vcelku to stálo za to: Joshua tree je druh juky (Yucca brachyfolia), která se bohatě větví a vytváří bizarní stromovité rostliny. Kromě toho jsou tu skály, kulaté osamělé balvany, různá jiná pouštní vegetace včetně kaktusů a překvapivě i komáři.

Americká krajina v této oblasti jako by byla rozdělena na obrovské rovné plošiny mezi horami; na obzoru vidíte pásmo hor a myslíte si, že je tak dvacet kilometrů daleko. Zjistíte, že to bylo sto dvacet. Přejedete hřeben a otevře se před vámi další vyprahlá plošina, končící u dalšího pásma hor... vzpomínala jsem na první osadníky a nemohla jsem pochopit, jak dokázali ty nekonečné prostory překonat. Snad na jaře, kdy je tady víc vody a zeleně. Dohlednost je třeba dvě stě kilometrů a Američané mají pro to termín - big sky, velká obloha. Vidíte víc mraků najednou než u nás, vidíte jednu bouřku před sebou, druhou za sebou, ale tam, co jste, svítí slunce. Je to strašně zvláštní dojem.

Už druhý den vyjíždíme ze suchých pouštních plošin do hor, kde kolem města Prescott začíná svěží lesní oblast. Prohlížíme si indiánské pueblo ze 14. století zvané Tuzigoot. Zvláštní je, že Indiáni všude v této krajině se najednou ve 14. století sebrali a odešli, nikdo neví kam a proč. Nejpravděpodobněji kvůli dlouhotrvajícímu suchu.

Pueblo docela připomíná naše domy, ve středověku možná u nás chudí lidé bydleli i hůř. Nemá ovšem okna a do místností se leze po žebříku dírou ve stropě. Indiáni prý žili na rozdíl od Evropanů kolektivně, skutečně tu není příbytek žádného bohatého nebo vůdčího Indiána, který by ty ostatní ovládal. Jedině společná místnost pro náboženské obřady. Byli prý mírumilovní a živili se produkty zemědělství. Některé jejich zvyky byly ovšem trochu zvláštní, třeba pohřbívání mrtvých dětí pod podlahu obytné místnosti (aby jejich spirit, duch, byl s rodinou), nebo příprava sladkého koláče, která se děla tak, že kuchařky žmoulaly pět minut kukuřičnou mouku v puse, aby se působením slin proměnila v cukr, a pak ji použily na koláč. To bych nedokázala pozřít ani na pokraji smrti hladem!

Následoval Oak Creek Canyon, horský kaňon se strmými bílými skalami porostlými jehličnany, jako z nejromantičtějších westernů, a Walnut Canyon, skalní obydlí Indiánů vybudovaná ve srázném svahu, takže obyvatelé žili jen na uzoučkých terasách (a dolů ze svahu házeli odpadky). Nechtěla bych v takovém domě hlídat svoje děti!

Náš poslední cíl před západem slunce byl Grand Canyon, který podle itineráře je třeba spatřit při západu slunce a teprve druhého dne si ho prohlédnout detailněji. Vyvinul se z toho hrozný nervák, protože se zdálo, že nestihneme do půl osmé, kdy zapadá slunce, dorazit na Němci určený pozorovací bod. Mně je to celkem fuk, ale František je z toho bez sebe. Když už zbývají jenom minuty, zjistíme, že cesta pro auta po hraně kaňonu je uzavřena a musíme jet autobusem. Zaparkovat auto, dohonit autobus a vmáčknout se na plošinu mezi japonské turisty - stihneme to? Autobus nekonečně dlouho šplhá do svahu podél kaňonu, Františka zalévá studený pot. Konečně! Vysadili nás a řítíme se k zábradlí. Pohled na ohromné údolí (šířka asi deset mílí a hloubka asi míle), jehož narudlé skály zbarvuje zapadající slunce. Hm, není to špatné, ale že by se kvůli tomu muselo tak šílet... Za pět minut je po všem a my zase budeme večeřet potmě a hledat potmě camp. Ach jo!

Rozměry a monumentalita Grand Canyonu se zřejmě nedají reprodukovat na žádném snímku ani ve filmu, ten závratný pocit ohromného prostoru stojí za to. Nicméně to, co si pamatuju z kaňonu nejvíc, jsou mračna japonských turistů. Hromadí se na všech vyhlídkách na hraně kaňonu, pózují, usmívají se, švitoří, cvakají spouštěmi foťáků.

Ráda bych se vydala po nějakém trailu dolů do kaňonu, ale není na to čas. Scházíme dolů jen kousek a potkáváme procesí mul, na kterých tu vozí turisty. Jiná možnost je podívat se na kaňon z helikoptéry. Je fascinující pozorovat různě zvětralé a vymleté vrstvy pískovce, vápence a dalších hornin, hru červené, bílé, nažloutlé a černé barvy.

AMERICKÝ SEN PŘES ČESKÉ BREJLE

JAK MĚ VLÁČELI PO USA