Interkom: Americký sen...

Část území státu Arizona patří Indiánům. Navajové mají veliký čtverec, v němž je vykrojen menší čtverec patřící kmeni Hopiů. Navajové jsou ze všech indiánských kmenů zřejmě nejživotaschopnější, sami podnikají, bojují za svá práva a podobně. Hned poznáváme, že jsme na území Navajů: u silničních odpočívadel se objevily stánky s jejich výrobky: většinou jsou to šperky tepané ze stříbra nebo pestré kamínky navlečené na šňůry, někdy ještě exotičtější výrobky jako malby na pískovci, různé talismany nebo několik per svázaných dohromady a ozdobených - to je lapač snů.

Prohlídka dalšího puebla, které je vybudované v gigantickém půlkruhovém skalním výklenku. Skály tady mají tendenci se oddělovat v půlkruhových křivkách, takže při dalším zvětrávání se vytvářejí oblouky (arches). Později si na puebla ve stometrových výklencích zvykneme, ale poprvé je to fascinující.

Jde vlastně o nahromadění bizardních skalních útvarů, většinou komínovitého tvaru. Mezi načervenalými skalami je načervenalá pouštní hlína a kamení, a podle itineráře se tato rezervace měla projet po naučné stezce vlastním autem. Tak jsme tedy vyjeli na stezku, která je v péči Navajů a vypadá zřejmě podle toho.

Cesta byla plná výmolů, množství aut zvedalo neprůhledné závěje prachu, nikde nebyly žádné šipky, takže člověk vůbec nevěděl, kam jede a kterou skálu před sebou vidí. Měla jsem dojem, že každou chvíli prasknou autu pera nebo se motor ucpe prachem a pískem. Konečně jsme dojeli k největší jámě, ve které se rýpal nějaký bagr. František chtěl jet dál, objet tu jámu nějakým úplně příšerným hliništěm, ale já jsem viděla, že jiná auta obracejí a vracejí se, a začala jsem hystericky ječet, že už toho mám dost, že nejsem žádný Hanzelka a Zikmund a že paní Hanzelková a Zikmundová si klidně seděly doma, a že už na žádnou takovou dovolenou nepojedu, a tak podobně. František obrátil, ale byl roztrpčen a vyčítal mi, že jsem mu zošklivila Monument Valley.

Jinak jsem nalezla zalíbení v řízení auta přes poušť, kde před sebou vidíte úplně rovnou silnici až ke vzdálenému obzoru; nikde nejsou žádná další auta, nikdo nekontroluje dodržování rychlostního limitu. Někoho takové řízení třeba nudí, ale mně se to strašně líbilo - ten pocit volnosti, jak se člověk řítí a řítí dopředu.

Nakonec jsme dojeli do bodu, kde se v pravém úhlu stýkají čtyři americké státy - 4 Corner Point. Jsou to státy Arizona, Colorado, New Mexico a Utah. Pochopitelně tu byla spousta stánků s ozdobami a suvenýry a také Indiáni v čelenkách a folklórních oděvech. Za vyfocení chtěli čtyři dolary, František je fotil teleobjektivem, aby nemusel platit, ale oni si ho dobře všimli a hádali se s ním. Nedal jim stejně nic.

Každý národní park má obvykle svůj camp, a tady v Mesa Verde jsem poprvé viděla úplně krotké jeleny. Chodí mezi stany a auty a tváří se, že by možná chtěli něco na zub; je ovšem zakázáno je krmit, aby nebyli příliš dotěrní.

Některé campy mají bazén, jiné aspoň sprchy zdarma, ale v tomhle se do sprchy musely naházet čtyři čtvrťáky; strávila jsem tedy celý večer pobíháním mezi sprchami a Františkem, sháněním čtvrťáků a posloucháním řečí o tom, jak je z toho otrávený.

Zato jsem pak zkusila spát pod širákem, prostě na trávě. Bylo to mnohem pohodlnější než v autě a nesrovnatelně příjemnější - čerstvý vzduch, hřející země, tráva, měsíc a hvězdy. František takový experiment odmítl, s tím, že by ho sežrali jeleni, klíšťata, komáři, mravenci a mnohonožky.

Jinak Mesa Verde je jedna z nejhezčích rezervací, které jsme viděli. Malebné zalesněné hory a zachovaná indiánská sídla v obrovských skalních výklencích. Zdejší puebla mají dvě patra a věže, takže připomínají spíš hrady.

Pak jsme se přesunuli do Arches National Park, kde šlo především o obloukovité skalní útvary, něco jako je Pravčická brána, jenže bizardnější, odvážněji klenuté, větší.

Tady itinerář říkal, že by se mělo projít několik trailů, ale chůze po rozpálených kamenech v plném slunci a příšerném vedru mě úplně zničila. Poslední oblouk už jsem ani nebyla schopná obdivovat, měla jsem spíš vztek, že tam je a že se za ním musím plahočit.

U silnice jsme spatřili zvláštní turistickou atrakci, zvanou Hole in the Rock (Díra ve skále). Šlo o několikapokojový byt, který si párek nadšenců někdy v 50. letech vydlabal v pískovci. Připomíná to jeskyni, ale je to dost světlé, protože to má i okna. Je to zařízeno s podivuhodným krystalickým nevkusem, směsí načinčaných panenek, vycpaných zvířat, zdobného nábytku a výtvarných děl jednoho z obyvatel tohoto příbytku. Představovala jsem si, že by u nás někdo přišel do Adršpašských skal a vydlabal a vystřílel by si tam dynamitem takové obydlí. Úžasné!

V dalším parku, Capitol Reef, jsme nemohli najít místo v campu. Objevili jsme však, že na jednom místě mohou být dvě vozidla a že by tedy stačilo domluvit se s někým, že bychom zaparkovali na jeho pozemku. Samozřejmě jsem byla určena jako vyjednavač.

Měli jsme štěstí, padli jsme na opravdu milé lidi, ona byla dcera ruských emigrantů a už v 60. letech navštívila Prahu, a hned nám ukázala noviny s nejnovějšími zprávami o puči v Sovětském Svazu. Vůbec nic jsme netušili, dověděli jsme se to, až když bylo po všem! Přišli jsme o dva nebo tři dny nejistoty, dohadů a mrazu běhajícího po zádech. Představovali jsme si, co kdyby konzervativci tak byli zvítězili, případně hned zabrali i Československo. „Zůstal bys tady?“ ptala jsem se Františka, „nebo bys honem vytáhl legitimaci KSČ a začal bys tvrdit, že jsi z té strany vlastně nikdy nevystoupil?“ - V očích mu zaplála rozhodnost a pravil, že už by se do něčeho takového rozhodně nevrátil. Naopak, taková situace by byla vlastně príma, protože by se z nás stali političtí emigranti. Kdežto tak, jak je to teď, vlastně v USA vůbec zůstat nemůžeme.

František i Honzík by v USA zůstali zfleku, ale já ne. Ne dnes. Teď se mi začalo doma líbit. Samozřejmě v USA je život pohodlnější a euforičtější a zdravější a všechno je příjemnější, i lidi; ale tady doma se člověk může účastnit něčeho, co vzniká, může pozorovat všechny ty změny, což je naprosto jedinečná možnost. Kromě toho máme sklon všechno tady podceňovat - třeba Praha je šíleně krásná. Opravdu!!

V campu v Capitol Reef jsme byli na přednášce s diapozitivy, kterou pořádali zaměstnanci rezervace - rangers. Když jsme se pak vrátili k autu, viděli jsme, že všichni lidi kolem jsou něčím rozrušení: přiběhla rozčilená paní a volala, že má ve stanu skunka a nesvítí jí baterka. Šlo o krotkého skunka, který kradl lidem jídlo, prokousával stany, a když se pokusili ho vyhnat, mohl je postříkat svým smradem, anebo je kousnout, což bylo riskantní, protože skunk přenáší vzteklinu. A tak všichni spojenými silami svítili a hlučeli a honili skunka po campu, až konečně vyklidil pole. Překvapilo mě, jak neohrabaně se batolil a jak měl krásnou kožešinu - černou s bílými pásy na bocích.

Další na řadě byl Bryce National Park: To je hotová kamenná báseň, oranžové krajkoví mnoha řad kamenných věží, s bílou, žlutou a fialovou příměsí. Pozorovali jsme, že tu jsou přemnožené zemní veverky - na každých dvou metrech byla jedna a strašně lezly do jídla, když jsme piknikovali - ale neviděli jsme tu kroužit žádné dravce. Což možná souviselo.

Další byl Zion National Park: skály i lesy tu vypadaly pro nás „normálněji“, podobně jako později Yosemitský park. Prošli jsme se údolím Virgin River, což je krásná křišťálová řeka pod mohutnými skalními stěnami. Cítili jsme vůni kadidla, takže František si už začínal myslet, že nás pronásledují nějací náboženští fanatici, ale ve skutečnosti tu rostl ten druh cedru, ze kterého se kadidlo získává.

Když jsme se blížili k Las Vegas, přihnala se bouře, silný vítr, a mohli jsme obdivovat neuvěřitelné scenérie: dvě duhy, každou v jiné části oblohy, těžké mraky a vedle hned modré nebe a sluníčko, oranžový západ slunce a blesky s pozadím rozeklaných hor - to všechno v podstatě najednou. Jako v nějaké sci-fi z cizí planety. Pak se přihnala průtrž mračen, taková, že jsme nic neviděli ani při nejvyšší rychlosti stěračů, a přitom jsme se museli řítit po dálnici nezmenšeným tempem. Slejvák ale skončil stejně rychle jako začal, asi tak po třech minutách.

Do Las Vegas jsme vjeli za tmy, což je jedině správné, a hned jsme projeli hlavní bulvár, Strip. Nemohla jsem věřit svým očím. Celé ohromné plochy žárovek, šňůry barevných světel rozsvěcujících se a zhasínajících ve vlnách, rozzářený gotický hrad s cimbuřím jako z Disney Landu, nápisy, reklamy a celé světelné měnící se obrazy... ale v polovině Stripu jsme píchli pneumatiku.

Měli jsme vlastně ohromné štěstí, že se nám to nestalo na nějakém méně civilizovaném místě. Měli jsme sice rezervní pneumatiku, ale jen menší, provizorní, se kterou se nedá moc jet. Takže jsme byli rádi, že kancelář a dílna Hertzu jsou za rohem.

Pokračovali jsme v prohlídce: Tropicana s barevnými světelnými palmami, Flamengo s růžovými plameňáky a zrcadly přes celou stěnu hotelu, Circus Circus s klauny, Sahara Inn ... zase úplně jiný blázinec, a zase mi to připadalo daleko bláznivější než všechno, co jsme viděli předtím.

Nahlédli jsme do několika heren, ale ani jsem neměla chuť to zkusit. Jsou to obrovské továrny na štěstí (nebo na co vlastně), desítky Japonců v řadách vedle sebe tady sedí u automatů a pohybují klikami jackpotů, stolky s ruletami a kartami jsou hned vedle, také vyrovnané v dlouhých řadách... je to zvláštní a fascinující, ale asi bych neměla cukání se zapojit, ani kdybych nevěděla, co s penězi.

Vzhledem k tvrzení průvodce, že hotely jsou v Las Vegas levné, jsme se snažili najít levný motel, ale ceny nám nepřipadaly o nic lepší než jinde. Zato jídlo a pití je tady asi opravdu za babku. Přímo u hotelu Circus Circus bylo parkoviště rekreačních vozidel, tedy obdoba campu. Rekreačními vozidly se však běžně myslí obytný vůz, v podstatě dodávka nebo náklaďák s jakousi chatou na korbě, který má přípojky na vodu, elektřinu a třeba ještě kanalizaci nebo plyn. Jelikož my jsme přípojku neměli, nemohli nás tu regulérně nechat a řekli nám, abychom zaparkovali opodál zadarmo. Jenže nám neprozradili číselný kód, který musíte namačkat na zámku od záchodů a sprch, abyste si otevřeli. To bylo chmurné. Nezbývalo než čekat u dveří a ve vhodný okamžik tam vždycky vtrhnout.

Z Las Vegas jsme zajeli se podívat na Hoover Dam - přehradu ze 30. let, kterou dal postavit prezident Hoover. Byl to jeden z projektů vypořádávajících se s nezaměstnaností za velké hospodářské krize. Přehrada zadržela v poušti vodu jezera zvaného Lake Mead. Vykoupali jsme se v něm, voda je nepravděpodobně teplá, určitě má teplotu lidského těla. Jezero musí mít dost zvláštní vliv na místní klima, protože musí odpařovat nepředstavitelné množství vody. Patrně ty náhlé bouřky a lijáky s ním nějak souvisejí. Na břehu není žádná vegetace, snad proto, že hladina kolísá, nebo že poušť zůstala po šedesáti letech pouští.

Konec cesty se blížil, ale my jsme se proti původnímu plánu rozhodli stihnout ještě Death Valley, Údolí smrti. Byla to jedna z rezervací, kde jsem skutečně nelitovala, že nechodíme po trailech: bylo tu takových padesát stupňů Celsia, žádná vegetace, jen barevné skály a písečné duny. Daleko opravdovější poušť než kdekoli jinde. Vanul tu silný horký vítr jako z fenu; když jste na stůl položili krajíc chleba, byla z něj za minutu topinka. Na dně údolí se třpytila divná bělostná hladina, nebylo mi jasné, co to vlastně je. Když jsme k ní dojeli, uviděli jsme, že je to částečně vypařená voda, slaná asi jako v moři; turisté si lízli, jak to chutná, a honem spěchali do klimatizovaných aut. Hladina vody přecházela v bílou plochu odpařené soli; celé to bylo velmi nízko, pod úrovní hladiny moře. Samozřejmě ani nejmenší náznak vegetace kolem, všechno opravdu mrtvé.

Byla už tma, ale nám bylo jasné, že v Death Valley by se nedalo spát kvůli tomu příšernému horku. Proto jsme pokračovali a silnice se naštěstí prudce vyšplhala o takových tisíc metrů. Rezignovali jsme na hledání campu a zůstali jsme prostě přes noc u silnice.

Pak jsme absolvovali Sequoia National Park, jehož hlavní atrakcí jsou sekvoje. Nejsou to nejvyšší stromy na Zemi, ale jsou nejmohutnější, takže co do množství živé hmoty jsou to největší existující „živé věci“ - bytosti, pokud rostlina je bytost. Stáří těch největších bývá kolem 1500 let; největší exemplář se jmenuje General Sherman. General Grant je o něco menší, ale je považován za hezčího. Úžasný je pohled na pařezy sekvojí, které mívají průměr jedenáct metrů. Osobně na mě nejvíc zapůsobil průchod sekvojí - šlo o padlý kmen, uvnitř dutý, kterým jste mohli po délce projít jako tunelem. V tom bylo opět něco tolkienovského. Taky tu mívali sekvoji, jejímž kmenem procházel tunel pro auta, ale někdy v sedmdesátých letech zahynula.

Pokračovali jsme do King's Canyon National Park. Je to vlastně pohoří Sierra Nevada, silnice vede do středu hor a je tady spousta pěších trailů. Jednu noc jsme strávili v campu uprostřed divočiny, kde všude visela varování před medvědy: medvědi jdou po jídle, lidé je nezajímají, ale když necháte jídlo v autě nebo stanu, vloupou se vám tam. Proto byla místa v campu opatřena „bear-proof boxy“, medvědovzdornými schránkami ze železa, opatřenými zámky, a do těch jste měli dát všechno jídlo. Dělalo to veliký dojem, ale bohužel jsme žádného medvěda neviděli. A zase mi bylo líto, že na tomhle divokém a romantickém místě, pod mohutnými skalními útesy, u průzračné řeky, uprostřed hlubokých lesů, nemůžeme zůstat déle než jen přes noc. Ale konec cesty se už blížil.

Zbýval Yosemite National Park. Ledovcové údolí, vodopády, lesy. Poměrně hodně rekreantů. Spěchali jsme do San Francisca, a tak jsme se soustředili na boj se serpentinami na trase. Nejdřív jsem se bála jet rychle, ale pak jsem se pověsila za jedno auto (když to projede, tak já taky) - a František zase dostal průjem.

Snad bych jenom dodala, že Honzík se měl na Floridě nádherně, zapomněl skoro mluvit česky a neustále prohlašoval, že „to se teda narodil v blbý zemi“. Ale já jsem se domů šíleně těšila. Je to tady tak zajímavé. Tak složité a evropské. Tak omšelé, starosvětské a svým způsobem milé.